Juan Calduch, autor předmluvy ke knize Collective Housing, nesouhlasí s tvrzením, že bydlení utváří člověka, ale má za to, že společenské podmínky utváří architekturu bydlení. Architekti, kteří pracovali na projektech kolektivního bydlení před druhou světovou válkou se podle něj snažili především o záchranu původního způsobu lidského soužití.
ČLOVĚKA BYTEM UBÍTI
Projekty kolektivních domů, které se objevily ve dvacátých letech v Sovětském svazu, počítaly s vyčleněním převážné většiny funkcí prapůvodního obydlí (jídlo, hygiena, praní, péče o děti, společenský život) do vnějších prostor. Zároveň ponechávaly každému jednotlivci individuální buňku minimálních rozměrů jako soukromý obytný prostor, s kapacitou pro uskladnění osobních věcí a možností individuálního studia a osobní hygieny. Kolektivní domy měly poskytovat svým obyvatelům dostatek slunce, světla, vzduchu a hygienické podmínky k životu.
Tato racionalizace obytných funkcí byla dána potřebou ubytovat co největší počet lidí, kteří žili v otřesných podmínkách, ve kterých bylo možné „člověka bytem právě tak dobře ubíti jako sekyrou“ (kreslíř Heindrich Zille o berlínských předměstích ve třicátých letech). Bytová krize byla palčivě pociťována v Sovětském svazu, kde přetrvávala z carských dob, ve střední a západní Evropě potom v letech Velké hospodářské krize. Kolektivní domy různých typů, většinou méně strohých než v SSSR, byly postaveny nebo alespoň projektovány i na Západě, v souvislosti s hledáním „minimálního bytu“ v rámci státem podporované výstavby. U nás byly postaveny dva koldomy, a to až po druhé světové válce: zlínský od Jiřího Voženílka (1948–1952) a litvínovský od Václava Hilského a Evžena Lindharta (1948–1957).
Kolektivní bydlení v podobě „obytného kombinátu“ ztroskotalo především na ignorování jiných než funkčních parametrů bydlení a názoru obyvatel, které měl koldům pojmout. Jak píše Eric Dluhoš: „...jedinec nemůže být pojímán pouze jako pasivní recipient ‚faktů‘, byť vědeckých, dostávaných shora, nýbrž musí být uznán především jako aktivní subjekt transformace svého uvědomění. Čeho bylo skutečně zapotřebí, nebyly manifesty a programy vytyčované v zájmu mas, nýbrž aktivní dialog s lidmi a mezi lidmi.“
NIC NOVÉHO POD SLUNCEM
Naopak zcela z iniciativy samotných obyvatel vznikaly během 19. století koncepce společného soužití, které vycházely z utopických myšlenek Charlese Fouriera a Roberta Owena, touhy po návratu z města do přírody, k vysněnému idylickému životu. Efektivita průmyslové výroby měla být přenesena do sféry bydlení i obživy. Velký důraz se kladl na společenský život obyvatel a na možnost těchto společenství zaopatřit své členy dostatkem nebo i luxusem.
Ideálem středostavovského kolektivního, respektive kooperativního bydlení ve Velké Británii a USA 19. století bylo fungování hotelu nebo penzionu. Sdružené domácnosti mohly být vybaveny nákladnějším zařízením, které by bylo pro individuální byty nedostupné. Domácí práce mohly buď vykonávat střídavě samy obyvatelky anebo najatý personál.
Později byly s podporou britských a amerických feministek navrhovány tzv. apartment hotels, vybavené centrálními kuchyněmi, jídelnami, místy pro péči o děti a úklidovou službou, jejichž cílem bylo uvolnit ženy pro společenskou angažovanost nebo seberealizaci na pracovním trhu. Zároveň se tak vyřešily problémy se služebnictvem, které se měnilo v samostatnou zájmovou skupinu a stupňovalo své sociální požadavky.
Ebenezer Howard se koncepcí zahradního města snažil spojit přednosti života ve městě a na vesnici, což samo o sobě zaručovalo lepší kvalitu života. Přestože měla každá rodina vlastní domek, společné soužití zde také zaujímalo zásadní roli. Komunita byla utvářena setkáváním ve společném volnočasovém zařízení (knihovny, koncertní haly, bazén...) a vybavena společnými jeslemi a školou. Neuspořádaný pokus o rehabilitaci kolektivního bydlení Jednou z nejznámějších realizací je obytný dům Lidového komisariátu financí (Narkomfin) na Novinském bulváru v Moskvě (1928–1929) od M. J. Ginzburga a I. Milinise, dnes ve velmi žalostném stavu
RADŠI BYT NEŽ DŮM?
Jak dnes víme, vymkla se časem „domečkovací ideologie“, jak by řekl předválečný umělecký kritik a teoretik Karel Teige, kontrole. Individuální rodinný dům začal být ve 20. století ideálem pro všechny vrstvy společnosti. Začal se jevit jako zhmotněný sen o tom mít něco vlastního, utvářeného podle individuálních přání. Současná architektura rodinných domů je však do velké míry uniformní, sériová. Satelitní městečka kolem velkých měst charakterizuje izolovanost a odcizenost. Navíc netvoří soběstačné celky: jejich obyvatelé jsou závislí na automobilech.
Individualismus v bydlení má údajně kořeny v touze po vlastnictví půdy, na které je možno si pěstovat vlastní plodiny, být tedy nezávislý na zásobovacích strukturách. Roli hraje i vědomí, že tento majetek připadne potomkům, a pocit bezpečí, protože každý cizinec je nucen se před vstupem prokázat. Satelitní městečka současnosti však působí spíš jako propuklá neuróza než jako naplňování hluboko uložených, přirozených tužeb.
V poslední době se v souvislosti s pojmem kolektivního bydlení vrací v předválečných letech deklarované upřednostnění hustoty zástavby (density) před nízkými stavbami, kterými se město rozlézá do šířky.
Vysoké bytové domy znamenají, kromě snížení spotřeby pozemků stále se zvětšujících měst, menší nutnost cestovat a utvoření oblastí městské aktivity, které podporují místní podnikání a kulturní výměnu. Tyto domy nepopírají individualismus jejich obyvatel, jsou vybaveny pouze společnými prostranstvími, chodbami a pavlačemi, které umožňují setkávání a interakci, ale nenutí k nim. Zcela ve shodě s představiteli avantgardy se soudobí architekti snaží zohlednit také roli světla, vzduchu a vybavenosti.
STAVEBNÍ SKUPINY V AKCI
Kolektivní bydlení dneška však neodkazuje pouze k architektonické formě. V opozici k přístupu avantgardy se dnes kolektivní projekty staví za rozhodujícího přispění budoucích obyvatel. Modelovým příkladem je Berlín. Jednotlivci, kteří chtějí žít v centru města v kvalitních podmínkách a za rozumné peníze, mohou založit „stavební skupinu“, která koupí pozemek a najme architekta, aby navrhl stavbu podle jejích potřeb. Projekty „stavebních skupin“ mají často společné vybavení, jako je bazén, sauna, střešní terasy a ateliéry/dílny. Dokonce zakládají i školy, pokud v okolí chybí. Bytové domy stavěné tímto způsobem jsou o více než čtvrtinu levnější než developerské projekty, jsou tedy dost oblíbené. Třicet jich již bylo realizováno, dalších třicet je ve výstavbě a dvacet se plánuje.
Po dlouhou dobu bylo kolektivní bydlení vnímáno v úzké souvislosti se sociálním bydlením, tedy státem podporovanou výstavbou bytů pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. I když v současné době už to zdaleka neplatí, kolektivní bydlení má nadále potenciál tuto úlohu plnit.
V brazilském São Paulu i dalších městech vznikají od osmdesátých let mutirões, stavební družstva, skrze která budoucí obyvatelé sami plánují a staví, většinou vícerodinné obytné domy. Cesta k oficiálnímu uznání mutirões nebyla snadná a vedla v první řadě přes boj o přidělení pozemků státní správou a alespoň minimální technickou podporu, především ve formě infrastruktury.
V Brazílii neexistuje dodnes jednotná bytová politika. Na odlehlých místech v okolí velkých měst se staví „obytné pouště“ bez infrastruktury. Architekti se plánováním obytných celků nezabývají, takže je bytová výstavba v rukou spekulantů s pozemky a velkých stavebních společností.
V São Paulu se navíc centrum města periodicky posouvá podle toho, kde jsou zrovna pozemky levnější a je možné stavět ve velké hustotě. Tomu musejí ustupovat domky střední třídy, ale nejčastěji favelas, provizorně vystavěné domy nejchudších. Jde o nelegální osídlení, protože favelas se nacházejí mimo městský regulační plán. Obyvatelé tedy mohou dostat výpověď z těchto pozemků kdykoli a nemají žádná práva na náhradu.
Mutirões jsou možností, jak si vlastními silami postavit vlastní trvalý domov. Proces stojí na propojení tří činitelů: veřejné moci, která projekty částečně financuje, koordinuje program konkrétního projektu s ostatními, vykonává část stavebních prací, provádí technickou analýzu a podobně. Pak je zde hnutí za bydlení, které lobuje na úřadech, aby dodržovaly své sliby, organizuje kampaně, blokády na pozemcích. Družstva se také neobejdou bez technických poradců, což jsou architekti, inženýři, právníci, sociologové a pedagogové, kteří tvoří týmy nezávislé na státní moci. Při přípravách i postupující stavbě členové mutirão rozhodují společně o každém dalším kroku. Architekti plní funkci expertů, kteří navrhují domy ve shodě s přáními budoucích obyvatel. Koncepci domů často doplňují veřejná prostranství, společné prostory a komunitní centra.
SÁM, V KRABICI
Architektura se v současné době stále více omezuje na design vnější podoby staveb, jejichž vnitřní dispozice jsou pevně stanovené a neměnné. Na obytných stavbách je to vidět zvlášť. Jen málokdy se experimentuje s novými typy obytného prostoru, už proto, že obytná výstavba je věcí podnikání, takže snahy o co nejmenší náklady a největší zisky, a developerské společnosti tudíž nemají na experimentování žádný zájem. Chtějí prodávat obvyklé, standardizované produkty. V Praze třeba barevné paneláky s podzemními garážemi.
Individuální řešení bytů také není jediné možné a třeba ani to nejlepší. Na konci semdesátých let se ve Spojených státech velmi rozšířil trend vytváření komunit ve stylu rodiny. Skupina lidí různého věku a pohlaví si společně pronajala nebo koupila dům, ve kterém měl každý vlastní pokoj, ostatní prostory byly společné. Spolubydlící se dělili o náklady na jídlo i užitkové vybavení. Zároveň se střídali v domácích pracích, vaření, nakupování, hlídání dětí... Eric Raimy, autor knihy Shared Houses, Shared Lives z roku 1979, zdůrazňuje jako další přednosti tohoto způsobu života ekologičnost (méně zařízení a spotřebičů slouží více lidem) a především osobní růst, kdy se člověk učí vytvářet osobní kontakty, rozumět druhým a komunikovat s nimi.
Ať už se nouze týká materiálních podmínek nebo sociálního života, kolektivní bydlení nabízí podněty, které podle mnoha současných architektů mohou posunout věci dál. Při současném pokroku technologií i architektury není žádný důvod ke smíření se s individualizovaným životem v předražené krabici. Autorka studuje dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
