NP č.353 > FejetonŠtvaniceJan Stern

Milí strávníci, jel jsem onehdy metrem a přistoupila dívka s batohem na zádech, který si nesundala, naopak jeho prostřednictvím málem sundala mne. Jako správný nevrlý dědek-aktivista, jímž jsem od svých dvaceti let, pronesl jsem dostatečně hlasitě poznámku, že slušní lidé poté, co vstoupí do vozu MHD, sundají svou batožinu, aby neohrožovali spolucestující. Dívka však odvětila dotazem, proč raději nesundám svůj batoh já, což mne opravdu dopálilo, neboť narážky na svou nadváhu nesnesu.

 

Nicméně, po příchodu domů, poté, co jsem před zrcadlem zjistil, že batoh už nelze zatáhnout ani na deset vteřin, neboť poté hrozí zadušení, přehodnotil jsem svou dosavadní teorii o zvláštním zakřivení páteře, jež poněkud vychyluje mé masivní břišní svalstvo kupředu, stejně tak jsem jako neudržitelnou odmítl teorii o bublinkách z perlivé vody, které mne nafukují, a musel jsem zkonstatovat, že má nadváha již není „decentní a elegantní“, jak jsem psával do seznamovacích inzerátů, ale stala se jaksi hrubě faktickou. A tehdy jsem došel k onomu šílenému rozhodnutí zhubnout, v tu chvíli stal jsem se postmoderním Evropanem, čili zoufalým štvancem. První dieta, která mne zaujala na lesklé stránce jakéhosi křídového magazínu, byla dieta jahodová. Nutno říci, že byla velice účinná. Již po dvou dnech na jahodách klesla váha o solidní tři kilogramy. Nebylo divu. Ze záchodu jsem prakticky vůbec neodcházel a kontinuální průjem zajišťoval, aby v mém těle nezůstalo nic nadměrně dlouhou dobu. Potřeba dojít do práce mne však nakonec přeci jen přiměla jahodovou kůru přerušit a po prvním obědě v závodní jídelně mé tělo uložilo do zásob pro jistotu pět kilo, patrně poděšeno úbytkem z jahodových lázní. Vyslyšel jsem tedy rady jisté hollywoodské herečky a nasadil dietní trhák desetiletí, dietu vajíčkovou. Komfort se prudce zvýšil. Po střevních problémech ani památky, stal se ze mne znovu spokojený muž. Pravda, přibral jsem další dvě kila a můj lékař mne upozornil, že mi záhadně vzrostla hladina cholesterolu v krvi, nicméně z určitého úhlu byla vajíčková dieta nesmírně regenerující, neboť má pohlavní bujnost začínala připomínat blahé časy počátku puberty, kdy mne vzrušil i pohled na dráždivě červenou sedačku v tramvaji. Ovšem právě proto jsem také nakonec musel vajíčkový život opustit, neboť u mne prudce poklesla schopnost soustředění, čehož neklamným znamením bylo, že jsem jisté spolupracovnici zalichotil slovy „máš hezkou šukni“ a na poradě jsem oblažil šéfa zvěstí „poptávka opět poklesba“. Pak samozřejmě nemohlo přijít na řadu nic jiného než dělená strava. Její účinky nemohu dostatečně vynachválit. Obě ztracená kila jsou mým největším triumfem během celé hubnoucí anabáze, byť ztráta váhy byla svého druhu záhadou, uvážím-li, že dělená strava prakticky ukončila mé vyměšování. Festovní čtrnáctidenní zácpa mne tak přeci jen odradila od té skvostné metody, neboť po ranním pocitu vyprázdnění se mne začalo poněkud stýskat. Rozhodl jsem se, že to vezmu konečně vážně a začala má makrobiotická éra. V té jsem se opravdu našel. Nikdy jsem se necítil tak lehce a povzneseně jako tehdy. A když říkám povzneseně, myslím to doslova. Můj střevní systém totiž zvýšil produkci plynů tak, že by Gazprom zblednul závistí. Památného 14. dubna jsem se v Praze na Národní třídě dokonce na tři vteřiny vznesl, čímž jsem se přiblížil svému dávnému vzoru Janu Tleskačovi, přičemž jsem se obešel dokonce i bez kola. Ovšem, zatímco Tleskač vyvolal závist starého Mažňáka, i kolem mne se brzy vyrojili všelijací mažňákové, kteří mi začali mé úspěchy závidět. Zejména moji spolupracovníci svými všelijakými dárkovými baleními tabletek Rennie či kmínu prokazovali svoji nepřejícnost. Musel jsem nakonec ustoupit tlaku davu a veškeré cizrny, mungo fazolí a dalších výbušnin jsem se odřekl. Nezbylo než se obrátit k vědě. Během krátké doby jsem nastudoval, co jsou to nenasycené mastné kyseliny, seznámil své cévy s rutinem, na tričku jsem nosil nápis „omega 3“, betakarotén se stal mým druhým nejlepším kamarádem, antioxidanty prvním a na Facebooku jsem založil skupinu „Glutaman horší než Taliban“. Řeknu vám, že studium bylo tak náročné, že jsem z toho opravdu málem zhubl. Ovšem poté, co jsem zjistil, že jídlo se stalo mým jediným koníčkem a četbu Fausta plně nahradila četba etiket na potravinách, zahodil jsem nakonec kalorickou i lipidovou kalkulačku, uzavřel smír se sacharidy a regredoval zpět do pozice moderního Evropana, konzumujícího poněkud bezhlavě. Dodat mohu snad jen to, že během své zasvěcovací cesty jsem přibral 8 kilogramů a na Facebooku mám dnes skupinu „Jo-jo efekt zvedne ti náladu lépe než go-go šou a hu-hu koktejl dohromady“. Jsem tam sám a jsem spokojený.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Chvála neslušnosti / Petr Pospíšil > NP č.353 > Téma čísla Pro hospodské a novinářskéhlídače morálky je Egon Bondy prostě „estébák“. Pro jiné zase člověk vyšinutý, zmítaný maniodepresivní psychózou. A pro další velký básník, spisovatel, myslitel. Čím z toho byl doopravdy? Bezpochyby vším.   číst dále Legenda o lumpenproletáři / Ondřej Slačálek > NP č.353 > Téma čísla Ne každý autor má štěstí na editora. Bondy ovšem našel člověka, který o jeho texty pečuje s až pietní úctou a ároveň mu to nebrání v kritickém přístupu a snaze, jak sám říká, občas chránit dílo před samotným autorem. S Martinm Machovcem jsme si povídali v jeho břevnovském bytě, který se už v osmdesátých letech stal úkrytem Bondyho archivu před tajnou policií.   číst dále Jak studovat na umělkyni? / Jitka Kolářová > NP č.353 > Ženská stránka Brněnská autorka Lenka Vráblíková se ve "feministickém akčním výzkumu", který se pohybuje na pomezí vzdělání a politiky vztahuje k postavení žen ve společnosti a v umění.   číst dále Protidrogové centrum jako terč / Dalibor Zíta > NP č.353 > Reportáž Obyvatelé SMíchova v okolí parku Na Skalce mají obavy. Bojí se přlivu narkomanů. Podle těch nejčernějších vizíse do této oblasti začnou stahovat uživateé drog z celé Prahy a znepříjemní lidem život v už tak drogami hodně zamořené lokalitě. Někteří se obávají natolik, že neváhají rozbíjet okna kontaktnímu centru Sananim, které sem přesídlilo z Prahy 7, a psát výhrůžné anonymy.   číst dále

Nejčtenější články autora

Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále Kukačky / Jan Stern > NP č.520 > Fejeton Nepatřím k těm, kdo by adorovali dětství. Naopak, celý život vzdoruji ideologii, která říká, že dítě je čisté, nevinné, upřímné, a že by svět byl spasen, kdybychom všichni dětmi zůstali. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů