Listopad střídá prosinec, blíží se konec roku 2009. Tuhá zima ale ještě do Německa nedorazila. Mnichov, Freiburg, Kolín nad Rýnem, Brémy, Hamburk a Berlín. Historické památky míjím s nezájmem. Spěchám na univerzity – ne do knihoven ani na přednášky, ale na studentské protesty a do obsazených hlavních poslucháren, tzv. audimax. Celkově jich studenti v Německu obsadili více než šedesát. Spolu s Jensem, studentem politologie a historie z Brém, a Jonasem, studentem etnologie z Berlína, vstupujeme do posluchárny mnichovské univerzity. Atmosféra nás brzy pohltí. Je cítit nadšení. K revoltujícím studentům hovoří sociolog Ulrich Beck. Sympatizuje s nimi a sklízí aplaus. Už se setmělo. Je osm hodin večer. Posluchárna i ostatní prostory univerzity jsou i přesto přeplněné studenty. Tak jako v ostatních městech, i zde udělali z hlavní posluchárny svůj dočasný domov – místo, kde diskutují, utvářejí pracovní skupiny, komunikují přes videoport se studenty z ostatních univerzit, jedí i spí. Ve foyer pak připravují transparenty, stencily na street art a jídlo. Ve městech probíhají nahlášené demonstrace i spontánní akce. Z tváří většiny přítomných lze vyčíst nadšení z protestů.
Do Německa se vracím o půl roku později. Na konci června přijíždím do prostoru bývalé základny sovětských vojsk. V „zapomenuté a opuštěné“ spolkové zemi Meklenbursko- -Přední Pomořansko se koná každoroční alternativní festival Fusion. Konečně zapadá slunce. Po horkém dni přisedám ke stanovému stolu skupiny studentů, které jsem poznal v zimě. Sedí s námi i Jens a Jonas. „Tak jak dopadly protesty?“ ptám se a intonací se snažím navodit atmosféru nadšení, tak jak si ji pamatuji z audimax. Namísto stejně nadšené odpovědi se ale všichni u stolu odmlčí. Až po chvíli pro- mluví Luisa, studentka geografie z Kolína: „Hm, víš… on o tom tady nikdo nechce moc mluvit.“ „Všichni jsme z toho, jak to celý dopadlo, dost zklamaní,“ přidává se Hans, student architektury z Hamburgu. „Protesty skončily z našeho pohledu fiaskem a totálním krachem,“ shrnuje smutným hlasem Jonas. „Co se stalo?“ ptám se překvapeně a postupně sbírám střípky, jež dohromady utvářejí mozaiku příběhu studentské revolty. Revolty, jež v Německu začala už v bouřlivých šedesátých letech. Protesty z roku 2009 a 2010 byly, respektive měly být, pouze její zatím poslední epizodou.
UNIVERZITY ZA ČASŮ NADNÁRODNÍCH FIREM
Studenti reagovali na zesílený trend tzv. optimalizace univerzit. Napojení na soukromý sektor není pro řadu zejména západoněmeckých univerzit ničím novým – protestovalo se proti němu už v horkých letech kolem roku 1968.
Příkladem školy provázané s volným trhem může být Brémská univerzita, která spolupracuje s více než třemi stovkami firem. S prostorem univerzity sousedí tzv. park korporací, ve kterém mají svá sídla společnosti napojené na univerzitu. Brémská univerzita spolupracuje s řadou zbrojařských společností, s čímž studenti nesouhlasí. „Vedení univerzity ještě v devadesátých letech říkalo, že v žádném případě nebude podporovat spolupráci se zbrojaři. Dnes se prý doba změnila a univerzita se musí změnit s ní. Proto pomáháme vyvíjet nové vojenské technologie pěti obrovským zbrojařským společnostem, jako je např. Eurocopter či EADS a BAE Systems, zastoupené u nás dceřinou firmou Airbus, která vyrábí letadla. Aby toho nebylo málo, pomáháme vyvíjet i nové satelitní technologie,“ říká Jens, který je zapojený do skupiny studentů s názvem GW3, kteří se tuto symbiózu snaží dlouhodobě kritizovat.
„Rétorika vedení obhajující napojení na soukromý sektor, včetně sektoru zbrojařského, je paradoxní,“ říká Jensova spolužačka Miriam. „Snaží se studentům namluvit, že by měli být šťastní, protože právě soukromý sektor umožňuje univerzitám dostát požadavku autonomie na státu z konce šedesátých let.“ Protesty studentů kolem roku 1968 bojovaly za autonomii na státu v tom smyslu, že stát měl poskytovat pouze finance, ale to, jak s nimi bude naloženo, mělo být záležitostí univerzit. Vláda ale reagovala na kritiku po svém a časem výdaje na univerzity výrazně omezila. Soukromý sektor v logice vedení Brémské univerzity tak vysvobodil univerzity ze závislosti na státu – umožnil jim dosáhnout autonomie. Nutno ale dodat, že tato autonomie má spíše podobu nové závislosti – tentokrát ale na požadavcích velkých firem.
I proto se studenti minulý podzim ozvali. Nelíbilo se jim, že „nárok na život“ mají pouze ty akreditační programy, které si dokážou samy na sebe vydělat – což nebyl případ programu „vzdělávání postižených lidí“, jenž byl v Brémách uzavřen. Odmítali rovněž skutečnost, že obsahy a specializace jednotlivých oborů se přizpůsobují požadavkům trhu – tak jako sociologie v Brémách, ke které mi Miriam říká: „Sociologie je u nás strašně kvantitativní a statistická, protože jenom ta je v podobě výzkumů trhu a dotazníkových výzkumů chování spotřebitelů uplatnitelná na trhu. Téměř u nás není kritická a kvalitativní sociologie.“
S heslem „Všichni chceme bohaté rodiče“ rovněž odmítli hrozbu zvýšení školného (ve spolkových zemích, kde vládnou konzervativci) či jeho zavedení (ve spolkových zemích se sociálnědemokratickou vládou). Děti z vyšších a středních tříd by na to příliš nedoplatily, protože jim školné platí rodiče, pro které je vzdělání jejich potomků prioritou a platili by i školné zvýšené. Problém by to ale představovalo pro děti z nižší střední třídy a dělnické třídy, které se snaží svým vzděláváním překonat nerovné šance ve vzdělání podle sociálního původu a získat vysokoškolské vzdělání i přesto, že rodiče jím nedisponují. Podle European Social Survey je Německo v nerovných šancích na vzdělání desátým nejhorším státem v celé Evropě a druhým nejhorším v západní Evropě (hned po Švýcarsku). Takové děti by musely využít systému půjček Bafög pro sociálně slabší studenty a zadlužit se tak ještě před vstupem na trh práce.
S tím souvisí i poslední důvod protestů: na studenty jsou kladeny nadměrné požadavky, které nezvládají plnit v čase regulérního studia – a to ani ti, kteří mají to štěstí a nemusejí si na školné vydělávat prací a brigádami. Značné procento studentů je nuceno prodlužovat své studium a platit za to škole peníze navíc. Studenti z chudších poměrů na to doplácejí nejvíce: nejenže se musejí zadlužit v rámci Bafög a během studia pracovat, ale také jsou pod tlakem, aby školu dokončili v řádném termínu, protože na semestry navíc Bafög peníze nepůjčuje. Nehledě na skutečnost, že lukrativnost vystudovaného lidského zdroje na trhu práce se posuzuje kombinací věku, kdy obdržel titul, a prestižností univerzity, kde titul získal.
OBSAZENÍ UNIVERZIT JE FORMOU VZDĚLÁVÁNÍ… ALE JEN DO VÁNOC!
Z Fusion festivalu odjíždíme na sever Německa – do Hamburku. Jedeme devítimístným autem a já se vyptávám dál. „Zpočátku byly protesty vícežánrové, spojené s tématy, které přesahovaly pouze univerzity. Snad na všech obsazených audimax postupně vykrystalizovaly dvě skupiny studentů – na jedné straně radikálové,“ říká mi studentka z Hamburgu Laura, ukazuje při tom na sebe a zbylou posádku auta, aby bylo jasné, na čí straně stáli oni, a pokračuje: „kteří spojili protesty s kritikou společnosti, již jsou univerzity součástí, a na straně druhé umírnění studenti, kteří v rámci protestů řešili pouze své vlastní zájmy na univerzitě a chtěli optimalizovat univerzity ve svůj prospěch – tak, aby jim to vyhovovalo, často v souladu s pozdější uplatnitelností na trhu práce.“
„Ze začátku obě skupiny spolupracovaly, ale postupně se začaly vzájemně vzdalovat,“ navazuje Hans a dodává: „Rozdíly mezi skupinami se netýkaly pouze požadavků, ale také organizování protestů a života v obsazených prostorech univerzity. My jsme kladli důraz na přímou demokracii a kritizovali moderátory, kteří usměrňovali diskuzi podle svých názorů.“
„Umírněným se radikály podařilo postupně vytlačit a získat studenty na svou stranu,“ zapojuje se Jens. „Protesty se pak začaly točit zejména kolem požadavků studentů na optimalizaci studia, zvyšování prestiže univerzit a otázku uplatnitelnosti studentů na trhu práce.“ Jens se odmlčí, je vidět, že je z toho stále naštvaný, ale ještě stihne lakonicky dodat: „Po Vánocích začali studenti vyjednávat s vedením školy.“ Vánoce byly bodem zlomu. Jonas, který se po celou dobu naší debaty v autě díval oknem ven, při slovech o svátcích zbystří: „Přes Vánoce studenti až na několik výjimek, jakými byl např. Frankfurt, dobrovolně vyklidili obsazené audimax a odjeli na svátky domů, nadšená atmosféra se definitivně vytratila. Ve Frankfurtu vtrhla před Vánoci do audimax na přání děkana policie a všechny studenty z auly vyvedla. S Vánocemi skončil živelný protest.“
KOOPTOVAT PROTESTY
Poté, co opadla vlna živelných protestů, se vedení škol snažilo získat studenty na svou stranu. Umírnění studenti na to většinou přistoupili. „Je to běžná strategie vedení univerzit, kooptovat protesty studentů do vlastní agendy, a tím je připravit o protestní potenciál,“ říká k tomu Jens. „Podobně tomu bylo v případě, kdy jsme s GW3 bojovali proti novému developerskému projektu areálu školy. Také se nás snažili dostat na svou stranu.“
Výsledek kooptace protestů vedením školy je možné ilustrovat příkladem Brémské univerzity. Studenti se společně s vedením dohodli na kvantitativním výzkumu, který má vylepšit studium. Skrze něj se snaží najít rovnováhu mezi požadavky studentů na studium a uplatnitelnost na trhu práce a snahou vedení o růst prestiže školy v tržní soutěži univerzit. Kromě toho se děkan univerzity rozhodl každý semestr uspořádat panel studentů – tzv. Semestr Summit, na kterém budou mít studenti možnost vyjádřit se k politice univerzity.
Jsou výsledky protestů pro studenty výhrou, nebo prohrou? Záleží od univerzity k univerzitě. Radikálové mají jasno: studenti selhali. Ukázalo se, že řadě studentů, kteří protesty ovládli, šlo pouze o to, aby si vylepšili svoje pozice pro vstup na trh práce, udrželi sociální postavení po svých rodičích, a zajistili si tak lukrativnější budoucnost. „Standort, Standort über alles,“ uzavírá Miriam, zrovna když autem dojíždíme do Hamburku. „Optimální pozice na trhu nadevše!“
Autor je doktorandem sociální antropologie na FHS UK.
