Sedmdesátá léta 20. století právě začala a Nigérie se pomalu vzpamatovává z krvavé občanské války o Biafru, v níž přišlo o život více než milión lidí. Ropa nedávno objevená v deltě řeky Niger, jedna z příčin války, nyní pomáhá znovu vybudovat vysátou ekonomiku i ustavit novou vládnoucí třídu zkorumpovaných úředníků (převážná většina zisků z těžby ropy se v budoucích letech utopí v jejich kapsách). Lagos, hlavní město a africká metropolis, se vrací do svého obvyklého tempa, s ulicemi zahlcenými lidmi i auty, všudypřítomným chaosem, špínou a kriminalitou.
Když ale padne tma, otevírají se dveře nočních podniků a Lagos ukazuje svou druhou tvář: pulzující hudební scénu, v níž se neopakovatelně mísí tradiční africké rytmy s nejnovějšími hudebními inspiracemi z USA a Evropy. Scénu, která láká nejen mnoho zahraničních návštěvníků, ale především ty nejlepší hudebníky, jaké západní Afrika zplodila. Už zavedené styly jako highlife nebo juju na chvíli ustupují do pozadí a město freneticky tančí v rytmu funky.
Do tohoto kulturního kotle se z turné po USA vrací Fela Kuti se svou kapelou Africa 70, vyzbrojen novou vizí a svým vlastním, zcela novým stylem, kterému říká „afrobeat“. Rychle si získává nové obdivovatele a když o několik měsíců později vystupuje v Lagosu sám otec funku James Brown, jeho hudebníci si na Felově koncertu horlivě dělají poznámky a učí se od svých bývalých žáků...
AFRICKÁ SVATYNĚ
Fela, kterému je v té době lehce přes třicet, má za sebou nejen studium klasické hudby v Londýně, ale především rozhodující zkušenost, které se mu dostalo během pobytu v USA. Paradoxně teprve tam si totiž uvědomil svou pravou, africkou identitu. Ovlivněn radikálním učením Malcolma X a panafrikanismem Kwame Nkrumy, stává se postupně čím dál více politicky i sociálně angažovaným a je rozhodnutý šířit své poselství prostřednictvím hudby. „Chtěl jsem, aby má země byla zase africká,“ vzpomíná Fela Kuti o několik let později. „Viděl jsem to zlo, jaké vláda páchala... všechny ty importované, cizí hodnoty. Vrátil jsem se domů rozhodnutý změnit svou hudbu a změnit celý systém.“
Dům, ve kterém Fela se svým početným ansámblem bydlí, má dveře otevřené prakticky komukoli. Postupně se z něj stává jakýsi stát ve státě: Fela jej nazývá Kalakuta Republic (neboli Republika darebáků) a stává se jeho samozvaným prezidentem. Kousek opodál zakládá hudební klub, jemuž dává výstižný název Afrika Shrine („Svatyně“) – tato budova bez stropu, s psychedelicky pomalovanými stěnami vyzdobenými vlajkami a portréty významných Afričanů, je nejen svatostánkem hudby, ale zároveň místem, které slouží širokému okolí jako alternativní zdroj informací.
Do Svatyně proudí každý večer davy lidí. Nejen kvůli hudební senzaci, jakou Fela bezpochyby je, ale především pro jiný pohled na každodenní realitu. Fela svým krajanům trpělivě vysvětluje, že jádro problémů, s nimiž se Afrika potýká, podle něj leží v „koloniální mentalitě“, která v lidech přetrvala i po získání nezávislosti. Většina černého obyvatelstva totiž netuší, jak bohatou kulturní a společenskou tradici Afrika před příchodem Evropanů měla, a nemá tedy dostatek zdravé hrdosti a sebeúcty. Ve snaze vyrovnat se do nedávna vládnoucím zotročitelům Afričané paradoxně přejímají jejich kulturu a společenské konvence, namísto toho, aby znovuobjevili svou vlastní identitu. Tento stav jen dále prohlubuje bludný kruh závislosti na bývalých koloniálních velmocích, který nepřináší obyvatelům Afriky nic než pocity méněcennosti a nekončící frustrace.
PŘEVRÁCENÝ PŘEVRAT
Fela je plný entuziasmu, jeho popularita nabírá na intenzitě a čím dál více lidí se ztotožňuje s jeho názory. Ledová sprcha přichází v roce 1974. Přestože občanská válka již dávno skončila, vojenský režim, který stál u jejího vzniku, v zemi stále přetrvává. A podplukovník Gowon, jehož režim marnivě rozhazuje záplavy peněz ze vzkvétajícího obchodu s ropou má Felových provokací už dost. Obyvatelé Kalakuty včetně Fely jsou pozatýkáni a brutálně zbiti. Fela svůj boj ale nevzdává, naopak. Hned po návratu z vězení si s vládnoucí garniturou vyrovná účty ve skladbě Alagbon Close: „Zavřou tě na dlouhé měsíce / Říkají tomu vyšetřování / Nemají respekt k lidským bytostem / Nevědí, že i v tvých žilách proudí krev... Ale uniforma je jen kus látky / Ušil ji ten samý krejčí, co šil tvůj šat.“
Nejen Fela je ovšem se stávajícím režimem nespokojen. Pod rouškou vlasteneckých zájmů, které mají zemi zbavit všudypřítomné korupce, se pomocí puče chápe moci veterán z války o Biafru, generál Mohammed. Přestože si svou rozhodností získává mnoho stoupenců, jeho vláda netrvá ani rok – v únoru 1976 je zabit při neúspěšném pokusu o státní převrat. Do čela státu se vyhupuje jeho zástupce generál Obasanjo a Nigérie se vydává na cestu pochybných reforem, jejichž plány jsou stejně tak velkolepé jako nesmyslné.
ZOMBIE POCHODUJÍ
Obasanjo, pocházející shodou okolností ze stejného města jako Fela, vládne pevnou rukou. Moralizovat proti kolonialismu už nestačí – Fela teď vede kulturní válku s režimem, s jeho zkorumpovanými politiky, armádou a policií. Nahrává svou legendární píseň Zombie, jejíž text rozlítí Obasanjův vojenský režim k nepříčetnosti: „Zombie nepůjdou, dokud jim neřekneš, aby šly / Zombie nezastaví, dokud jim neřekneš, aby zastavily / Zombie nepřemýšlí, dokud jim neřekneš, aby přemýšlely / Jdou a zabíjejí / Jdou a umírají.“
18. ledna 1977 zaútočí na Kalakutu tisíc vojáků. Všichni, kdo se v domě právě nacházejí, jsou brutálně zbiti a někteří znásilněni. Dům je podpálen a uvnitř shoří veškeré jeho vybavení, včetně hudebního studia a originálů Felových nahrávek. Fela sám, vážně zraněn, uniká smrti jen o vlásek. Jeho matka Funmilayo, známá nigerijská aktivistika, feministka a bojovnice za nezávislost, je vojáky vyhozena z okna a na následky zranění o několik měsíců později umírá.
SPRAVEDLNOST V RAKVI
Fela je zdrcen, ale svůj boj nevzdává. Stěhuje se do nového domu a na jeho střechu umisťuje rakev s nápisem: „Zde byla zavražděna spravedlnost.“ Obasanjo mezitím pokračuje v pochybných reformách. Dohlíží na vytváření nové ústavy, která má sice vytvořit prostor pro demokratickou vládu, ale zároveň omezuje registraci určitých politických uskupení a nedává prakticky žádnou možnost, jak odvolat z úřadu zkorumpované státní činitele. Zakládá další univerzity, ale zároveň na nich zavádí vysoké školné – když studenti vyjdou do ulic, pošle na ně armádu s ostrými náboji. Mezinárodní ekonomické vztahy, které přetrvaly z koloniální éry, se ještě více prohlubují – zahraniční společnosti mají v zemi takřka neomezené pole působnosti. Zatímco bohatá vrstva profituje ze vzrůstajícího exportu ropy, ti chudší nemají co jíst, neboť Nigérie prakticky přestala produkovat vlastní potraviny a ty dovážené zvyšují už tak vysoké ceny.
Generál Obasanjo nakonec jako jeden z mála vojenských vůdců v dějinách Afriky předává v roce 1979 moc do rukou civilní vlády. Fela si tuto příležitost nemůže nechat ujít a připraví pro něj dárek na rozloučenou. Nakládá rakev do auta a vyloží ji před brány prezidentské rezidence. Fotografie z tohoto dne se objeví i na obalu jeho alba Coffin for Head of State (Rakev pro hlavu státu). Jako vždy si nebere servítky a své poselství předává jasně a cíleně, bez složitých jinotajů: „Ukradli všechny peníze, zabili mnoho studentů, vypálili mnoho domů / Vypálili i můj dům a zabili mou mámu / Proto přináším tuhle rakev.“
ROZČAROVANÝ, NIKOLI PŘEKVAPENÝ
V několika málo následujících letech, kdy je v čele státu civilní vláda, nastává období relativní svobody. Fela vydává další úspěšná alba, vyjíždí koncertovat i mimo Afriku, přitom ale vytrvale vzdoruje snahám nahrávacích společností udělat z něj další dobře se prodávající ikonu „Třetího světa“. Nakonec se po státním převratu v roce 1984 dostává k moci další vojenský režim a Fela, obviněný jako obvykle z absurdního přestupku, je odsouzen na pět let. Hlasy z celého světa apelují za jeho propuštění, ale z vězení se dostává až po dvou letech – poté, co opět proběhne převrat a moci se chopí nový vojenský režim.
Felovy názory jsou stejně neoblomné jako dřív, četnost nahrávek se ale zmenšuje a Fela se postupně vytrácí z veřejného života. V roce 1997 nakonec všechny šokuje oznámení jeho bratra, že podlehl AIDS. Na jeho pohřbu se schází víc jak milión truchlících a v Lagosu se na několik dnů zastaví život.
Dva roky poté konečně dostává Nigérie znovu civilní vládu. Novým prezidentem se ovšem nestává nikdo jiný než bývalý generál Obasanjo, sám vězněný předchozí vojenskou garniturou. Tvrdí o sobě, že se ve vězení přerodil a stal se z něj lepší člověk. Když z úřadu v roce 2007 odchází po neúspěšném pokusu změnit ústavu tak, aby mohl vládnout i ve třetím funkčním období, vychází teprve najevo míra korupce, která za jeho vlády rozkvetla do nebývalých rozměrů.
Jak nedávno poznamenala Felova dcera Yeni: „Z toho, jak Nigérie vypadá dnes, by Fela byl rozčarovaný. Nikoli však překvapený.“
