Běží po silnici, je noc a je bosa. Má na sobě světlý plášť a pod ním už nic. Snaží se zastavit nějaké auto. Pronásledují ji. Nakonec doslova skočí pod vůz Mika Hammera. On je detektiv a dělá do rozvodů a je skoro úplně nemorální. Je to antihrdina. Ale hlavní postava, takže ji nechá nasednout, i když tuší trable. Jenže ti, co po ní jdou, je dostanou. Ji mučí, a pak je nadopované shodí s autem do řeky. Ona se utopí, Mike ne. Začne honička, ti zlí honí jeho, on hledá, co vlastně ona tajila. Klíčem je báseň Remember me.
Spousta dramatických zvratů. Jeho přítel, italský automechanik, je zabit. Hammerovi unesou milenku a sekretářku v jednom a žena, kterou nastěhoval k sobě domů, zmizí. Šatnář v jednom klubu je navíc zavražděn poté, co se Mike podívá do skříňky na oblečení. Je tam menší žhnoucí truhlička. Hammer si o ni popálí ruku. Nechá ji proto raději ve skříňce a tím zpečetí šatnářův osud.
Celou dobu nespolupracuje s policií. Až mu vysoký chlápek s kravatou, který je „od nich“, řekne krátkou větu: „Projekt Manhattan, Los Alamos, Trinity.“
Mike Hammer hned vyklopí, co ví. Jenže zloduši jsou o krok napřed. Detektiv ještě stačí zachránit milenku a utéci s ní do vln. Pak oceán ozáří výbuch bomby.
NĚKDO PŘIJDE
Na plátně jsou padesátá léta, Holywood těžce drtí McCarthyho štvanice. Líbej mne až k smrti je klasický film noir. I když to není moc znát, příběh je skrytý obraz téhož a ve své době je podobenství jasně pochopeno. Film také ukazuje, že ženy jsou přeci jen chytřejší než muži, i když v padesátém pátém, kdy byl příběh natočen, na samostatné jednání ještě doplácí. Je to alespoň takto řečeno v úvodu, před skoro plným hledištěm kina Hvězda.
V tu samou chvíli se v Hradišti plní i Slovácké divadlo. Začíná maďarsko-francouzský Muž z Londýna. Zločin v přístavním městečku s Miroslavem Krobotem v hlavní roli. Je to neonoir, ale v Cannes ho neocenili. Za což možná mohla špatná kvalita zvuku. Vprostřed natáčení zemřel francouzský producent Humbert Balsan. Film se dokončoval ve spěchu, chyběly peníze a bylo to znát.
Nedoceněný také zůstává Mír. Promítací sál diskotékového klubu s vrzacími plastikovými židlemi. Nikdo se do něj přes den nikdy nehrne. Nyní se promítá Smích racků Agústa Gudmundssona. Režisér je tady a lze se ho ptát na cokoliv, i na Island. Protože letos je tu přehlídka islandských filmů. Takže pár lidí přijde.
Jenomže v Redutě na náměstí už si dvě lesby založily stavební firmu, postarší muži vzpomínají na svůj coming out a vnuka chápe jen jeho babička. Všechno dokumentárně-realistické made in Poland od Roberta Glińského. Skoro všichni je netolerují. Všichni se ale tolerují v Chile ve filmu Nebe, země a déšť na Sportovním stadionu. José Luis Torres Leiva stvořil svět čtyř lidí, kteří jsou pořád spolu, ale nemají si co říci. Tak se procházejí na pláži, společně jedí, touží uniknout osamění a najít sami sebe. Důležité je ovšem, že spolu jedí. Nazrál čas na chvíli spočinout. Je oběd.
ZA DVACET PĚT
Skoro všude se čeká i více než hodinu na objednávku z menu. Vypuštěni z přítmí, za slunce i deště, návštěvníci okupují každý prostor, který souvisí s výdejem pokrmů. „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ ptají se spolu s místními, kdy první myslí na jídlo a druzí na přítomnost prvních.
Jemné škádlení provází nepotvrzená zpráva o schválně přejetém filmovém fanouškovi na parkovišti před Albertem. Skoro jako v hororu Pascala Laugiera Mučedníci, kde destrukce a ponížení mají směřovat k duchovní transcedenci. Neboť o to samozřejmě v životě vlastně jde.
Nyní ale ti, co chtějí pouze pojíst, společně doufají v Pikantní tartar z uzeného lososa (100g), Caprese salát s plátky parmské šunky (80g), Slávky na česneku se smetanou (150g), Slepici v polévce (0, 33l), Valašskou kyselicu (0, 33l), Candáta restovaného na másle s omáčkou z čerstvého kopru (200g), Tagliatelle s kuřecím masem a kukuřicí v omáčce z portského vína a smetany (300g), Variaci čerstvé zeleniny v sezamové polonéze (200g), Hovězí Stroganov (150g), Vepřové špalíčky s brokolicí na jemné sýrové omáčce (200g), Vařené brambory (200g), Řecký salát (300g) a Sorbet Colonel (120g). Ale trvá to, i když chce někdo jen v bufetu polévku Pho (25 Kč). Takže se zase servírují hlavně příběhy.
Jako ten, v němž dětmi týraný a děti týrající nebohý František Kožík vymyslel bájného hejtmana Šarovce. Bohatým bral, chudým dával a ještě ochránil zdejší kraj před zlým Maďarem Štěpánem Bočkajem. Teď tady má hotel a restauraci. Podobně duch s prozaickým jménem Kuba. Jeho bronzová hlava, paže a nohy až po stehna vystupují z průčelí pohostinství s lůžky o dvě náměstí dál. Objeven před dvěma lety byl identifikován médiem (médium byla žena ve středních letech a nikdo ji předtím ve městě neviděl) jako bývalý majitel baráku. Než aby při znárodnění dům opustil, raději prý v něm zemřel. Nyní zalit v kovu ve zdi s pohledem středověkého trpitele zírá přímo na hospodu s názvem Konibar.
JE TO ZLOČIN?
V ní ovšem končí příběh a začíná legenda plná salámu (kilo za sedmdesát), vína (za deset) a sodovky (za dvě koruny) rozlévané z dvoulitrovky. V režii umakartu osmdesátých let, s lehkou stopou zašlosti po těch, co člověka předešli. A se zpěvem, jež nevyhnutelně dojímá v okamžiku, kdy se velkoměsto dostane do opravdu těsného kontaktu s domorodci.
Je slabě slyšet až k synagoze, ze které je knihovna, protože i tady byly dějiny. Nezastavily se. Proto se v Lidových novinách známá autorka svěřuje, že letos poprvé se vypraví v létě do Hradiště, ale ne na filmovku, ale na prohlídku slavného vězení.
Není tedy divu, že se nikdo neotočí, když mladý muž vykřikne: „Za to by zasloužil pověsit.“ Vychází z kina a je evidentně rozhořčen. Béla Tarr natočil před deseti lety Werckmeisterovy harmonie a on je teď musel shlédnout. A ještě přetrpět diskusi a ještě být svědkem toho, jak Tarr dostává výroční cenu. Těžko říci, co z toho ho poznamenalo více.
S veškerou energií svých třiatřiceti vypočítává všechny prohřešky vyprávění o násilí, cirkusu a největší velrybě na světě. Když skončí, tak se jen nadechne a pokračuje prohřešky samotného autora při odpovědích na otázky z publika. Když skončí podruhé, tak se nadechne, napije a začne znova, protože do stanu, kam se mezitím přesunul, vešel nový známý.
Plátěný přístřešek je oblíbené poutní místo. Vábí mořem rumu a neomezeným přísunem buráků. Až do rána. Je ale malý, takže je tu rychle těsno. Na letní školu se akreditovalo pět tisíc pět set sedmdesát pět lidí. Jsou rozpuštěni mezi devět dnů, sedm promítacích míst, čtyři sta filmů, přednášky, semináře, diskuse, koncerty, divadelní představení a jednu výstavu.
TO BYLO TAK
Kdo může, je před plátnem a kdo už nemůže, pije a mluví. Kdy jste přijeli? Na co půjdeš zítra? Co si viděla? Bylo to dobrý? No, a řekl jsem na té diskusi, že... Znám tu jednu hospodu. Kdy odjíždíš? Ale oni vlastně inzerují terminály. To jsem viděl loni. Nemám Bélu prostě rád. Ty dokumenty nic moc. Islanďanů je strašně málo a všichni hráli v tom filmu. Nikdo se nesmál. Ale tohle je detektivka. Potká se s ní v baru. Ona je nadšená čtenářka. Jeho agent mu nabízí scénář. Už dlouho nic dobrého nenapsal. Bere to. Přemluví jí, aby šla k němu a odvyprávěla mu děj knihy. Trvá to chvíli, pak jí dá na taxíka a pošle jí domů. Někdo jí ale cestou od něj zabije.
Alibi mu poskytne sousedka. Zamilují se do sebe. Policie stále nemá viníka. Podezřívají ho. On je šťastný jako dlouho nebyl. Díky ní. Píše. Občas ztratí ale nervy. Je to bouřlivák. Pak je násilný. Jí ale miluje. Požádá jí o ruku. Policie pořád tápe. Tlačí na ní. Co když žije s vrahem? Neví, co si má myslet. Přestává mu věřit. Bojí se mu říct, že si ho nevezme. Zásnubní oslava a ona má letenku do New Yorku. Chce utéci. On na to přijde. Vypadá to, že ji v afektu uškrtí. Ale neudělá to. Pak zazvoní telefon. Chce s ní mluvit policie. Našli pravého viníka. Pro ně už je ovšem vše ztraceno. Opírá se o dveře, dívá se jak odchází. „Žila jsem jen těch pár týdnů, kdy jsi mě miloval,“ řekne. A je konec. Titulky, hudba, v sálu kina se rozsvítí.
