Jak jste se dostala k psychiatrii a psychoterapii?
Když mi bylo asi jedenáct, kdosi z příbuzenstva přede mnou řekl, že práce psychologa je nádherná. Ta věta mně nepochopitelně zasáhla a mám pocit, že už tenkrát jsem se rozhodla. Neopustilo mně to až do maturity (smích). Ono je možná trapné to říct, ale mamince se to tenkrát vůbec nelíbilo. A protože jsem byla hodná holka, která měla dobrý pocit své maminky na paměti, udělala jsem kompromis. Rozhodla jsem se, že půjdu na medicínu a budu dělat psychiatrii, která má k psychologii blízko. Tenkrát to bylo ale i pragmatické rozhodnutí, protože dostat se na medicínu bylo o něco jednodušší.
Nebylo vám to líto?
To bylo složitější. Jsem docela dříč, takže jsem tušila, že na zkoušky z medicíny se zkrátka připravím. Naopak od psychologie mně trochu odrazovala její neuchopitelnost. Měla jsem takovou představu, že psycholog, potažmo psychoterapeut musí být nadaný od Boha, musí být citlivý, kreativní a intelektuální. Zdálo se mi, že doktor to má v určitém ohledu snažší.
A maminka pak byla spokojená?
Maminka byla přesvědčená, že mě to přejde, ale nepřešlo – nenašla jsem jiný obor, který by mě na medicíně přitahoval víc než psychiatrie, takže jsem pak nastoupila na psychiatrické oddělení do léčebny. To ale nebylo prostředí, které by psychoterapii přálo a můj zájem o ní podporovalo. Takže jsem se jako psychoterapeut velmi dlouho hledala.
Kdy jste se „našla“?
Potřebovala jsem hodně profesní podpory a dlouho jsem ve svém okolí neměla nikoho, kdo by mě vedl a učil. Takže jako terapeut jsem začínala až v léčebně pro návykové nemoci, kde byl silný tým a kde jsem se od sebe navzájem hodně učili a podporovali se. Tenkrát se ve mně narodil psychoterapeut. Teď mu je asi deset let. (smích)
Tehdy jste vstoupila do psychoterapeutického výcviku? Na základě čeho jste se rozhodla právě pro Gestalt?
Byla to spíš náhoda. Kolega mi řekl, že je nějaký „pohovor“ a že tam půjdeme. On to nakonec vzdal, ale já jsem to zkusila a vzali mě.
ŽIVOT S POCHYBNOSTÍ
Je vám sympatický ještě jiný psychoterapeutický směr?
Gestalt je mi ze své podstaty stále nejbližší. Hodně mě ale okouzlila také psychoanalýza, jejíž teoretické zázemí je třeba v oblasti poruch osobnosti, kde se pohybuji, dobře propracované. Našla jsem tam, co jsem potřebovala, takže s psychoanalýzou to byl několikaletý intenzivní vztah. Teď chodím do individuální psychoanalytické terapie a je to zase trochu jiné. Oproti gestaltu je psychoanalýza méně zaměřená na prožitek a více verbální, takže i já teď se svými klienty víc mluvím. Myslím ale, že na směru tolik nezáleží. Stojí to spíš na terapeutovi, který je buď dobrý nebo špatný.
Pochyby o „neuchopitelnosti“ psychoterapie s výcvikem a praxí zmizely?
To je těžká otázka. Pochyby mám dodnes. Částečně se to změnilo až s prací na studii o hraniční poruše osobnosti, kterou jsem dělala na atestaci. Až když se mi zážitky z výcviku propojily s teorií, doklaplo mi to. Dřina v souvislosti se studiem teorie mi ukázala, že i tady jsou prvky řemesla, které je třeba znát. Získala jsem sebedůvěru, ve které se pracuje jinak a lépe a přestala bolestně řešit, jestli mám „právo“ a dostatečné nadání psychoterapii dělat. To ale neznamená, že pochybnosti nemám.
Jste víc psychiatr nebo už spíš psychoterapeut?
Myslím, že je to hodně vyrovnané. Souvisí to i s tím, že krom psychoterapeutické praxe, kde trávím dva až tři dny týdně, stále pracuji i v psychiatrické ambulanci. A užívám si oboje. Psychiatrie je ale těžší v tom, že se tu člověk setká s mnohem závažnějšími patologiemi. Ta práce je také mnohem rychlejší. V psychoterapeutické praxi mám denně šest lidí, v ambulanci je jich za den běžně dvacet. Velkou roli navíc hraje moment nepředvídatelnosti, kdy dopředu nikdy nevím, kdo a v jakém stavu do ambulance přijde.
Prolínají se nějak ty dvě zkušenosti?
Určitě. Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Mám ale dojem, že s psychiatrickou klasifikací za zády můžu při psychoterapii poznat, že se začíná dít něco psychiatrického. To je určitě výhoda. Když pak ale do terapeutického procesu vstoupí můj vnitřní psychiatr a šeptá: „A nechtělo by to léky?“, je to velké dilema. Když člověk dostane léky, uleví se mu, ale možná to zablokuje psychoterapeutický proces…
Jak to řešíte?
Někdy je patologie závažná tak, že je zřejmé, že se to bez léků neobejde. Někdy je to ale na hraně. Pak o svém pocitu mluvím, řeknu, že se ozývá můj psychiatr a součástí toho procesu může být i to, co s klientem takové sdělení udělá. Dokážete dopředu odhadnout, jak bude kdo reagovat? To neodhadnu, ale určitě to je téma, které může spoustu věcí otevřít. Vzpomínám si, jak mi v téhle situaci jedna klientka řekla: „Teď se Vás skoro bojím, protože jste jako moje matka, která si myslela, že nejsem normální a nutila mě brát léky. Tady ale jsem, abych si potvrdila opak…“ Zrovna ona si o léky nakonec řekla. Měla jsem pocit, že je ve fázi života, kdy by si dlouhodobé strádání ani intenzivnější psychoterapii nemohla dovolit. Mně to její rozhodnutí přišlo legitimní Ten tlak je ale ve skutečnosti častěji opačný. Řada lidí si nedokáže představit, že by o sobě mohli či měli mluvit. Takže řeší potíže prostřednictvím léků. Ani jeden extrém není dobrý.
KOČIČKA V BÍLÉM PLÁŠTI
Vaším rodným jazykem je slovenština, ale jako terapeutka pracujete převážně v češtině, jaké to je? Používáte někdy slovenštinu?
Když jsem odjížděla do Čech, myslela jsem si, že budu mluvit slovensky – nedokázala jsem si představit, že ten jazyk ztratím. Postupem doby se to ale změnilo. Pracovně se mi to zlomilo v době, kdy jsem byla v léčebně pro závislé. Motivovanost ke změně tam nebyla moc velká a jako Slovenka v bílém plášti, která mluví o abstinenci jsem si tam připadala před mladými narkomany jako exot. Teď si luxus dvou jazyků užívám. Jsou to dvě osoby ve mně, každá s trochu jinými vlastnostmi. Češka je taková spořádanější, možná přísnější. Ví, co má jak být. Slovenka je trochu divočejší. Teď jsem měla klientku ze Slovenska a kolega, který mě s ní slyšel mluvit říkal: „To je tak sexy, když mluvíš slovensky.“ Slovenka ve mně je někdy taková sexy kočička… (smích).
V léčebně jste se vědomě rozhodla, že budete mluvit česky, děláte to někdy i obráceně? Že by jste vědomě zvolila slovenštinu?
Možná když chci být zapamatovatelná. Hodně Slováků tomu asi nebude rozumět, ale pro mě byl v Čechách můj slovenský původ v devadesáti devíti procentech případů výhodou. Vstřícnost s jakou mě přijali, na Češích opravdu oceňuji.
Český a slovenský jazyk i kulturní kontext jsou si hodně blízko – dá se terapie běžně dělat v cizím jazyce?
Já takovou zkušenost nemám, ale z teorie vím, že to může být problém. I při perfektní znalosti jazyka bude člověku, který vyrostl v jiném prostředí chybět detailní znalost kultury. Mohou to být i drobnosti, které v důsledku neumožní jít do úplné hloubky. Při Gestalt způsobu práce, kde se terapeut nepohybuje jen ve slovech, ale i v emocích a prožitcích, nemusí být ta nevýhoda tak velká jako třeba u psychoanalýzy, která je hodně verbální, drobné nuance vám ale utečou i tady.
VZTAH POD OCHRANOU
Někdy se říká, že hlavním nástrojem psychoterapeuta je on sám, resp. jeho osobnost, dá se z takové pozice oddělit profesní a osobní život? Nestává se Vám, že se chováte jako psychoterapeut i v běžných vztazích?
Myslím, že chovám, ale nevnímám to jako chybu. Profese mě určitě ve spoustě vztahů ovlivňuje. Neříkám, že jednám psychoterapeuticky, alespoň tedy doufám, že moje profese nečouhá z každého mého sdělení. Myslím ale, že v porovnání s minulostí lépe zvládám situace, ve kterých jsem dříve selhávala. Že kdybych to profesní zázemí neměla, tak se mnohem častěji chovám způsobem, který škodí mně i lidem kolem.
Ovlivňuje Vás terapeutická praxe v běžném životě?
To je dilema. V psychoanalýze existuje zásada, která velí analytikovi odejít ze společnosti, ve které je i jeho klient. Jde tam o zachování dynamiky přenosu, která by takovým „neterapeutickým“ setkáním mohla být poškozená. Tenkrát mě to hrozně pobouřilo. Byla jsem na začátku terapeutické dráhy a vůbec jsem nechápala, jaký to má smysl. Samozřejmě i mně se občas stane, že potkám na nějaké akci svého klienta – neříkám, že v takové situaci odcházím, ale společnost, ve které je klient je pro mě jiná a jeho přítomnost tam mě chtě nechtě ovlivňuje.
V čem?
Myslím na to, co to udělá s jeho vztahem ke mně a jak to ovlivní naši společnou práci. Vím, jaké to může být, protože i já mám svou terapeutku a přirozeně o ní přemýšlím. Prostor našeho vztahu je pro mě důležitý a sama mám vlastně potřebu ho chránit. Některé věci o ní ani nechci vědět. Vždycky je sice možnost takovou situaci v terapii ošetřit, ale je to zkrátka něco, co se v konkrétní situaci nedá nevnímat. V málokteré profesi musí člověk řešit, koho potká….
Nerozčiluje vás to? Jak se o sebe staráte?
To je moje velké téma. Uvědomit si svoje potřeby a naučit se je sytit. Velká výzva je pro mě zvláštní typ osamocení, kterou tahle práce nese. Celý den jste s lidmi, komunikujete s nimi, často velice intenzivně a do hloubky, zažíváte s nimi různé situace, ale pak se zaklapnou dveře a ten vztah nelze z jeho podstaty dál rozvíjet. Není reciproční. Kadeřnice může mít své klientky za kamarádky, já ne. Čím víc pracuju, tím víc jsem sama, takže potřebuju někde načerpat energii. To je pro mě na té práci jedna z nejtěžších věcí. Musím si kvůli tomu hodně hlídat množství času, který v ní strávím. V době, kdy jsem hodně pracovala, mi začala chybět energie na krok směrem ven, což se ale pak zase odráželo v kontaktu s klienty. Nabíjím se různě – tancem, sportem, taky samotou, ale především – potřebuji lidi, se kterýma můžu být sama za sebe a jinak, než s klientem.
Co se v těch vztazích děje?
Bude to možná znít jako klišé, ale nabíjí mně, když můžu nechat volně běžet své emoce. Třeba hodně často brečím, tančím, mám potřebu sdílet s blízkými lidmi, co se mi děje. Někdy ale narážím na představu, že při své profesi bych měla mít problémy vyřešené a emoce pod kontrolou. Že přeci nemůžu být smutná, nebo rozhozená, nemůžu dělat věci, které mi nějak uškodí.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Když o tom teď přemýšlím, uvědomuju si, že se s těmi tlaky fakticky tak často nesetkávám. Že je to jakýsi stereotyp, mýtus o tom, jaký by měl psychoterapeut být a já sama tomuto mýtu podléhám a tlačím na sebe…Možná je to jen v mé hlavě (smích).
BULVÁRNÍ FANTAZIE
Nedávno proběhla na stránkách Lidových novin názorová výměna na téma bulvarizace psychologie. Docent Vybíral tam kritizoval manýry pop-psychologů, kteří jsou v televizních pořadech či novinách typu Blesk ochotní okomentovat téměř cokoliv? Jak se na tenhle spor díváte vy?
Já na to nemám jasný názor.
Žádné emoce?
Jak jste řekli „Blesk“, tak to ve mně trochu zadrnčelo, ale když budu upřímná, tak jsem párkrát přemýšlela, co bych udělala, kdyby mě oslovili. Myslím, že bych to nevzala, ale ne proto, že bych se pak ocitla v té kritizované skupině kolegů, ale protože bych měla pocit, že to nezvládnu. Sváří se to ve mně. Na jednu stranu se celebrit vlastně trochu bojím, ale současně bych to taky trochu chtěla. Mám takové fantazie… (smích).
Oceňujete sebevědomí těch, kteří do takových pořadů chodí?
Ne, to ne. Jen si uvědomuji, že je ve mně taky trochu exhibicionisty, který by rád pohovořil, chytře okomentoval… (smích). To je překvapivá asociace.
Přemýšlíte o svých motivech a popudech, o motivech těch druhých… neztrácí se při takovém způsobu vnímání systémové hledisko? Nechybí Vám společenský kontext?
Pro mě je velice přirozené uvažovat právě tímto způsobem. Mně fakt baví zkoumat svoje motivace nebo spekulovat o motivacích lidí v mém okolí. V tomhle ohledu jsem možná až fanatická… nebo řekneme jednostranná. Systémový pohled je moje slabá stránka. Já už se z osobního kontextu nevymaním… (smích).
MUDr. Elena Křivková (1963) se narodila na Slovensku, kde také vystudovala Lékařskou fakultu. Krátce poté se odstěhovala do Čech, kde žije dodnes. Od počátku své profesní kariéry pracuje v Čechách. Absolvovala Systematický výcvik v Gestalt terapii a psychosyntéze, složila zkoušku funkční specializace v systematické psychoterapii. Pracovala na Psychiatrické klinice v Hradci Králové a v Léčebně návykových nemocí Nechanice. V současné době má psychiatrickou ordinaci a psychoterapeutickou praxi v Hradci Králové. Zaměřuje se na léčbu pacientů trpících poruchami osobnosti. Věnuje se také trenérské a supervizní činnosti při Institutu pro výcvik v Gestalt terapii.
Je vdaná a má dvě dcery. Ve volném čase se s oblibou věnuje tanci.
