Když Evropa začala nasedat na nejistá plavidla a vydala se napříč rozlehlým oceánem, neměla příliš přesnou představu o tom, co ji čeká v prostoru daleko za vlnami. Obyvatelé nově objeveného kontinentu za to zaplatili nejen jménem, které naznačuje, že podle představ svých „objevitelů“ patřili do Indie. Spolu s chybným pojmenováním sem přišlo také vyvražďování, podmaňování a epidemie…
Když se přišlo na to, že objevená pevnina se nejmenuje Indie a že neodpovídá očekáváním, ještě více to uvolnilo stavidla fantazie. Zejména když se některé z prvních poražených říší ukázaly jako bohaté, reagovala západní představivost stvořením pohádkové říše zlata, pověstného El Dorada. Řada výprav španělských dobyvatelů vykrvácela ve vnitrozemí Amazonie ve snaze najít a zplundrovat tuto vymyšlenou zemi. Americký kontinent byl postupně prozkoumán, zmapován a ovládnut. Další překvapení ovšem mohlo čekat na ostrovech.
TAJEMNÁ DOKONALOST
Čtyřiadvacet let po objevení Ameriky píše anglický filozof Thomas More knihu o „nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii“. Tajemství nově objevených ostrovů jako by nabízelo inspiraci společnostem na pevnině. Z rozbouřených vln svobodného moře mohlo přijít nejen nebezpečí, ale také naděje. Izolované ostrovy mohly být zdrojem čehosi zásadně odlišného.
Utopie spojovala svobodu a řád. Prvek svobody byl obsažen v možnosti myslet něco zcela jiného od pevně usazeného světa evropských království. Řád ztělesňovala představa o dokonalosti, kterou zajišťoval stát a jeho hlavní opora, rodina.
Dokonalý řád ovšem v posledku znamenal i popření svobody, dokonalý stát ji musel zrušit, protože s sebou přináší možnost omylu. Utopický stát se neobejde bez pronikání všemi póry společnosti – co kdyby se nedokonalost z nekontrolované části přenesla do zbytku jako otrava či plíseň? Je třeba tvrdá kontrola, která musí začít u lidské intimity. Rodina je základ státu a kdo ji narušuje, ohrožuje stát a jeho dokonalost. A tak je v utopické společnosti za nevěru trest smrti – a to je jen jedno z mnoha ustanovení, které bychom dnes asi s „dokonalostí“ společnosti zrovna nespojovali.
Morova Utopie dala jméno žánru, který už měl za sebou úctyhodnou tradici. Znamenala ale i obrat. Zatímco dřívější utopie se odehrávaly někdy v neurčité minulosti nebo budoucnosti („zlatý věk“, ale v jistém smyslu i „ráj“), Morovu vizi neoddělovalo od reality jiné období, nýbrž vzdálenost. Z časových utopií se přešlo k prostorovým, neznámé ostrovy slibovaly překvapení teď a tady, ne ve vzdálené době. K časovému horizontu se utopie vrátily poté, co lodě nejrůznějších veličenstev pročesaly všechna moře a na zemi nezbyla takřka žádná terra incognita. Dokonalou společnost opět nešlo nalézt a bylo potřeba ji očekávat.
Další možností bylo tomuto čekání trochu napomoci a porod nové, dokonalejší společnosti urychlit. Právě to se v konečném světě bez neprozkoumaných ostrovů ve dvacátém století stalo. Když utopie nešlo objevit, bylo nutno je vytvořit – dějiny jako zápas nedokonalých společností měly skončit a rozplynout se ve společnosti dokonalé. Jenže dějiny se spíš zintenzivnily. Dokonalá společnost nebyla nikde, její budování bylo marné jako hledání El Dorada, ovšem cesta k ní vedla přes miliony mrtvých. Když většina světa uvítala pád jednoho z velkých režimů hledačů utopií jako „konec dějin“, mělo to značit směřování k jiné, protikladné ostrovní vizi.
OSTROV PANA SOUKROMNÍKA
Bezesporu nejznámějším trosečníkem byl Robinson Crusoe. Namísto příběhu ostrova jako místa lidské společnosti, která se prostřednictvím svých pravidel snaží dosáhnout dokonalosti, je v tomto případě ostrov místem pro aktivitu člověka z Evropy. Ten se nešťastnou náhodou ocitne na ostrově, ale je schopen rozvíjením přesně těch schopností a návyků, které si osvojil na starém kontinentě, podřídit svou aktivitu rozumu natolik, že na ostrově přežije. Právě od ostatních oddělený Robinson se stal modelem racionálního jedince, který bojuje s přírodou a jehož blaho je odděleno od ostatních. Právě takoví lidé, izolovaní na ostrovech svých vlastních světů, se podle tržního liberalismu potkávají ve společnosti, bojují s přírodou a soupeří sami mezi sebou, případně obchodují, ale jen pro vlastní prospěch.
K dobývání bohatství z přírody potřebuje Robinson nástroje, byť primitivní. Ke směně s lidmi potřebují jeho reální následovníci zlato, případně peníze. Ve skutečnosti Robinson není osamělý tváří v tvář přírodě, právě tak jako jedinec v současné společnosti není „sám svého štěstí strůjcem“. Oba nesou ve svých hlavách vzděláním a výchovou předané výsledky mnoha set předchozích generací. Oba jsou bez společnosti nemyslitelní.
Ostrov samoty a izolace je tedy stejnou iluzí jako ostrov dokonalosti. Je to ovšem iluze ještě životnější. Neexistuje žádná společnost, jsou jen jedinci a jejich rodiny, řekla v osmdesátých letech minulého století jedna úspěšná britská politička. Kdyby žádná společnost neexistovala, nikdy by přitom neexistovaly ani její úspěchy, ba co víc, nikdo by ani neporozuměl tomu, co říká. Snad jen její rodiče, děti a vnoučata.
Jenže i přes všechnu absurdnost byl a je tento ostrovní příběh velmi úspěšný. Uvolnění všech překážek pro vynalézavost tržních Robinsonů přineslo ekonomickou krizi, i v reakci na ní se ale prosazuje další odbourávání institucí společnosti (škrty v sociálních a ekologických výdajích). Jako by dějiny měly opravdu skončit v převládnutí tržních příběhů sedmi miliard následovníků Robinsona Crusoea a jako by navíc už nebyly žádné ostrovy, kam by bylo možné odplout.
TŘETÍ CESTA VEDE OSTROVEM
Oba konce dějin jsou bezútěšné. Dokonalá společnost, která popře jedince, a Babylón jedinců, kteří popřou společnost – obojí přímo volá po únikových cestách. Plavby unikající z těchto pevnin by ale byly rovněž bezútěšné, pokud by neměly perspektivu nalezení „ostrovů“, možnost í odlišného života. Bez ostrůvků společenských vztahů, které neusilují o dokonalost, ale o bezprostřednost.
Ne náhodou nazval kolektiv historiků, který se věnoval opozičním společenstvím mladé generace v Československu, svou knihu o tehdejších punkerech, pacifistech, ekolozích či skautech „ostrůvky svobody“. Prostory odlišnosti lze popsat jako ostrovy, jako momenty odlišnosti v moři totalitního či posttotalitního státu, nebo zplošťujícících tržních vztahů. Moře, které je odděluje, totiž není neprostupné, neboť ostrovy jiných vztahů existují i uvnitř těch stávajících.
