Řeknu vám, že to úplně chápu. Sám jsem byl propagátorem tohoto principu již od puberty, kdy jsem trval na tom, aby mi bylo za účast na večírcích vrstevníků placeno. Jenže znáte osudy průkopníků. Přestali mě zvát, s ubohou výmluvou, že svou sbírkou známek stejně jen každého otravuji. Přitom jsem dobře věděl, že nejedna dospívající se při pohledu na padesátihaléřovku „Remek objímající Gubareva“ stávala vláčnou.
Byl jsem holt vždycky trochu napřed. Ale jsem rád, že mé vize konečně ožily. Jen si myslím, že se nesmíme zastavit v půli cesty. Ano, je báječné, že pan Uhrančivý dostane zaplaceno za to, že přijde, uzobává, usrkává a je uvolněný. Ale nechápu, proč by nemohl dostat zaplaceno třeba za to, že vstoupí do tramvaje. Víte, jaká by to byla pro hromadnou dopravu reklama, kdyby se ukázalo, že ji používá i někdo tak rovnoměrně opálený? Hned bych se cítil lépe, kdybych věděl, že v těch nových supermoderních tramvajích sice není místo, ale že ho je možná ještě méně právě kvůli Němu, hrdinovi, co málem hrál i v Hollywoodu, a to dokonce padouchova pobočníka v akčním thrilleru Výstřely v LA IV., v hong-kongsko-indicko-americké koprodukci. Vždyť v tom castingu se dostal až do úplného finále, psali v Blesk magazínu.
A co by to udělalo třeba Ředitelství silnic a dálnic, kdyby slečně Modrooké zaplatilo za to, že používá české silnice? Víte, jaká je to pro ně reklama? Však známe jejich pověst, prý jsou samý výmol, člověk aby se pomalu styděl, že je používá. Ale když vím, že svým terénním vozem po nich jezdí vyvenčit své labradory do Průhonického parku i Ona, o níž byla natočena 13. komnata, protože si přiznala svou bisexuální orientaci a překonala kýlu i smrt svého dědečka, hned se mi nadskakuje na výmolech radostněji. To se pak i na D1 cítím stylově jak na Route 66. Neměl by být takový marketingový přínos slečny Modrooké oceněn?
Ono vůbec je dost smutné, že třeba náš současný ministr financí jako by vypadl z 19. století. To je pořád řečí o jakýchsi „mandatorních výdajích“ (Kdo to vlastně je ten Mandator? To je něco jako Terminátor?), ale vůbec ho nenapadne, že by mohl panu Uhrančivému a slečně Modrooké poslat nějakou 13. rentu za to, že stále ještě žijí v této republice, že nás nenechali na holičkách, že s námi stále dýchají stejný vzduch, zvlášť když tento nebude asi nic moc ani po modernizaci Prunéřova. Někdy se mi vážně hrnou slzy do očí, když si uvědomím, že pan Uhrančivý je tak laskav a stále ještě zápolí s českým digitálním drakem, byť by mohl již dávno mučit agenty CIA jako padouchův pobočník (já si stejně myslím, že ten casting zkazil schválně), či že slečna Modrooká přidává své cédéčko ke starému dobrému českému bramboráku v prášku, ačkoli by mohla již dávno svým zpěvem zaplavit krabice amerických Cornflakes. Je smutné, že tento stát stále ještě nechápe, jaká je to pro něj reklama, že tito Uvolnění v něm stále zůstávají.
Ale já se rozhodl, že nebudu žehrat, že věčné kritizování nestačí, a že zkrátka sám půjdu příkladem. Hned jak dopíši tento fejeton, běžím do spořitelny a posílám třináct korun panu Uhrančivému i slečně Modrooké. Víte, jaká je to pro mě reklama, že jsem o nich mohl napsat fejeton?!
