EXPERIMENT 1: MARNÉ VZPOMÍNÁNÍ
Začnu tím, co mi při chození Prahou ulpívá v mysli nejvýrazněji – hudba, totiž ta, která se snaží „navodit“ pocit Vánoc, veřejný prostor překřtít na teplý obývák plný pohody a prosycený vůní františku, či spíš svařáku.
Jakub Jan Ryba – Česká mše vánoční, Janek Ledecký – Sliby se maj plnit nejen o Vánocích, Suchý a Šlitr – Purpura, Karel Kryl – Vánoční, Karel Gott – Vánoce ve zlaté Praze.
Koledy bych pominula, Dylanovo album připomněla. Vánoční písně Karla Kryla jsou jediné, které zmiňuji samostatně a s úctou. Nechť zapadnou jistě tucty Zagorek „na objednávku“ – svíčky co se rýmujou na „pod tvými víčky“. Všechno z Českého rozhlasu kromě Vltavy. Prostě impotentní profesionalita (a opačně) a opakování opakovaného. Metaforicky: pryč s Alexandrem Hemalou z vánočního éteru.
Na kolik kvalitních vánočních alb si dovedu vzpomenout? Usilovně to zkouším, a... marně. A přesto je hudba tím, co se mi hlavou honí jako první, jako to nejintenzivnější. Ach, vánoční pochůzky městem a vyčerpávající poblikávání svítících rampouchů, před kterými naštěstí mohu zavřít oči. Před mravokárnou větou, kdy že se to mají plnit sliby, ale uniknout nelze.
Nesem vám noviny: od zítřka noci ubývá, veselme se, jak život mění se v dým hajdum hajdum. I‘m dreaming of white christmas na betlémské salaši, půjdem spolu tiše a ochotně. Táto, zůstaň aspoň do Vánoc, bude to hvězda či snad kříž.
EXPERIMENT 2: NARATIVNÍ RUTINA
Vánoce jako svátky příběhu, jeho vyprávění a sdílení. V rámci rodiny, je důležité podotknout. Jak se ale Vánoce tráví v komunitách, které nejsou rodinou? Squatty, dětské domovy, azyly, bezdomovci, vojáci v akci, nemocní? Obecněji menšiny a Vánoce.
Miriam: „Nijak zvlášť neslavíme, prostě jsme si udělali dobrý vegetariánský jídlo, společně ho snědli a pak jsme si zpívali navzájem koledy z našich zemí. Žádné zdobení squatu, a když, tak ironicky“ (squatt v Reykjavíku). Lékařka: „Musela jsem být na pohotovosti na Štědrý den, ale nedošlo mi, že nepojede MHD. Nakonec pro mě musela přijet sanitka“ (vlastní maminka). Zpěvák s iniciály KG: „Budu zpívat, rád dodržuji tradice. Navíc zlatá barva k Vánocům patří, a já ji mám v hrdle.“ Popelka: „Jako vždycky, v televizi.“ Kapr: „(pozn. red.: bez komentáře)“
Kdo má další asociaci? Kdo se setká se svými příbuznými opět po roce? Kdo se, jak se tak říká, „při té příležitosti“ s nikým, ať už z jakéhokoliv důvodu, nesetká?
Pravděpodobně se mnoho lidí se zaseknutou kostí v krku potká s těmi, kteří půjdou do Aera na Život Briana. Na ulici potečou barevné stružky, v nichž se budou odrážet z oken zářící barevné hvězdy, měnící v pravidelném rytmu svůj svit. Měla by být jedna z nejtužších zim, a tak se nejspíš všichni budeme setkávat se silničáři, kteří budou opět „velmi zaskočeni“. Očekávané trendy letošních svátků: „zůstat v klidu, nenechat na sebe působit ten stres“ a „jak péct nekaloricky“, poradí nám magazíny. Setkáme se ale s mnoha vynervovanými spěchajícími a mnoho z nás svorně přibere. Jen vlaky budou jezdit pořád stejně a padající vločky naštěstí ještě nejde nabarvit.
EXPERIMENT 3: BUTÓ, PŘÍBĚH LEGUÁNA
Existuje něco jako vánoční performance? Vzpomínám na pochod pomalosti – proti vánočnímu spěchání šli loni Prahou lidé hodinu klidným tempem. Pomalý dav mechanicky bránil spěchajícímu proudu, zároveň byl metaforickým komentářem. Myslím, že se k flash mobu nikdo z kolemjdoucích nepřipojil... byl přehlíženíhodný, vypadal pubertálně, retardovaně? Překážel? Byla to vlastně obdoba japonského tance butó – ten je také založen na zpomalení pohybu na nejnižší možnou mez, v které se tanečník dozví věci, na které by jinak nepřišel. Ale které to jsou? Zůstanou ukryty jen jemu; stejně tak zůstalo něco uvnitř onoho zpomaleného davu, a stejně tak to ví jen „on“ sám.
Obdobou performance v rámci tak jasně omezeného období, jako jsou Vánoce, je nenakupovací den. Proti Vánocům jde totiž protestovat jen tím, že se uskromníte. Jak netradiční a jednoduché! Všechno ostatní už bylo spolknuto a zahrnuto. Předpřipravené sety či dárkové poukazy na cokoliv jsou toho důkazem. Vstříc proti bobtnajícím zásobám a darům, vstříc účtu, o kterém se říká, že se ztenčuje či zeštíhluje. „Pojďme nezeštíhlovat své účty“, mohl by znít název tohoto článku. Dokážu si vzpomenout, kdy jsem naposled někomu nic nedala a nebylo to trapné faux-pas? „Přijď na čaj“ je lepší..., nebo ne?
A kdo? Kdo se toho bude držet? Ten, kdo zůstane doma (případně pojede za rodiči ke stromečku, kaprovi a letitým vánočním ozdobám), nebo ten, kdo se bude snažit před Vánocemi utéct? Proč vlastně tolik lidí před těmito svátky uniká? Odjíždí na druhý kraj světa, snaží se neexistovat... A není stejným útěkem vršení takzvaných „symbolů“, které ale svoji váhu a smysl už ztratily? Svátky klidu a pohody, svátky útěku... mění se jedno v druhé? Původně to je přeci oslava příchodu. Jenže teď leží na jedné hromadě chvojí, zlaté koule, červené stužky, tvrdé cukroví, dárky, které nepřišly vhod a pán s bílým vousem. Kdo se skrz ní pustí a najde zlaté dno, ať se mi ozve. Já mizím. Jen děti budou chytat vločky na jazyk – čistá radost.
Na závěr tip na výlet. Ještě loni o Vánocích byl ve výloze zverimexu v nákupním centru na Smíchově k vidění leguán. V očích nehybného tvora se odrážel rej v protějším supermarketu a vyrušit jej nemohlo ani děcko, jež se klepáním na sklo pokoušelo získat jeho pozornost i přístup do otcovy peněženky. Je tam ještě? Kdo to zjistí? A co tím získá? Dárek? Od nás?
Ticho; článek skončil a stránka se může obrátit. Ale ještě jedna věc: až budete venku, zkuste jít / v / proti / skrz / vánočním davem pomalu. Tak se jmenuje jedno album od skupiny Buty. Pppooommmaaallluuu.
