Pařížská čtvrť Montmartre je zejména v letních měsících proslulá pouličními umělci a intenzivním hemžením turistů. Návštěvníky sem na doporučení bedekrů žene touha spatřit odlesky „Fin de siécle“, jež se ovšem poněkud ztrácí v tlačenicích a neúprosném tepu současnosti. Jednou z atrakcí jsou tu i mladí tanečníci a tanečnice, jež předvádějí početné skupině zvědavců akrobatický street dance. Z přistavených reprobeden duní úderné rytmy hip-hopu a na chodníkovém pódiu nedaleko baziliky Sacré-Coeur ukazují místní kluci a holky různé krkolomné pohyby, vzdušná kola, salta i otočky na hlavě. Obdivuji jejich um v žáru srpnového slunce, ale tvrdost beatů záhy ustupuje o něco uhlazenějšímu rytmu latinskoamer ického reggaetonu, hudební směsi popu a hip-hopu (původem z Porto Rica). Za bouřlivého potlesku začíná představení el perreo a přítomný dav doslova šílí.
El perreo je vizuálně vděčný a přitom jednoduchý tanec: před nebo za dívku si stoupne muž a oba pak v rytmu hudby simulují pohyby jako při souloži. Nejlépe divoce a všem na očích. Není to samozřejmě vynález Francouzů – el perreo si dnes sice nachází fanoušky také v Evropě, avšak zrodil se v Latinské Americe, kde se stal neodmyslitelnou součástí diskoték i ulic (závisí to na benevolenci úřadů jednotlivých zemí). Proslulou se v tomto ohledu stala například Calle ocho (Osmá ulice) v peruánském hlavním městě Limě, kde se (nejen) v klubech tančí od časných odpoledních hodin. Ačkoli by puritán mohl namítnout, že jde pouze o nezřízenou touhu mládeže exhibovat, bylo by to snad až příliš nespravedlivé a zjednodušující. Jedná se tedy o projev návratu člověka k přírodě..? Zkusme to přeci jen ještě trochu jinak. Tento taneční styl nám totiž může prozradit i něco o dnešní latinskoamerické společnosti – a koneckonců nejen o ní.
AŽ NA DŘEŇ TANCE… A DÁL?
První, co se dere na mysl člověka hledícího poprvé na tanečníky el perrea může být to, že se podobají zvířatům, která uspokojují své instinkty bez ohledu na to, zda jsou pozorována. Ostatně už samotný název této zábavy pochází ze španělského slova „el perro“ (pes) a taneční kreace mnohdy odpovídající sexuální polohu skutečně připomínají. Jenže pozorovatel záhy (a dost možná bolestně) zjistí, že se jedná o pouhou simulaci. Nikdo na diskotéce nezačne provozovat milostný akt, sexuální touha je v konečné fázi potlačena. Říká se proto, že jde o předstírání, které provází notná dávka skandálnosti. Vyrušuje totiž diváka, fixuje jeho pozornost a provokuje ho. Z nováčka, který zpočátku věří, že jde o „něco víc“ si lze i nepěkně vystřelit.
Už s ohledem na běžnou produkci masmédií však nelze říci, že jde o nějaké zásadní prolomení společenských konvencí; na el Perreu spíše zaujme to, že jde až k jádru párového tance; ten je vždy, byť v sebeelegantnější podobě, nějak spojen s koitem (některá velmi konzervativní náboženství proto tanec jako takový zakazují). El perreo ostatní taneční prvky redukuje na minimum a omezuje se jen na nejviditelnější sexuální projevy. Pro stud, poetiku a úkroky stranou tu není místo, a tak nezbývá než jít tvrdě na věc. Je to simulovaná kopulace bez veršíčků a obezliček.
El perreo nakonec není až tak zajímavý pro svou skandálnost, jako spíše kvůli tomu, co označuje. Podle sociologa Juana Carlose Ubilluze je tento tanec vyjádřením určité poslušnosti (k tomu ostatně opět svádí slovo pes). A vůči komu nebo čemu je tato poslušnost uplatňována? „Vůči zákonům požitku, které jsou příkazem současnosti,“ vyvozuje peruánský učenec. Co nám tedy říkají ženská těla v křiklavě barevných kostýmech a miniaturních tílkách, jež se třou o muže v baseballových čepicích a širokých kalhotách? Na první pohled nic moc nového. Zatímco v 60. letech minulého století se sexuální vyzývavost stala součástí společenské revolty, dnes je fádním prvkem mainstreamu. Smyslně se tu šeptá do ucha cosi jako: užívej si, dělej a na nic už nečekej. Jenže takhle nejde žít donekonečna, anebo je přinejmenším nutné myslet na ochranu. Stejně jako prezervativ patří k nezávaznému sexu a prášek proti kocovině k častému pití alkoholu, i předstíraná soulož v el perreu svádí k rozkoším se sníženým rizikem.
NESTYDATOST VS. REZIGNACE
Již víme, že el perreo je napodobeninou, která po sobě zanechává pachuť nenaplněné slasti. Je kávou bez kofeinu, stylověji vyjádřeno, mojitem bez rumu. Člověk může být deprimován z toho, že na vysněný požitek nedosáhl, a právě tady najdeme i plastičtější smysl nestydatého tance, jenž na první pohled evokuje kulturu telenovel. Reggaetonem, hudbou, na kterou se el perreo tančí, je sice prosyceno mnoho latinskoamerických televizních kanálů, ale odvahu „naplno“ si zatančit nemá každý. Divokost tance stupňuje i míru jeho vnímané obscénnosti, takže se někdy tancuje v náznacích a jindy se zase zajde až na samotnou hranu – v tom je rozdíl. Že by to přeci jen nějak souviselo s revoltou? Určitým způsobem ano. Jak říká populární peruánský básník Eduardo Chirinos: „Jestliže mladí lidé nenajdou ve společnosti uplatnění, musí svou nadbytečnou energii přeměnit do rituálu, který je ujistí, že jsou stále naživu“.
Není náhoda, že se el perreo často tančí za bílého dne a na ulici. Ti, co jej takto denně provozují, totiž nechodí do práce ani do školy a pochází z těch nejnižších sociálních vrstev. Jsou součástí skupiny „innecesarios“, tedy nepotřebných. Pro tyto lidi, kterých je v Latinské Americe stále požehnaně, je el perreo vyjádřením kritiky společnosti, ve které nemají téměř žádnou šanci uspět, kde pro ně existuje jen málo alternativ a kde společenská soudržnost ustupuje ideálu sebevědomého jedince, který má pracovat a za odměnu si užívat. Touze po požitku jde těžko uniknout a právě s tímto nedosažitelným vzorem se musí vyrovnat i oni – chtějí-li se realizovat a mít svůj osud pevněji v rukou, soustředí se na tělo, které je jedním z míst, kde to ještě jde.
„Ptali jsme se mladých lidí z chudých vrstev v několika zemích kontinentu na to, co chtějí v životě dělat, a výsledkem byla nejčastější odpověď: nic. Dospěli jsme k tomu, že zahálka se pro ně stává svérázným, pasivním druhem protestu,“ komentuje situaci Ubilluze v jednom svém článku o rituálech soudobé latinskoamerické společnosti. V el perreu je tak silně přítomná nejen tělesná přitažlivost, ale i rezignace, která je považována za zvláštní typ revolty. Nejedná se o přímou akci, ale o rituál, který je úzce spjatý s životním stylem. Jde v něm o kompenzaci nedostatků a pocitů nespravedlnosti, přičemž „zbyteční“ takto na sebe přitahují pozornost. Jejich potenciál bouřit se je částečně utopen v lákadlech komerční kultury, kterým důsledně odolá jen málokdo. Uzavírání se do sebe však nelze vydržet do nekonečna, a frustrace se tak dere na povrch, kde hledá náležitou řeč. Zpocená těla, divoké pohyby, laciné míchané drinky v barech. Muži v širokých džínsech s masivními kovovými přezkami na opascích a širokými kšiltovkami, vzrušující ženy ve svůdných oděvech, které zakrývají jen to nejnutnější. Na druhé straně pocity zbytečnosti, nenaplněné touhy, život v ponižujících podmínkách – a to navzdory pestrému zevnějšku. Obojí patří k el perreu, jenž se dnes v Latinské Americe rozšířil natolik, že ho už zdaleka netancují jen chudí, ale prostě každý, kdo si v něm najde to své.
Sám jsem spatřil el perreo poprvé v ústraní na Kubě, pravdou ovšem je, že zrovna na pařížském Montmartru jsem nic podobného nečekal. Byla to trochu zvláštní podívaná: na jedné straně simulovaná kopulace a na té druhé zvědaví a vytrendovaní turisté, kteří zde masově (sebe nevyjímaje) hledali něco, co mizelo v nenávratnu, a bylo místy plné předstírání neskonale většího. V el perreu se naopak šlo k jádru věci, bez okolků a s výrazem radostného pohanství v očích. Ale jen chvílemi. Na prožívání tu totiž nebylo moc času. Ti místní kluci a holky, kteří provozovali tanec na pahorku mučedníků, byli potomci migrantů, kteří si tak vydělávali na živobytí.
