Právě probíhající výstava Decadence Now! s podtitulem Za hranice krajnosti představuje současnou podobu výtvarného umění inspirovaného érou nadkonzumu, blížícího se zmaru či přebujelé ironie. Zpěvačka Monika Načeva jde na svém albu The Sick Rose hlouběji ke kořenům těchto nálad a v devíti nových skladbách objevuje dekadenci v poezii české moderny konce 19. století a nebo tvorbě Williama Blakea. Společně s britským elektronickým producentem Timem Wrightem pak jejich texty přetavuje v zvukové básně na hranici ambientu a zvukových experimentů.
SKRYTÁ INTENZITA
Členka divadla Sklep a šansoniérka Monika Načeva se v polovině 90. let pustila do prozkoumávání tehdy aktuálních trendů elektronické hudby, až na deskách Fontanela nebo Mami z tohoto tisíciletí dospěla k originální fúzi zpěvu a elektronických pazvuků, s níž často a ráda opouštěla svazující písničkový formát. Novinka The Sick Rose tento trend směrem k volnějším kompozicím potvrzuje, ostatně nahrávka vznikla jako součást instalace výše zmíněné výstavy v Rudolfinu. Až na dvě výjimky nabízí skladby z desky abstraktní sonické stěny pulzů a ruchů, do nichž Načeva přezpívává, nebo spíše recituje vybrané básně.
Načeva se s Wrightem „potkala“ už na poslední desce Mami, teprve se The Sick Rose vyústila jejich spolupráce do podoby uzavřeného písňového celku. Tim Wright už vlastně patří k veteránům britské elektronické hudby, z divokých časů putovních techno soundsystémů si odnesl lásku k nekompromisním hradbám zvuků, které atakují posluchače a posouvají ho do vyššího stavu vědomí. Jeho dnešní tvorba je už samozřejmě delikátnější, přesto i na The Sick Rose najdeme rovný taneční beat (Garden of Love) nebo agresivní illbient (Všechen ten čas), v nichž zvuk přijímá roli všeprostupující ničivé síly. Mnohem častěji je ale Wrightův podklad spíše nenápadně intezivní, jako pavouk, který trpělivě splétá sítě, do nichž se nic netušící posluchač po chvíli chytí.
POEZIE UZAVŘENÁ V RUCHU
Stejně delikátně uhrančivé jsou i básně, které si Načeva do cyklu vybrala. Jsou mezi nimi díla klasiků Antonína Sovy nebo Karla Hlaváčka, které si zpěvačka – podobně jako dříve s texty Jáchyma Topola – přizpůsobila své potřebě. Centrální roli má anglicky zpívaná Blakeova The Sick Rose (česky Červ v růži), jejíchž osm veršů pečlivě dávkovaných na pozadí zlověstných zvuků v sobě skrývá celé univerzum nálad a symbolů. Naproti tomu úryvek z dopisu Franze Kafky své milence Mileně Jesenské Všechen čas je průzračně čisté vyznání lásky, které je „přes míru“ snad jenom silou své touhy. Pozoruhodná je i interpretace sebevražedné klasiky Gloomy Sunday (nejznámější v podání Billy Holidayové) anebo bezejmenná báseň polozapomenuté spisovatelky Irmy Geisslové, jež zemřela v roce 1914.
Načevě a Wrightovi se na The Sick Rose podařilo prolnout svět experimentální elektroniky s poezií a natočit pozoruhodné album, které se nesnaží honit trendy, ale spíše zachytit nadčasové nálady existující ve spodních patrech civilizačního optimismu. Na rozdíl od někdy trochu zbytečně efektní a šokantní výstavy, kterou doprovází, míří tato deska hlouběji a zanechá trvalejší stopy.
Monika Načeva a Tim Wright – The Sick Rose (Christopher Robin, 2010)
