Generaci našich otců bylo naprosto jasné, že ke cvokařům chodí jenom cvoci – a o takovou nálepku není důvod stát. Duševně blbnout byla daň z přepychu a musel to být už jó důvod, co by je přinutil vykecávat se před nějakým chytrolínem. Naše generace nemá důvod svým otcům nevěřit. Na druhou stranu ale ve filmech vidíme, že v Americe chodí ke cvokaři každý druhý. Znamená to snad, že je Severní Amerika degenerovaná? Možná ne. Možná je pravda někde uprostřed. Že bláznit je lidské a že každý z nás by na sobě jistě našel nějakou specialitu, na které je přece jen možno pracovat. Nemá cenu dělat z toho holywoodské drama. Ale umí to být krásné: víc rozumět sám sobě i lidem kolem sebe a umět pracovat s vlastními danostmi a limity, o kterých jsme předtím třeba ani nevěděli.
„Vy máte ale krásnou strukturu obranných mechanismů,“ říká Leonardovi Di Caprio na Prokletém ostrově Dr. Cawley. A to je právě to, co většinu psychoterapeutů na jejich práci baví. Někdo miluje umatlané vrčící motory, někoho baví čísla a vztahy mezi nimi, jiného fascinuje hrát si se slovy, notami či drátky. No a psychoterapeuty – ať už „to“ pojmenují jakkoli – baví objevovat v každém člověku znova a znova tu nevyzpytatelnou strukturu zasazenou vždy do jiných vztahů, v jiném prostoru a čase, tak stejnou a tak jinou, než kdy předtím viděli.
ANI RYBA ANI RAK
Z určitého pohledu je psychoterapie věda, jako každá jiná: jejím cílem je nacházet a ověřovat nejelegantnější a nejefektivnější cesty, jak léčit a ulevovat pacientům s konkrétními poruchami a hlavně – pak po těch cestách spolu s nimi kráčet. Sledujeme, jaká slova, gesta či chování ten který člověk od terapeuta potřebuje, bádáme, jak a v závislosti na kterých událostech dochází ke změně. Snažíme se zachytit styl nejslavnějších terapeutů: rozkouskovat chování léčitelů duše na drobné měřitelné fragmenty a sledovat, co který z nich dělá – a co to pak dál „dělá“ s pacientem. Jak efektivně se nám daří léčit? Která z cest je nejlepší? A bude zlepšení trvalé? Samá to vědecká otázka.
Jistě však už sami cítíte, že ta věda je hodně specifická. Výkon psychoterapie obsahuje totiž i kus umění ve vší jeho nepopsatelnosti a stejně tak, jako potřebujete „buňky“ na matiku, i k psychoterapii potřebujete určité podivné a jen obtížně definovatelné nadání. Dobrou terapii se nejde jen tak „naučit“. Popravdě, bylo by to přece smutné, kdyby „odvětví“ založené na schopnosti intenzivního léčivého kontaktu s druhým člověkem šlo takto mechanizovat.
FREUD A PO FREUDOVI
Historie praví, že výzkum přišel až jako druhý: aby terapie nebyla jen anarchistickým počinem charismatických velikánů, ale abychom jí porozuměli a dokázali jí využít v co možná nejplnější šíři. Dědictvím oněch velikánů jsou pak jednotlivé způsoby léčby, do kterých nesmazatelně otiskli svoji osobnost: začíná to Freudem a psychoanalýzou a sága se zamotává při každém objevném zvolání: „Ne, pane Freude, jde to i jinak.“
Tuny knih se snaží zachytit tu melu, co nastala. Po Freudovi Jung a vedle Junga Adler a taky Ferenczi… než bychom se dostali k dnes silnému trendu Kognitivně behaviorální psychoterapie nebo k mému oblíbenému Gestaltu, ke směrům orientovaným na existenciální otázky či potažmo k hnutí integrace, jež se snaží definovat to nejlepší z nejlepšího, všichni bychom u toho zestárli. Definice a charakteristiky jednotlivých směrů jsou mnohdy dlouhé, náročné a zčásti také nudné. Jasnější linie ale možná prokoukne právě když nezapomeneme, že historie psychoterapie je příběh. Příběh o hledání jádra lidské duše a podstaty jednotlivých lidských problémů.
Ve velkém se začal psát před sto lety a u jeho zrodu stál jediný muž. Po něm ale přicházeli postupně další a další lidé, kteří třeba právě díky jeho myšlenkám poznali, že si o člověku, jeho potřebách, touhách a anatomii lidské duše, myslí něco jiného. V tomto tvořivém dialogu vznikla mozaika, kterou máme dnes před sebou. Některé kameny jsou do ní zasazené už dlouho a pevně, některým se ještě může stát, že z ní vypadnou. Každý je jinak barevný, jinak tvarovaný a jinak vyniká, ale mozaika dává smysl jen dohromady. Hledání „psychoterapie pro sebe“ tak z mého pohledu není hledáním toho objektivně nejlepšího, co svět psychoterapie vydal, ale „pouze“ něčeho, čemu se dá věřit, a co nejvíc odpovídá tomu, kde se cítí doma ten, kdo hledá.
DO ŘÍMA
Americký filosof Rescher brojí proti neustálému hledání konsensu. Mluví o nutnosti pluralismu – o potřebě přiznání, že každá podstatná otázka připouští množství platných a přesto vzájemně výlučných odpovědí. A duše je složitá a otázky s ní související jsou důležité. Právě proto se ani v psychoterapii nedá snadno najít ta „pravá“ a jediná cesta nebo oddělit zrno od plev. Dá se ale hledat… a hledat už není jen výsadou „cvoků“. Dnes už můžou všichni.
Název článku jsem si zcela nestydatě propůjčila od jednoho z nejlepších a nejmilovanějších terapeutů současnosti, profesora Irvina Yaloma z Kalifornie. Je to titul jedné z jeho mimořádně čtivých, jednoduchých a přitom neuvěřitelně poučných knih. Knih o psychoterapii. Kterou je za co chválit.
