Je tomu poměrně dávno, co člověk přestal dělat všechno sám a objevil kouzlo přenechání některých činností někomu jinému. Ukázalo se také, že pokud jsou kolem další osoby, jeho vlastní zaměstnání rychleji utíká, ba co víc: může se mu od ostatních dostat pomoci. Mihlo se pár tisíciletí a běžným obrazem je práce v kolektivech, a to buď koedukovaných či genderově homogenních. V souladu s tematizací této stránky, věnujeme se čistě ženským.
MY HOLKY, CO SPOLU DĚLÁME
Co laik prostě ví, neb má oči a rozum, potvrdili vědci ve svých výzkumech. Existují profese, jimž se v převážné většině věnují ženy, zatímco muži jsou tu naprostou vzácností. Zároveň se zhusta jedná o povolání, jež nelze vykonávat v poustevnické izolaci, ale naopak vyžadují vysokou míru spolupráce, komunikace, sdílení a spolubytí.
U nás se nejvíce pracujících žen realizuje v oblastech zdravotnictví a sociálních služeb. Podobně jako v rámci celé EU, i u nás jsou dvě třetiny zaměstnanců ve školství ženy. „Babince“ (laskavý čtenář promine slangový výraz) se kromě zmiňovaných odvětví vyskytují také v oblasti státní správy a pečovatelských služeb. Jak už to bývá, genderová homogenita je zde často omezena na jednu organizační úroveň, takže například na vedoucích pozicích se i v těchto oblastech muži objevují. Z dostupných údajů lze dospět k závěru, že práce v genderově homogenních kolektivech je typičtější pro ženy. Otázkou ale zůstává, proč tomu vlastně tak je.
Z hlediska některých teorií jde o dopad stereotypů, jejichž výsledkem je diskriminace jednoho z pohlaví při obsazování pozic v určitém segmentu trhu pracovních příležitostí. Vysoká koncentrace žen a mužů ve specifických profesních sektorech je chápána jako horizontální segregace. Předpoklad a podpora kariérního postupu a očekávaného (i reálného) vyššího zastoupení mužů v řídících funkcích je pak příkladem segregace vertikální.
Se společností přijímaným a socializací předávaným profesním rozdělováním jde pak ruku v ruce nerovnováha v oceňovaní a platových podmínkách jednotlivých profesí. Výše zmíněná povolání, které ženy ve velkém „okupují“, jsou obvykle ne příliš dobře honorována a ani jejich prestiž ve společnosti není tak vysoká jako u oborů, kde převládají muži.
JE V JEDNOTĚ SÍLA (NEBO V ČAJI SÍRA)?
Ač si je autorka vědoma nebezpečí zjednodušení či překotné generalizace, považuje za vhodné také upozornit na rysy, jež ženské kolektivy často charakterizují. Ukazuje se, že ženy tendují k hlubšímu a dlouhodobějšímu emočnímu prožívání situací, které je v zaměstnání potkávají. Mají také sklon citlivěji reagovat na jakoukoli (byť domnělou) nespravedlnost nebo křivdu a bojovat za její odstranění. Sdružují se do skupin a podskupin, které jim poskytují bezpečí, prostor pro sdílení a podporu. Jak se dané vlastnosti promixují, v jaké míře projeví a co s atmosférou pracoviště udělají, nelze nikdy předpovědět.
Spolubytí a silné emoční prožitky mají potenciál vytvořit kreativní a obětavý tým schopný podávat neuvěřitelné výkony a navíc se tvářit radostně. Stejně tak se pracoviště může změnit v bojové pole, kde hnojeny nezměrnou rivalitou bují trsy pomluv, rozlézají se podrazy všeho druhu a dochází k atakům, nad jejichž vynalézavostí blednou všichni tajní agenti světa. Zrcadlově k pojetí ženského kolektivu jako emočně pulsující a vztahově bohaté skupiny by pak čistě mužský tým mohla charakterizovat tendence k nastavování až byrokratických pravidel a zaměřenost na technicistní a bezohledná řešení. Zdravý rozum proto říká, že ideální pracovní kolektiv je smíšen nejen z hlediska pohlaví, ale také věku a zkušeností.
KOMU NENÍ GENDERU DÁNO, V APATYCE NEKOUPÍ
Čtenář, který právě teď seznal, že jeho pracovní prostředí je zcela nevyvážené, případně po vzoru politiků hodlá v zaměstnání volat po zavedení kvót, nechť se neukvapuje. Z konstruktivistického hlediska beztak změna nastavená jedincem nemusí mít na celek vliv. Nezbývá než se smířit s tím, že jakákoli rozsáhlejší struktura vyžaduje rozdělení rolí na „mužské“ a „ženské“, stejně jako šachy se neobejdou bez černých a bílých figurek.
