Není těžké uhodnout, že karikatura vyhublého, shrbeného a rozcuchaného muže, sedícího ve tmě před zářící obrazovkou, ztělesňuje informatika. Sdílené obrazy a přesvědčení zvané stereotypy mají svou sílu. Jaký je obraz poradců a psychoterapeutů?
Seděla jsem v taxíku směrem na nádraží. Bylo pět ráno a řidič měl překvapivě sdílnou náladu: „Takže jedete do školy? A co v tom Brně studujete?“ Musela jsem se usmát. Už jsem totiž věděla, co přijde. „Nechci být nepříjemný, ale já vám musím říct, co si o těch psycholozích myslím. Taky bych to dokázal. To prostě sedíte a akorát to všechno lidem odkýváte a oni jsou rádi, že je posloucháte. Je to stejné, jako jen tak sedět a číst ze skleněné koule.“ Pan řidič naštěstí neměl důvod jít „do hloubky“. To by se totiž také mohl s obavou zeptat stejně, jako se často ptají při neformálním seznamování mí vrstevníci: „Hele – ty hned lidi kolem sebe jako i analyzuješ? A víš třeba, na co myslí?“
TERAPEUT NA ŽIDLI PACIENTA
Kdo je tedy psycholog? Možná přemoudřelá paní z pedagogicko-psychologické poradny, možná drobný obrýlený Freud číhající se zápisníkem za pohovkou, možná student se složkou v ruce, možná prapodivná profesorka magie z Bradavic. Jedno je jisté. Pro normálního smrtelníka není jednoduché rozlišit mezi psychologem, psychiatrem, psychoterapeutem, či poradcem. Ti všichni jsou jednoduše lidé, jejichž prací je poslouchat, analyzovat a interpretovat a hlavně – vidět klientům do žaludku hlouběji, než to dokážou oni sami. Budí v nás respekt, a o to těžší pak může být poznat mezi odborníky na duševní zdraví a nemoc dobrého od špatného a rozlišit jejich styl práce.
Kdo chce dnes získat živnostenský list pro oblast Poradentsví a psychodiagnostiky, musí mít vysokoškolský diplom z psychologie a rok praxe v oboru. Překvapivě snadné, že. U psychoterapie, tedy systematické léčby slovem orientované na člověka, nikoli pouze na konkrétní problém, je to ale trochu složitější. Psychoterapeutická kvalifikace je podmíněna nejen potřebným vzděláním (VŠ psychologie nebo medicína), ale též takzvanou sebezkušeností. Ta je součástí speciálního výcviku, který trvá zpravidla pět let (v rozsahu pěti set hodin) a spočívá vedle teoretické výuky hlavně v nutnosti pracovat na sobě tři roky ve skupině, podstoupit několik let vlastní individuální terapie a posléze supervize (tedy práce s klientem pod dohledem jiného, zkušenějšího terapeuta, která bývá dobrým zvykem po celý pracovní život terapeuta). Znamená to tedy, že váš terapeut ví, jak se cítíte. Na vaší židli neseděl týdny, ani měsíce, ale roky.
NENÍ VÝCVIK JAKO VÝCVIK
Instituty, které takový výcvik provádějí, by si měly dát záležet na získání českých a zahraničních akreditací oborových institucí, jako je například Česká psychoterapeutická společnost. A váš terapeut by si měl dát záležet, aby jeho cedulka na dveřích hrdě hlásala, co je zač a co má za sebou. Slovo výcvik však může mít bohužel z tisícovky úst tisíc různých obsahů.
Dnešní nabídka psychoterapeutických přístupů je hodně široká a ne každý stojí o uznání vědecké komunity. Encyklopedie Wikipedia, která je tak trochu obrazem povědomí veřejnosti, jich jmenuje v List of Psychotherapies sto čtyřicet pět a přinejmenším za polovinu z nich bych se nedokázala postavit ani při nejhlubší toleranci a výpadku všech smyslů. V terapeutickém moři totiž plavou jak seriózní přístupy postavené na solidní teorii a ověřené výzkumy a dlouholetou praxí, tak i neseriózní přístupy vyčtené z oné „skleněné koule“ nebo vycucané z prstu a s mnohdy pochybnými výsledky. Právě tyto se nezřídka rády nabízejí jako jediné, nejlepší a hlavně zaručeně účinné.
„Můžete mi prosím poradit dobrého psychiatra v Praze? Už jsem se párkrát zklamala, a tak hledám někoho, komu lze opravdu důvěřovat. Děkuji.“ Tak zní dotaz z internetové diskuze na stránkách doktorka.cz. Zkušenost praví, že cestou životem nepotkáváte jen a jen hodné a moudré lidi. Obraz psychologa z hlavy mého taxikáře je z těch lepších. Jeho popis není zrovna lichotivý – psychologové jsou v něm však alespoň neškodní, když už nic jiného. Klientů, kteří hned napoprvé získají špatnou zkušenost, není málo. Jak se chránit, když pole psychoterapie zvenku vypadá zmateně jako město pod Babylonskou věží, kde každý mluví jinou řečí?
ZNÁTE ZE ŠKOLKY
Na špatnou terapii nemusíte hned zemřít, ale nemá cenu vystavovat se riziku. Ani seznam certifikátů terapeuta na zdech čekárny však ještě není zárukou osobnostních kvalit a umění poznat, co klient potřebuje.
Moje známá se ke konzultaci s odborníkem odhodlávala více než rok. Jejím problémem bylo násilí v rodině. Dotyčné profesionálce pak stačila první patnáctiminutovka, aby jí sdělila, že potýčky jsou normální a v začínajícím manželství není občasná facka od muže ničím zvláštním. Ať to zní, jak chce smutně, tam, kde je hodně potenciálu věci spravit, je i hodně potenciálu je zničit. Všechny „zbraně“, které v terapii máme, jsou dvojsečné. Například taková důvěra, s níž klient vstupuje do terapeutického vztahu. Člověk na ni může někdy doplatit, zejména v začátcích terapie, kdy je normální, že jeho víra ve schopnosti odborníka nepramení jen z přímé zkušenosti, ale hlavně ze samotné pozice terapeuta či akutní potřeby pomoci. A na druhé straně je to právě opět důvěra, která v pozdějších stádiích terapie otevírá cestu ke změně.
Jednoduché návody málokdy fungují. Snad se však dá obecně říci alespoň to, že člověk, který slibuje zaručenou pomoc, se nás spíše jen snaží ukolébat. Přijdete si duševně tak jednoduší, že by vás šlo spravit jako porouchaný fén? Pevně věřím, že ne – protože tak to opravdu není. Věda a poctivá psychoterapie nám většinou nabízí naopak spíše nejistotu a otázky – nabízí pravděpodobnost, ne jistotu úspěchu. A přesto je lepší než plané sliby.
Zkrátka a dobře, věřte si. Nepodléhejte dojmu, že existuje nějaký expertní jazyk, který potřebujete znát, abyste rozuměli sami sobě. Pokud na vás terapeut chrlí slova, která jsou buď složitá, nebo strašně vágní a divná, buď je ten člověk mimo, nebo vám i tak nepomůže, protože není schopen s vámi hovořit. Co byste si o něm řekli venku, na ulici?
Žádné čtení z karet a expertní porozumění řeči hvězd, žádné minulé životy a tajemná orákula co se kývají jako třtina ve větru, žádná vesmírná energie ani buněčná paměť, ale taky žádné nabubřelé vědecké výrazy bez vysvětlení. Všechno, co potřebujeme chápat a umět vyslovit ze světa myšlenek a pocitů, jsme se naučili už v mateřské školce. Akorát na to občas pozapomeneme – protože není snadné mluvit sám se sebou.
O POCTIVÉM ŘEMESLE
Podle etického kodexu České psychoterapeutické společnosti je terapeut povinen klienta předem seznámit jak s metodami, které bude používat, tak i s předpokládaným rozsahem léčby a finančními podmínkami terapie. Informovat by ho měl i o možnostech, jak a kde si může případně stěžovat a o právu odmítnout konkrétního terapeuta či jeho přístup. Tady by podle mého měl jako hlavní nástroj rozhodování posloužit selský rozum. Terapeut je v prvních minutách či hodinách stejně cizím člověkem, jako kdokoli jiný. A pokud si dovolí, co by si cizí člověk dovolit neměl, pak ho jeho postavení rozhodně neomlouvá. Právě naopak.
Byť by byla na světě polovina elektrikářů špatných, nezačneme svítit svíčkami. K psychologům a psychoterapeutům tedy choďme - je to důležité a často je to nejlepší cesta jak si pomoct. Mějme ale na paměti, že i oni jsou jen lidi.
