Když se řekne psychoterapie, většina lidí si vybaví pohovku a terapeutovo křeslo schované kdesi v pološeru ordinace. Je to trochu zavádějící představa, protože pohovku používají převážně psychoanalytici, ale jinak celkem výstižně ilustruje typické rozdělení rolí. Terapeut je expert, který z většího či menšího odstupu vede, provází či aspoň ukazuje cestu.
V posledních desetiletích se ale objevily i směry, které se snaží zažitou hranici mezi odborníkem a laikem zbourat. Narativní terapie, diskursivní, feministické a další směry, které vznikly jako reakce na postmodernu, rezignují na hledání pravdy a udílení rad. Jejich postoj je nevědoucí a zvídavý, přičemž velká pozornost je věnovaná roli jazyka, příběhu a samotné konverzaci.
Představme si dva páry, které přicházejí s podobným problémem ke dvěma různým terapeutům. Po prvních třech letech zmizela z jejich vztahu romantika a oni už si nerozumí tolik jako dřív. Nechtějí jeden druhého opustit, ale často se hádají a už si neví rady. První pár dostal kontakt na hlubinného terapeuta. Ten, velmi zjednodušeně řečeno, vyjde z předpokladu, že za každodenními problémy stojí hlubší procesy, které mají objektivnější a trvalejší povahu a jsou jakousi pravdou o člověku. Jeho úkolem pak bude objasnit historii patologie a následně přivést partnery k nahlédnutí, že konečně navzájem zjistili, jací vlastně jsou. Pravděpodobně se bude také snažit, aby si uvědomili kořeny nefunkčních komunikačních vzorců v rodinách, v dětství nebo v základech svých osobností.
ZNALCI A LAICI
Takový přístup připomíná medicínu. Problém, s nímž člověk přichází, má svou vnitřní, skrytou příčinu, která mu (jako laikovi) nemůže být hned zjevná a která zřejmě dřímá někde v hlubokých útrobách jeho duše. Aniž by to bylo záměrem, vznikají tu společensky předepsané role – na jedné straně vědoucí expert, který ví, co je funkční, co normální a kudy se vine hranice odchylky, na druhé pak nevědoucí klient. Terapeutovu pozici ještě umocňují techniky a postupy, jimiž se snaží klienta přivést k funkčnějším či společensky přijatelnějším způsobům chování a myšlení; tedy odstranit problém „uložený“ v člověku, ať už spočívá v jeho emocích, špatně naučeném chování, myšlenkách či třeba v rodině.
Přístupy, které do psychoterapie přinesla postmoderna, vnímají toto rozvržení jinak. Odborníkem na život je pro ně člověk sám, terapeut je zde od toho, aby pomohl vhodným dotazováním. Jdou však ještě dál. Například diskurzivní terapeut John Kaye upozornil, že už samotné „pomáhání“ člověku se sebepoznáním může být někdy problematické. Tím, že člověka posadíme do role klienta-laika, mu totiž můžeme sdělovat, že problém sídlí v něm, že je dysfunkční. Děláme ho tak za problém odpovědným, ztotožňujeme ho s ním.
V případě našeho páru se třeba muž může naštvat na svou matku za to, jak se k němu chovala v dětství. Svůj vztek pak projektuje do každého dalšího vztahu se ženou. Nebo naopak žena, které se v dětství posmívali, že je ošklivá, se dnes při každém „zvláštním pohledu“ začne cítit méněcenně. Díky tomu nedokáže partnerovi věřit a hledá za jeho výroky narážky, které tam nejsou. „Expertní“ terapeut vede pár k nahlédnutí kořenů skrytých problémů, protože věří, že partneři se s nimi pak mohou vyrovnat.
ČLOVĚK NENÍ PROBLÉM
Postmoderní směry to vidí jinak. „Člověk není problém, ale problém je problém,“ zní parafráze jedné ze základních tezí. Zacyklený rébus souvisí se snahou vnímat lidské problémy jako texty, potažmo příběhy. Některé z nich jsou totiž tak mocné, že je vnímáme jako neměnné pravdy a přistupujeme skrze ně k celému životu i všem událostem, které nás potkávají. Třeba drogově závislého vnímá jeho okolí běžně jako „feťáka“ a stejně pohlíží na jeho skutky i na něj samotného jako na člověka. On pak takové vnímání sebe sama logicky přebírá. Jenže ani život závislého nejde zredukovat na drogu (tedy na problém) – i on prožívá každodenní život, který nemusí s drogou souviset. V postmoderní terapii pak jde o to, oboje od sebe oddělit. Nevnímat člověka jako problém, ale člověka a jeho problém.
Odlišné je zde také vnímání jazyka, který má pro postmoderní terapeutické směry velký význam. Právě v jazyku bývá zakotveno, co je patologické a co ne. Prchavost obsahu „silných“ slov bývá zapomenuta a je to právě jazyk, který často diktuje podobu situací. Vědění o deficitu a nenormálnosti působí dojmem nezpochybnitelné pravdy.
A co na to dva rozhádané páry? Zatímco v tom prvním muž pohlíží na každou ženu s obavou, aby do ní neprojektoval svou matku a žena před zrcadlem zpytuje své sebevědomí, druhý pár se zapotí reflexí společenské reality. Je třeba vzít v potaz všeobecné „vědění“ že po prvních letech zamilování přichází ve vztahu útlum. Do tohoto „vědění“ mohou spadat poznatky biochemiků (poté, co si na druhého člověka zvykneme, už jeho přítomnost nevede k uvolňování neurotransmiterů) i psychologické teorie (pár se poznal i ze svých špatných stránek). Budeme-li tyto výklady vnímat jako jeden z možných kulturních textů, které jsou ve společnosti dominantní, otevře se i jiná perspektiva. Může se třeba ukázat, že vzájemné „vzdálení se“ souvisí i s tlakem okolí, aby se partneři konečně „přestali chovat jako zamilované děti“. Případně to, že pár hádek nemusí nutně znamenat, že jejich vztah je jen hádka. Terapeut může s párem mluvit o „utlačeném vědění“ o romantickém vztahu a obě fáze vztahu, „romantická“ i ta „opravdová“ se stávají dvěma možnými alternativami. Neexistuje pravdivější a méně pravdivá, ale jen ta dominující a ta marginální.
NAJDI SI SVOU PRAVDU O DUŠI
Všechny neměnné danosti jsou podle postmodernistů ve skutečnosti společensky vyjednané. Teoretik Kenneth Gergen připisuje tento obrat procesu sociálního zahlcování. Rozvoj informačních technologií, média, ale i antropologické výzkumy a poznávání kultur, stoupající celosvětová výměna informací a cestování, vedou ke stále více paradoxním závěrům a protichůdným stanoviskům, která se uvnitř nás sváří. Neseme si v sobě duchy nejrůznějších lidí a kulturních výkladů skutečnosti. V paměti máme obrazy blízkých osob – jedni o vztazích říkají, že mají být především krásné a romantické, druzí naopak považují za správné ty praktické. Známe jejich modely z f ilmů a seriálů, potkáváme se s nimi, když mluvíme s kamarády. Pravda o lidské duši je tak podle Gergena v potížích. To, co v západní kultuře vnímáme jako důkaz psychické nemoci, může být jinde vnímáno jako spirituální růst nebo normální způsob života. Vše záleží na tom, jak určité chování společně interpretujeme a jaký jazyk u toho používáme.
V POSTMODERNÍ ORDINACI
Má-li to terapeut na paměti, nebude vnímat problémovou verzi příběhu, s níž člověk přichází a jíž má zejména na očích, jako danost. Bude to pro něj jen jeden z možných způsobů nahlížení, verze, která přispívá k udržování problému. Pokusí se proto najít spolu s klientem alternativní jazyk či příběh. Takový, který by mu dal sílu a moc s „utlačující“ verzí bojovat. Vychází přitom z přesvědčení, že životní zkušenost skýtá i vědění, které nezapadá do příběhu utvářejícího problém.
Když se naposled vrátíme k druhému páru, můžeme spolu s partnery a terapeutem dojít k poznání, že vztah nelze ani v jeho rozhádaném období redukovat na obecně sdílenou představu o tom, že úvodní „romantickou“ fázi zákonitě střídá období střízlivění a zvykání si na nepříjemné. Nejen jejich životní zkušenost je totiž mnohem širší než buďto jednoduše problematická nebo naopak romantická.
TERAPIE JAKO POLITICKÁ AKTIVITA
Aby se terapeut těmto rizikům vyhnul, snaží se zaujmout nevědoucí postoj, ve kterém je expertem na život člověk, který za ním přichází. Jedině tak se mohou ke slovu dostat i další alternativy, které životní zkušenost člověka nese. Je zřejmé, že terapie s takovou výchozí pozicí není neutrální. Naopak. Podle Michaela Whita, jednoho z hlavních představitelů narativní terapie, se jedná o politickou aktivitu. Střetávají se zde totiž různé výklady reality – dominantní s utlačovaným.
Jak tento boj funguje v praxi naznačí teorie o odvykání ze závislostí, kde hraje jednu z hlavních rolí nutkání. Sdílená představa říká, že nutkání je něco, co je na člověku špatné, z čeho by se měl vyléčit. Ostatně je to i jeden z diagnostických znaků závislosti. Do terapie pak snadno může přijít drogově závislý člověk, říkejme mu třeba Ota, který se touží nutkání zbavit. Protože stále bojuje s chutí dát si drogu, vnímá ho jako svůj deficit. Má strach, že už dlouho nevydrží a jakmile povolí, spadne do drog znova. Terapeut s ním tedy o nutkání mluví. Ptá se na věci, které se problému týkají, odděluje je však od Oty samého. Chce vědět, jak nutkání funguje, co mu v životě dělá za paseku, ale i co mu přináší. Dominantní příběh o patologii začíná mít trhliny. Otovo nutkání má totiž i jiné funkce, než ho jen trápit. Ukáže se třeba, že nutkání může být přítelem, který ho drží ve střehu, aby se nedostal do rizikových situací, kde by se setkal s drogami. Pomáhá mu stále znova se zamýšlet, jak to dnes udělat, aby si nemusel dát. I když je nutkání útrapné, Ota rozvíjí nový pohled. Víru v to, že s nutkáním se dá také spolupracovat, že je možné ho zapojit do nedrogového stylu života jako spřízněného strážce. Sám na sebe pak možná nemusí nahlížet jako na psychiatrický případ.
JINÉ PRAVDY MÍSTO KRÁSY
Postmoderní přístupy v terapii nenabízí žádnou zázračnou metodu uzdravení. Neslibují krásný nový svět ani „život bez potíží“, jedná se o zcela odlišný filozofický postoj k terapii. I díky svému důrazu na neexpertnost a zmocňování lidí vůči dominantním pravdám, kterými je zásobuje společnost, se tyto přístupy využívají při práci s utlačovanými komunitami či jednotlivci. Za rozvojem narativní terapie na Novém Zélandě stojí třeba práce s maorskou komunitou, která trpěla pod kolonizačním vlivem. V Mexiku zase takto pracují s Mayi žijícími ve slumech. V Čechách mají tyto terapeutické směry zatím málo příznivců, i zde by se ale pro ně jistě našlo uplatnění.
