V řecké mytologii vystupují géniové jako duchovní bytosti spojené s určitým místem (odtud genius loci). Lidé je také považovali za jakési strážné anděly doprovázející životem každého jedince. S romantismem a tehdejšími básníky zmítanými iracionální inspirací se představa génia začala formovat do svého dnešního obrazu podivínského asociála.
Osudy géniů se vzájemně velice podobají, zejména pokud jde o jejich zpracování v populární kultuře nebo lidových mýtech. Příběh Einsteina, který údajně propadal z matematiky a později se krčil kdesi na patentovém úřadě, zdůrazňuje propast mezi genialitou jednotlivce a průměrností jeho okolí. Mozart, tak jak ho zobrazuje Forman v Amadeovi, čelí závistivému Salierimu, obdařenému talentem, ale nikoli géniem. Umírá v chudobě, zapomenutý a nedoceněný. Výjimečné vlohy matematika Johna Nashe ve filmu Čistá duše přerůstají v šílenství a odvrhují ho do vlastního světa, pryč od společnosti.
MÝTUS O GÉNIOVI
Ve všech příbězích působí genialita jako vyšší síla ovládající svého nositele. Génia kvůli ní sužuje osamělost a nepochopení. Tento izolující účinek se projevuje i navenek. Einsteinovy rozevláté vlasy a vyplazený jazyk symbolizují nekonformnost. Mozart se v Amadeovi chová jako věčné dítě neschopné integrace do světa dospělých. Ani jeden se nedokáže zařadit, splynout s davem a pro svou asociálnost získává nálepku exota či blázna. Genialita a šílenství mají k sobě ostatně velmi blízko a nejeden génius tuto tenkou hranici mezi dvěma extrémy překročil.
Populární kultura využívá kolektivně sdílené představy o géniích a dále je reprodukuje. Génius se tak stává spíše záležitostí formy než obsahu. Ačkoli projevy výjimečně nadané mysli by se měly vymykat všem pokusům o definice, ve skutečnosti je mýtus o géniovi natolik unifikovaný, že si můžeme shrnout jeho typické znaky. Především se jedná výhradně o muže. V češtině bychom dokonce marně hledali ženský ekvivalent slova „génius“ pocházejícího z řečtiny, v níž je středního rodu. Když geniální ženu nemůže vyslovit, jak ji pak máme myslet a následně rozpoznat? K dalším typickým vlastnostem extrémně nadaných mužů patří dětinskost a nesamostatnost. Žena pak většinou sehrává roli pečovatelky. Jelikož se zabývá praktickými věcmi, zatímco její svěřenec pátrá svým intelektem v oblasti abstraktního, působí většinou jednoduše a přízemně. Povrchně se chová i společnost neschopná génia přijmout mezi sebe a náležitě ho docenit. Neobyčejný muž ve své dětské naivitě této situaci nerozumí a trpí. Stává se obětí vlastního talentu, jímž byl obdařen. Genialita tedy není něco získaného vlastním úsilím, ale spíše osud, prokletí často ústící do šílenství, nakonec však vítězící nad průměrností společnosti, podobně jako v pohádkách vyhrává dobro nad zlem.
Většinová společnost se v legendách o mimořádných mužích prezentuje dost sebemrskačsky, přestože sehrává velmi důležitou roli při jejich samotném vzniku a šíření. Kdyby se totiž génius nenarodil v určité době, na určitém místě a neměl by talent, po němž zrovna existuje poptávka, musel by splynout s davem, anebo se přesunout někam do ústraní, kde by možná dlouho nepřežil. Rozpoznaná genialita přispívá k blahu společnosti, zároveň se v ní pohybuje jako divoký neovladatelný element, individuální abnormalita. Jedna její stránka činí z jejího nositele asociálního šílence, druhá pak přináší nějaký užitek, který si společnost nárokuje. Génius tak vystupuje jako výrazná osobnost, ale zároveň i jako nesvéprávné dítě, které patří všem. Mýty o géniích přinášejí proto i ponaučení, které lidé s povděkem přijímají – totiž, že úsilí o přílišnou nekonformnost a mimořádnost většinou přináší osobní neštěstí. Ženy, jež by podle obecného názoru měly na tyto snahy nejlépe úplně zapomenout, si tak vlastně mohou vydechnout.
MŮŽE SE ŽENA STÁT GÉNIEM?
Obraz génia se během historie proměňuje. Zatímco romantičtí poetové odvozovali své nadání v mystickém spojení s něčím božským, Einsteinova genialita se naopak materializovala v jediném zdroji – mozku, který byl po jeho smrti naložen do lihu. Pokud básník dokázal obsáhnout pravdu světa a ve svých verších ji dát k nahlédnutí ostatním, rovnice dnešních géniů – matematiků – nám imponují tím, že je vůbec nechápeme. Obhajoba důvodů, proč se géniem nemůže stát žena, se také časem vyvíjí. Dříve se zakládala na tvrzení o její neschopnosti navázat vztah s univerzálním, božským jsoucnem, dnes se omezuje na konstatování, že žena má přirozeně jiný mozek.
Vnější atributy génia si však stále uchovávají svou důležitost, ať už jde o podivínské chování, zjev či psychické abnormality. Dnešní mediální génius – třináctiletý Miky Kopas, bývalý poradce Mirka Topolánka, vykazuje všechny beze zbytku. Když sledujeme, jak s dokonale osvojeným projevem starého muže glosuje momentální politickou situaci, je jasné, že sebeinteligentnější vrstevnice sotva může vyhovět představě génia stejně jako on.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK.
Autor je novinář.
