Do parčíku mezi vzrostlými kaštany vjíždí přes romantickou lávku had cyklistů. Na plácku už je přichystaná aparatura, která začně za chvíli chrlit punkové odrhovačky a na provazech natažených mezi kmeny visí architektonické plány, kde je vidět, jak by šlo zlepšit přilehlé okolí. Na podomácku vyrobený dřevěný bank, atrakci pro ty, kdo chtějí na kolech i lítat, se rozjíždí první odvážlivec. Právě končí třetí žilinská cyklojízda a s ní i celý týden mobility.
„Mně nejde primárně o podporu cyklistů, ale o veřejný prostor. A s tím je to tady zakopané,” říká Martin Krištof, jeden z organizátorů týdne. Hovoří o tom, co je evidentní při první procházce městem. Cyklistika tu stále funguje přirozeně, protože Žilina je malá, ale z chodníků se ukrajuje, auta parkují až před vchody do domů, hlavní třídu u nádraží, obsypanou mnohobarevnými vývěsními tabulemi, přehrazuje série uzavřených venkovních zahrádek… „A poslední tři roky žijeme na staveništi,” doplňuje Martin. Důkaz je po ruce. Plácek v parku stojí ve stínu šestadvacetipatrového obytného mrakodrapu. Ustoupit mu muselo 291 stromů. A jeho vlastník? Společnost Global-Za, Slotovi synové.
BRATIA A SESTRY
Představit si Žilinu bez Jána Sloty není dost dobře možné, přestože předseda Slovenské národní strany (SNS) odešel z křesla primátora už před třemi lety. V Česku zaujal především svými opileckými výkřiky o vypravení tanků na Budapešť, ale Žilina ho zná především jako toho, kdo jí šestnáct let ukazoval, jak se dělá gubernie. Především rozprodal veškerý městský majetek: radnice dnes vlastní pouze pozemek, na kterém sama stojí, zprivatizované jsou i chodníky a dopravní podniky si musí pronajímat plochu, kterou zabírají stožáry elektrického vedení. K tomu Slota přidal velkopanské manýry. Jeho jméno nestačilo vyrýt na ceduli u vstupu na radnici, muselo se vyřezat přímo do masívních dřevěných vrat; lavičky ve městě zase nesly cedulku s nápisem „ing. J. Slota mestu”.
Žilinčané si to kupodivu nechali líbit šestnáct let. Možná proto, že se do politiky moc nemíchají a k volbám jich nikdy nedorazí víc jak polovina, možná či proto, že Slotu stále považovali za toho, kdo převedl město vodami ekonomické restrukturalizace a přivedl do něj montovnu automobilky KIA. Těžko říct, co Slotovi nakonec zlomilo vaz. V roce 2006 se ale zformoval antislotovský tábor zahrnující angažovanou veřejnost a do čela radnice se dostal opoziční Ivan Harman.
Slotův duch však vane městem dál. V centru se dokončuje nákupní centrum Aupark. Když na něj Slota developerům prodával před šesti lety pozemky, stačilo, aby přiběhl na radnici a slavně zvolal: „Bratia a sestry v Kristu, potrebujem predať Štúrovo námestie.” O kus dál se zase na pozemku (odstraněné) středověké fary buduje zábavně-nákupní centrum Hrad, které se čtyřmi nadzemními a čtyřmi podzemními patry nenese své jméno nadarmo. Projekt, který nepochybně zahustí dopravu v centru a zbaví ho dalšího kusu zeleně, je v režii žilinského podnikatele se syrskými kořeny George Trabelssieho – Slotova přítele a muže, kterého možná názorně charakterizuje způsob, jakým si splnil klukovský sen o létání: nejprve koupil žilinské letiště a pak si teprve začal dělat letecký průkaz. Přitom není jisté, že Slota skončil v Žilině definitivně. Letos jsou komunální volby a je možné, že bude kandidovat. Při nízké volební účasti jsou jeho šance vysoké.
ŽIVOT NA STANICI
Trochu vyburcovat lidi a zaujmout je tématem veřejného prostoru bylo účelem zmíněného týdne mobility. Během něj proběhl na ulici karneval, symbolicky se „mrazil” přechod na hlavní a mělo dojít i na „guerillové” vytrhávání obrubníků. „Město už dlouho slibuje, že je pro vozíčkáře sníží, a neděje se nic… Ale nakonec jsme se neodhodlali. Přece jen už je to práce se sbíječkou” říká Martin Krištof. Závěrečná cyklojízda byla popravdě trochu nudná, jak už to u cyklojízd bývá. Podobná tečka ale za podobné akce asi patří a v sedmdesáti lidech byla celkem důstojná, i když to bylo o něco méně než v minulých letech. „Není podstatné, kolik přijde lidí a také si nemyslím, že naše aktivity něco radikálně změní. Hlavní je, že se ti lidé spojují dokupy a dělají něco bez úplatku. Proces přípravy mě baví nejvíc,” dodává organizátor.
Martinovi je třicet a „spájať ludí” se snaží celý rok. Jeho základnou je Stanica, skutečná železniční zastávka i multitaskingové kulturní centrum vjednom. Žilinským aktivistům se ji podařilo získat v roce 2003, ještě za Slotova panování. „Prošlo to tehdy jen díky tomu, že nádražní budovy patří Slovenským drahám. Jinak je vše kolem zprivatizované, včetně kolejí,” říká a točí malé pivo muži, jenž si odskočil k baru z nástupiště. Sám je u projektu kulturního centra, svého času jediného na Slovensku, skoro od počátku. Za tu dobu vznikla ve stanici volně přístupná galerie, ateliér, koncertní a promítací sál i kavárna, jedna z mála žilinských, kde hosta nevítá velkoplošná obrazovka. Venku před stanicí pak stojí ještě unikátní divadlo: dva obří tubusy, vyskládané z přepravek na pivo. Stanica, která funguje z grantů, si během let vydobyla renomé nejen na Slovensku. Vozí zahraniční umělce, pořádá konference, má sociální aktivity, je to prostě zavedené centrum dění.
Martin ale přiznává, že přestože se vyráží s programem i ven za lidmi, zájem místních má své poměrně úzce dané hranice. „Máme svou komunitu, kterou se snažíme postupně rozšiřovat, ale lidé jsou tu poměrně pasivní,” říká. Svou roli v tom může hrát také ostrovní mentalita staničářů. Nádraží stojí osamocené v dolíku pod silničním mostem a nejbližší domy jsou až za tratí. „Žijeme hodně tady a do města moc nechodíme. Už několikrát jsme přemýšleli, že zde vyhlásíme stát ve státě,” směje se Martin. O to víc ho potěšilo, že na organizaci týdne mobility letos nezůstal sám.
PALÁC SOFIA
Rosťo s Vojtou sedí na červeném gauči v přístavku velkého sešlého pavlačáku. Na dvorku malují jejich kamarádi jakýsi transparent, grilují a hrají hokej s tenisákem. Vojtovi je osmnáct, Rosťovi devatenáct, a oba letos maturovali. Znají se z punkových koncertů, ale téměř veškerý volný čas spolu tráví až poslední rok. Tehdy se totiž s partou kamarádů sebrali, obsadili dům v centru Žiliny a dali mu jméno: Palác Sofia. „Když jsme poprvé přeskakovali plot, víc jak polovina z nás ani nevěděla, co je to squat. Ne všichni jsme anarchisté a ani nám o to nejde,” říká Rosťo. Hledání vlastního domu podle něj vyplynulo z potřeby mít prostor, kde by se lidé ze Žiliny mohli dát dohromady a dělat, co je baví – kulturu i politiku. „Chceme vytvořit hnutí,” dodává Vojta, který má zjevně na starosti to druhé.
První rok má Palác Sofia za sebou. O jediný slovenský squat byl nejprve velký zájem. „Zapojit se chtěla spousta lidí a i policie tady byla každý den a všechny si zapisovala,” vzpomíná Rosťo. Obojí se ale podle něj časem ustálilo ve snesitelných mezích. Policii nejspíše uklidnila dohoda squatterů s jednou z firem, jež se o dům soudí, i to, že v domě zatím nikdo nepřespává. Z vlny zájemců zase postupně vykrystalizovalo aktivní jádro a zbytek odpadl. „Zůstali spíš ti mladší. Klukům, kteří si tady nad námi upravují místnosti, je tak čtrnáct, patnáct,” říká Vojta. Přestože každá nová věc si musí sednout, něco už lidé kolem Sofie přeci jen stihli. Svépomocí zabydlují jednotlivé pokoje, občas dělají v nekuřáckém squatu koncerty s dobrovolným vstupným, ve městě jako je Žilina i se slušnou návštěvností, a pořádají veřejné akce, třeba na podporu tzv. bělehradské šestky – v Srbsku stíhaných anarchistů. Nejnověji se spojili právě se Stanicou. „Karneval na ulici a zmrazení přechodu, to byly během týdne mobility vlastně naše akce. Sezvali jsme kamarády a myslím, že to bylo podařené,” hodnotí Rosťo.
Spolu s Vojtou by rádi, aby se Sofia v dalším roce ještě víc probudila a dala o sobě vědět navenek. Čas by na to mít měli, protože ani jeden z nich nechce z města po maturitě utéct. Naopak, chtějí se do domu nastěhovat „Odejít za lepším, kde už to funguje, to není pro mě. Chci věci měnit tady,” říká rozhodně Vojta. A strach nemá ani z toho, že by o dům nakonec přišli: „To místo je pro nás samozřejmě důležité, ale hlavní je kolektiv, co se tu vytvořil. Když nás vyhodí, tak se sebereme a půjdeme jinam. Potenciál tu je.”
