Jeviště je rozdělené plechovým plotem. Na jeho pozadí se procházejí šedé, lhostejné postavy. Mezi nimi i mladá žena – Alžběta. Potkáváme ji ve chvíli, když se zoufale snaží prodat své tělo Patologickému ústavu, k čemuž ji přivedla tíživá finanční situace (musí zaplatit velkou pokutu za podnikání bez živnostenského listu). Její následující osudy se stanou tragikomickým pásmem zdrcujících porážek střídaných zdánlivými úspěchy. Na své cestě potká množství postav: bezohlednou zaměstnavatelku, naivního patologa, který ji bude lákat do svého bytu na sbírku motýlů, hodného policistu recitujícího první epištolu Korintským či soudce kandidujícího ve volbách.
REQUIEM ZA SOLIDARITU
Pesimistické drama Víra, láska, naděje z pera rakouského spisovatele Ödöna von Horvátha bývá dnes považováno za literární klasiku. Vzniklo údajně na základě skutečného příběhu, z podnětu autorova známého Lukase Kristla, který se při setkání s Horváthem pozastavoval nad tím, že se tématem divadelních her téměř nikdy nestávají malé kriminální kauzy. Víra, láska, naděje není však pouhou rekonstrukci právnického případu ani prostým příběhem o těžkém životě sociálně vyloučené ženy. V několika obrazech hořkých interakcí Alžběty s ostatními lidmi uzavřel Horváth metaforu současné společnosti jako takové. Závěry z jeho analýzy jsou depresivní: žijeme ve světě, v němž nezbylo místo pro solidaritu či vstřícnost vůči jinakosti. Všichni mají plná ústa frází o morálce a správném chování, ve skutečnosti ale titulní víra, láska i naděje nejsou ničím víc než abstraktními, knižními pojmy.
Příznačný je i původní podtitul dramatu – Malý tanec smrti. Pozorujeme několik osudových okamžiků ze života hrdinky, který mimoděčně spěje k tragickému konci. Není ale vlastně Alžbětino zmatené balancování na okraji života a sebezničení předzvěsti něčeho mnohem horšího? Nejsou její zoufalé výkřiky jistým requiem za svět, který bral ohled na slabého jedince? Drama Víra, láska, naděje vzniklo v Německu v roce 1932. Inscenace Divadla Komedie je uvádí v moderních dekoracích a doplňuje o přímé narážky na aktuální dění (mimo jiné na pražský „akční plán“). Je pozoruhodné, jak dobře tyto asociace s Horváthovým dílem ladí.
BEZ VYDÍRÁNÍ
Bezpochyby hlavní hodnotou představení Kamily Polívkové je právě jeho aktualizace. Původní text byl sice za tímto účelem částečně proškrtán, ovšem konečný poměr námětů z Horváthovy předlohy a současných narážek je dostačující pro vydobytí nejpodstatnějších myšlenek dramatu. Vynikajícím nápadem je zapojení herců z bezdomoveckého divadla Ježek a čížek a úryvků z jednoho z autorských představení souboru. I když se oba nápady dají považovat za poněkud riskantní – snadno si dokážeme představit, že by podobná kombinace mohla sklouznout k laciné publicistice a jakémusi citovému vydírání diváků, nakonec právě tyto postupy rozhodují o údernosti inscenace. Scéna rozvráceného soudcova volebního mítinku je v celém představení nejlepší. Pochvalu si určitě zaslouží Ivana Uhlířová. Obsazení role Alžběty právě touto herečkou velmi přispělo ke kvalitě inscenace: její originální a hodně přirozený styl hry je zcela věrohodný a vždy upoutá pozornost. Zaujmou i Stanislav Majer jako Policista a Petr Vaněk v charakteristické roli Patologa. Celek vkusně doplňuje hudba Ondřeje Švandrlíka.
Bohužel ale – i přes mnohé klady a vcelku úspěšnou dramaturgii – představení působí chvílemi trochu nekonzistentně. Přirozeně drsné scény střídají někdy projevy přehnaně hysterické, občas dění postrádá dynamiku a i výkony některých herců ve vedlejších rolích mají své slabé okamžiky. Proto se těžko zbavíme dojmu, že inscenace Polívkové v konečné podobě nenaplňuje veškerý svůj potenciál. I přes tyto nedostatky si ale rozhodně zaslouží pozornost.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje premiéra 15. 10. 2010 Divadlo Komedie
