Pod tím vším je proud, který se nemění. Velikost scény zůstává v průběhu let prakticky stejná, v Praze žije kolem jedenácti a půl tisíce „problémových uživatelů drog“. Zhruba tři sta až osm set z nich se pohybuje denně na otevřené drogové scéně v centru města. Uzlová místa, jako jsou stanice metra Muzeum nebo Můstek, potažmo Václavské náměstí, jsou pro tyto nemocné lidi klíčová. Jezdí sem nakupovat, prodávat, konzumovat, pracovat. Tedy bezmála to, co každý jiný – centrum je centrum.
Drogově závislí vytváří na Václavském náměstí svébytný svět, přičemž nepředstírám, že jsem do něj nahlédl na déle než jeden večer. Vstup nebyl složitý: „To není fízl, spíš nějakej student, jde si udělat domácí úkol“ ohodnotil mě na Můstku dealer a současně závislý Mirek a zvýšil tak důvěru Stanislava, jenž si u něj právě koupil piko za dvě stě padesát. Pochybnosti sice přetrvávají, ale když do vestibulu vběhne dívka a zakřičí „Pojďte všichni, sebral mi tašku!“, jsem v partě. Všichni čtyři kvapem vycházíme na povrch a zatímco Mirek ve Starbucksu úspěšně dohaduje navrácení červené lakované kabelky zpoza baru (co přesně se stalo zůstane zahaleno tajemstvím), je to Stanislav, kdo se mi stává alternativním průvodcem po Václaváku.
Když korzujeme dokola od Muzea k Můstku, vypráví příběh mladého muže, který už před lety odešel po pár semestrech na univerzitě ze Slovenska, živí se krádežemi na objednávku a žije s dealerkou pervitinu, s níž chová dva psy. Poslouchám ale jedním uchem, protože mix kolem nás se neustále proměňuje. Dívka s kabelkou záhy mizí, místo ní se však přidávají a zase odpojují jiní. Stále se něco řeší, nemusí jít přímo o prodej, ale vždy to souvisí s drogami.
Ve vestibulu Muzea, u východu do Čelakovského sadů, se oddělují dva kluci a od aplikace „v chodbě“ je odrazuje jen zpoza rohu dozírající hlídka městské policie. Cestou zpátky na Můstek pak zase míjíme dvakrát tu samou ženu. Nejprve si stěžuje na zlomenou jehlu v ruce, kterou jí doktor „nedokázal vyndat“, aby o pár minut později na rohu Jindřišské někoho zoufale hledala. „S těmi, co jsou na subutexu, se nebavím,“ dokládá Stanislav, že i na drogové scéně funguje rozdělování. Jeho výklad o účincích heroinové náhražky na lidskou důvěryhodnost na chvíli přeruší jen postarší muž, jenž hebkým hlasem vyjádří podiv, že se Standa dlouho neukázal. „Byl jsem v kriminále,“ odvětí můj průvodce a pokračuje dál. Spolu ještě zajdeme do herny na Můstku, kde Mirek právě prohrává utržené peníze na automatech – Standovi dluží stovku. Když se loučím, je před jedenáctou. Nechce se věřit, že by se jejím úderem václavský kolotoč zastavil.
PŘESUNY POD TLAKEM
Otevřená drogová scéna nechá v klidu jen málokoho. Úhly pohledu se ale liší, a tak jsme svědky pokračujícího boje o Václavák. Aleš Herzog, vedoucí terénních programů občanského sdružení Sananim, předpokládá dobrou vůli zúčastněných stran a spatřuje jádro konfliktu ve střetu „dvou ušlechtilých zájmů“. „Na jedné straně stojí legitimní snaha zajistit veřejný pořádek, jejímiž nositeli jsou městské části a policie, na straně druhé zájem chránit veřejné zdraví, bránit šíření infekčních chorob a vést závislé k vyhledání léčby, což reprezentují terénní programy neziskových organizací,“ říká.
Jak takový střet vypadá v praxi, znázorňuje studie Kauza Václavák, již sestavil s kolegyní z DropInu Lenkou Procházkovou, a na sklonku roku ji společně uveřejnili na webu streetwork.cz.
Podle studie lze počátky sporu hledat na přelomu let 2008 a 2009, kdy se drogová scéna (a s ní i streetworkeři neziskových organizací) přestěhovala od Hlavního nádraží přímo „pod koně“. Městská část Praha 1 nenechala přesun bez odezvy a v září 2009 informovala terénní programy o policejní akci za účelem „vymístění“ drogové scény do Čelakovského sadů u Národního muzea. Stejně jako v dubnu následujícího roku, kdy se místní radnice pokusila ve spolupráci s městskou i státní policií vytlačit scénu do Vrchlického sadů u Hlavního nádraží, zůstala represivní akce bez trvalejšího účinku a selhala i ve svých vlastních cílech. Scénu se rozhodně nezdařilo zmenšit ani zkultivovat, pouze ji metodami kontroly dokladů a vykazování z veřejného prostranství dočasně roztříštit a po úlevě policejního tlaku sledovat, jak se shromažďuje na původních místech.
Podle Herzoga a Procházkové se tak uživatelé drog od loňského října zase vrací na Václavské náměstí, které ovšem zároveň nikdy zcela neopustili. Ačkoli vyčleněnou zónu ve Vrchlického sadech využívali k aplikaci drog, obchod s návykovými látkami se dále odehrával pod dohledem patrona země české. Boj tak začíná nanovo jen zčásti, jeho aktuální linií jsou vstupy do vestibulů metra Muzeum a Můstek.
STREETWORKERŮV DENNÍ CHLÉB
Výkon policejního tlaku v centru Prahy dosud nešetřil ani neziskové organizace, jejichž terénní programy působí na Václavském náměstí. Přestože DropIn, Sananim i Progressive se rozhodly hru Prahy 1 v politicko-mocenském ohledu akceptovat a podílet se na ní tím, že své streetworkery kontroverzně označily identifikujícími bundami a zavázaly je trávit část pracovní doby na místech označených za žádoucí, slíbené tolerance ze strany represivního aparátu se nedočkaly. „Dohody jsou neúčinné nebo nedodržované,“ rekapitulují Herzog s Procházkovou a asi žádný streetworker, který se pohyboval na Václavském náměstí, nemusí dlouho pátrat v paměti, aby si vybavil scény policejní perlustrace a šikany.
Dosavadním vrcholem je v tomto ohledu případ Oty Stloukala z DropInu, výjimečný spíše rozsahem důsledků než okolnostmi, za nichž se odehrál. „V říjnu jsem pracoval na Václavském náměstí a přišel ke mě policajt, s nímž jsme měli problémy už dřív a bez výsledku jsme na něj podávali stížnosti k inspekci ministerstva vnitra. Tentokrát začal řvát a vyhánět mě. Oponoval jsem mu, že dělám svou práci, která je legální a váže mě k ní pracovní smlouva – to místo nemůžu a nechci opustit. Začal být agresivní, urážel mě a tvrdil, že pohoršuji veřejnost. Zeptal jsem se ho, jestli snad tím, že měním stříkačky, a odkázal ho na zákon o sociálních službách, který tuto činnost uzákoňuje. A on na to, že pohoršuji už jen tím, jak vypadám. Prý jako prase,“ vypráví steetworker, jehož od vizuálního mainstreamu výrazněji odlišuje snad jen to, že má na hlavě dready (kdyby to snad mělo hrát roli). Kolize s agresivním státním orgánem tím ale neskončila. Policista terénního pracovníka zadržel a odvedl na policejní stanici v Krakovské, kde mu vypsal správní řízení za neuposlechnutí rozkazu veřejného činitele a vzbuzování veřejného pohoršení.
Inkriminovaný policista nadále zastupuje veřejnou moc v terénu. Streetworkery už prý sice přímo nenapadá, ale zároveň vnímá jako svou povinnost fotit si je zblízka při práci. O Stloukalově vině rozhodne přestupková komise v dohledné době.
OTEVŘENÁ SITUACE
„‚Válku o Václavák’ vnímáme jako zbytečné plýtvání energií. Společně jsme prožili dva roky vzájemné frustrace, skutečné systémové řešení problémů s drogovou scénou se bohužel téměř nepřiblížilo,“ tvrdí Herzog s Procházkovou ve skepticky laděném závěru studie.
V osobním rozhovoru nad článkem, jenž právě čtete, zní ale vedoucí terénních programů Sananimu o stupeň smířlivěji a vyjadřuje určitý zájem na tom, aby jeho ráz nebyl striktně konfrontační. „Spolupráce s policií se zlepšuje, komunikace je otevřenější a útoků na streetworkery ubylo,“ říká a mimoděk tak zrcadlí situaci, v níž se drogové neziskovky nacházejí.
Ve zkratce bychom ji mohli charakterizovat její otevřeností a z ní vyplývající nejistotou. Vedle uvolnění tlaku, jež se ovšem týká jen streetworkerů, proběhly také komunální volby a došlo k obměně zastupitelstev. To na Praze 1 už podle místostarostky Jany Pařízkové letos nejspíš nezaplatí soukromé agentuře ADA Médea půl milionu za to, aby v počtu dvou mužů a po dobu jednoho měsíce patrolovala na Václavském náměstí a zvyšovala tak pocit bezpečí „slušných“ občanů. Je to ale technickými výpadky, způsobenými střídáním na radnici, skutečnou změnou vědomí nebo něčím zcela jiným? Do čela místního oddělení policie v Krakovské ulici byla zase s platností od 1. prosince dosazena nová vedoucí Josefa Jelínková – co od ní čekat a jaká bude spolupráce s ní? Žijeme pod vládou „rozpočtové odpovědnosti“ – přežijeme?
Neziskovky zatím volí taktiku kompromisu, zčásti vedenou realistickou úvahou, že bez součinnosti s místní samosprávou a policií se dlouhodobé řešení problému otevřené drogové scény prostě neobejde. Pokud se ale situace začne opět polarizovat, neziskovky budou vystaveny zásadnímu rozhodnutí: stát plně za svými „klienty“, poskytovat jim anonymně všestrannou pomoc a hájit jejich práva i tváří v tvář veřejné moci, anebo se přizpůsobit politické objednávce a kompromitovat principy terénní práce tak, jak tomu naznačovalo už zavedení bund pro streetworkery?
Zvrat může nastat v různých směrech. O tom, zda převáží odcizující a ve svém důsledku represivní ideologie osobní odpovědnosti, racionalizující a utilitární diskurs veřejného zdraví (co je dobré pro ně, bude ve výsledku dobré i pro nás), nebo sympatický étos společenské solidarity, však nerozhodne nutnost ani náhoda. V Praze, jež se honosí titulem pátého nejbohatšího regionu EU, jde výhradně o stanovení priorit.
Jména uživatelů drog byla změněna.
