„Chceš k tomu špenátu příbor?“ ptá se číšník. Říkáme mu Abé. Dělal chvíli faráře, dokud neuvíznul v tenatech hříchů a nezačal chlastat. Zanedlouho už nebyl s to provádět nedělní mše a byl vyloučen z církve. Sice přestal pít, ale Bůh ho už k sobě zpátky nevzal. Není divu, je nepříjemnej jak osina v zadku.
„Poprosil bych dezertní lžičku,“ říkám a sleduju jeho nasupenej pohled. Nemůže si moc vyskakovat. Ví, že znám majitele. Zkouším něco sníst, ale moc mi to nejde. Předešlá noc byla náročná. Jak říká jeden můj známej, čtvrtek je takovej malej páteček.
Celý městečko se vlní v poklidným rytmu, aby se právě v pátek proměnilo v bouři. Sobota tu pak připomíná heroinový koma. Prázdný ulice. Jen pár otců s kocovinou tlačí kočárky a těší se na večerní vyprošťovák. Mezitím přichází Přeskáč. Je o dost starší než já, ale neodvažuju se hádat o kolik.
„Čau, to tu nikdo není?“ „Máš půl třetí, co chceš? Jak jde život ve Lhotce?“
„No jo, to byl včera zase průser,“ vzdychá a zapaluje si lehkou petru: „ve středu potkám hajnýho, že má padesátiny a že je chce slavit u mě. To si je jako nemůžou slavit u sebe na zahradě? Každej chce slavit u mě. Moh bych si klidně založit firmu Oslavy narozenin s ručením žádným – hihi – mně to nevadí, to ne, člověk se dozví, co je novýho. Až budeš mít narozky, klidně je můžeš slavit u mě.“
„Díky.“
„Koupíme sud,“ říká zasněně.
„Jo jo.“
„To bude jízda… hihi...“
Následuje chvíle ticha. Přeskáč asi ztratil nit. Čekám, až ji zase najde.
„…jo, takže jsem měl včera na zahradě asi deset lidí a už to do mě, včetně starosty, hustili… jedno pivo, prosim tě (na Abého), desítku, jasně…“
Abé se ušklíbne, jako by to byl hřích si v hospodě objednat pivo a neochotně ho jde natočit. „…no, takže do mě hustili, abych se stal občanem Lhotky. V půl desátý jim to odkejvu, a tak jdeme na obecní úřad a boucháme tam na vrata jak blázni. Stará Vavrušková, co tam dělá správcovou, vyleze v noční košili a ptá se, kde hoří? A my že nikde, že já se jen chci stát občanem Lhotky. Tak to je jiná, říká Vavrušková, a hned se začalo úřadovat…“
Přeskáč vyndává přestřihlou občanku.
„…a to jsem si ji nechával před tejdnem měnit. Hajnej slíbil, že všechny výdaje zaplatí a že příští tejden zastřelí kance a uděláme ho u mě na zahradě… přijdeš ne? Tedy jestli něco trefí.“
„Jo, a byl u mě Emil Olahů,“ pokračuje Přeskáč, „že prej chtěj u mě udělat zabíjačku. No to bude průser! Já na něj, jestli mají řezníka, a on, že prase uškrtí sám, hihi. “
„Viděl jsem Emču, jak si jednou v baru místo ústního deodorantu nastříkal do pusy slznej plyn,“ přidávám něco do vínku a dodávám: „Chudák Emča.“
„Proč chudák?“ opáčí Přeskáč. „Jak ho znám, tak nic necejtil. Toho nic nezabije.“
„Včera se utopil,“ hlesnu.
„CO?“ Přeskáč mrká jako panenka. Potáhne z cigarety, přičemž kroutí svou holou hlavou. „A jak se to stalo?“
„Chlastali s tou jeho povedenou partou u Labe,“ povídám a neubráním se úsměvu, „a někdo mu hodil jeho lahev vína do vody. Emil pro ni skočil, aniž by si uvědomil, že neumí plavat.“
Přeskáč prská smíchy. „To je tomu magorovi podobný.“
Ťukáme si na jeho památku. Navrhuju panáka.
„Ne ne,“ rezolutně Přeskáč, „musím se ještě vrátit do práce.“
„Dyk Tůma je na Kanárech, ne? Nemá tě kdo hlídat.“
Přeskáč se ke mně naklání a šeptá: „No jo, ale Abé by moh žalovat. To víš, tady se hned všechno vyžvaní. Člověk, aby se bál nahlas uprdnout.“
„Kašli na to,“ říkám, i když s ním zcela souhlasím.
„Nemůžu,“ vzdychá Přeskáč, „dyk mám dluhy. Jestli se dostanu na černou listinu, už si ani neškrtnu.“
„Tak jo.“
„Příště se vyndáme,“ ujišťuje mě a vstává od stolu.
„A přijdeš příští tejden na koncert?“ vyzvídám: „Hrajeme na Chloumku. Mám novou kapelu.“
„To si piš,“ dušuje se, ale já tuším, že stejně nedorazí. Tyhle starý bigbíťáci jsou všichni stejní. Lamentují u piva, že tady chcípnul pes, a když se konečně něco děje, vykašlou se na to.
Mezitím přichází Ríša, bejvalej spolužák z gymplu.
„Nazdár,“ řve na mě od výčepu. Zvedám se a jdu za ním.
„Co ty tady?“ ptám se.
„Ale jdu zapíjet žal, takže si dám černý. Vyhodili mě z práce.“
„Cos dělal?“
„Krupiéra, no jo, aspoň budu mít v létě prázdniny. A ta Praha mně už lezla krkem. Je tam na můj vkus moc lidí.“
Ťukáme si. „Dělal jsem v kasinu na Václaváku,“ pokračuje, aniž by si otřel hnědou pěnu z horního rtu, „neměli pochopení pro to, že jsem si občas vsadil. Haha. Tak na prázdniny. Nedáme jégra?“
„Ty vole, na to nemám prachy,“ říkám.
„Jako to? Učitel angličtiny, valuty, dolary, tak se napijem, na prázdniny!“
Pivo už má v sobě. Objednává další a k tomu dva Jägermeistry.
„Neblbni, říkám, že nemám prachy. Škola skončila, takže jsem bez příjmu. Soukromá jazykovka mi nedá ani vindru.“
„No vidíš, učiteli,“ volá nadšeně, „takže máš taky prázdniny!“
Kopu do sebe Jägermeistra. Ríša objednává dalšího.
„To je, jako bysme byli zpátky na gymplu,“ rozplývá se, „to byly časy.“
Podle mě tady lidi moc vzpomínají. Jsou k tomu svýmu městečku fixovaný jako kojenec na bradavku.
„Pamatuješ, jak jsme chodili k Rytířovi, pivo za dvě pade, ledvinky s rejží za devět, stačil ti jeden lístek na oběd a měl si ji jak z praku? Víš, že se Emil utopil? No jo, to ví každej. Pamatuješ, jak jsme se učili bižuli? Oba dva jsme propadali a šprtali u vás na zahradě. Pamatuješ? Zkoušels mě z menstruačního cyklu. Ještě dodneška si pamatuju, jak ty jednotlivý dny probíhaj. Tak na prázdniny!“
Kopeme do sebe třetího panáka.
„A co budeš dělat?“ ptám se.
„Mám něco u Hanácký kyselky, tak nebude žízeň. Ty vole, to víš, že bych chtěl sehnat něco tady. Jenže když nemáš protekci, tak se nechytáš. Všechny korýtka tu jsou na několik generací dopředu zabraný. To bych blil.“
Dopíjíme pivo. Nevím, jestli se mi motá hlava z alkoholu nebo Ríšovy tirády. Následuje další záplava vzpomínek. Začínám se v nich topit. Sotva popadám dech.
„Nepůjdeš se ještě někam podívat?“ navrhne nakonec.
Na bar nemám ani pomyšlení. Začínám bejt našrot, ale Ríša je neoblomnej. Souhlasím tedy a stěží se vymotávám ze dveří. Ríša řve na celý náměstí. Bojím se, že tím něco vyprovokuje. Všude je plno namakanejch bejčků. Jezdí kolem v tátových autech, rádia naplno, samý tuc tuc, lokty venku z otevřených okýnek, drsný pohledy monitorující jejich revír a do toho můj bejvalej spolužák:
„PRÁZDNINY JSOU TADY!“
Konečně vstupujeme do baru. Naštěstí tam Ríša potkává známý z basketu.
„Ty vole, nazdááár,“ křičí na ně už ze dveří, „tak mě vyhodili. Mám prázdniny. Tak na mě! Co si dáte?“
„Čau, Brabenec, voe,“ zdraví ho jeden ze tří čahounů, „jak to, žes nebyl na basketu?“
„Sem v hajzlu, pánové, vyhodili mě z práce, takže mám prázdniny. Dáme Jägermeistra?“
Nenápadně se od nich vzdaluju. Rychle jedno pivo na cestu a mazat domů. Tady to pro mě není. Lidi tu do sebe lejou chlast pod tlakem, do toho starý odrhovačky a nakonec nějaká rvačka. Snažím se na nikoho nezírat. Pivo je hnusný. Platím a mizím.
Po cestě mi v hlavě znějí Psí Vojáci: „Připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt tohle město těsný.“ Ale dál to neřeším. Zítra půjdu na zdravotní procházku a určitě potkám spoustu známých. Budeme si vyprávět veselý páteční historky a potraviny budou zase plný opuštěných, zbožím narvaných nákupních košíků, který tu ve své stihománii nechali místní smažky. Odcházím z náměstí a vychutnávám si poslední kroky páteční noci.
__________
Bohumil Krejza se narodil v roce 1973 na Mělníku. Nedávno vydal svou prvotinu Malý město, která se setkala s kladným přijetím jak čtenářů tak i kritiky. V současné době se připravuje vydání jeho druhé knihy Jakeš vs. Predátor. Provozuje vlastní stránky: www.krejza.xf.cz.
