Je tomu už několik let, co se islám stal snad nejčastěji skloňovaným pojmem v západních médiích. Každý je dnes odborníkem na islám – i kdyby nedokázal vyjmenovat víc než pět muslimských zemí ani neznal pravopis slova Korán. Téměř každý je také odborníkem na postavení muslimských žen a navzdory tomu, že mnozí samozvaní bojovníci za práva muslimek si sotva všimnou každodenní diskriminace vlastních sester a kolegyň, zavrhování islámu kvůli jeho údajnému antifeminismu se prostě nosí. Stovky fiktivních i skutečných příběhů o nešťastných Zahrách a Fátimách na policích knihkupectví posilují sebevědomí konzumentů informačních šotů při formulování jednoznačných soudů. Názor opravdové ženy v šátku nikoho už tolik nepálí. Vždyť víme lépe, co je její problém. „Co vy víte o islámu?!“, křičí jedna z „černých panen“ směrem k divákům. Její výkřik je rukavicí hozenou evropskému pocitu jistoty a nadřazenosti.
O MUSLIMKÁCH BEZ BURKY
Hra si klade za cíl dát prostor pro nezkreslené výpovědi současných muslimek. Hrdinky jsou fiktivní, tvůrci si ovšem dali zaležet na tom, aby jejich příběhy a postoje tvořily jakési modelové příklady situací muslimských žen v Německu. Jejich osudy nejsou okořeněny senzací a prezentované názory se příliš neliší od výroků, které denně můžeme přečíst na blozích. Drama Güntera Senkela a Feriduna Zaimoglua je komponováno z šesti monologů a jednoho dialogu, které v inscenaci Dušana D. Pařízka interpretují tři herečky. Hlavním tématem je vyrovnávání se s identitou a náboženstvím, ale nahlížíme i do osobních a profesních aspirací hrdinek, do jejich milostných i rodinných vztahů, příběhů hledání a nalézání víry. A v neposlední řadě i do jejich – rozdílných – světonázorů. Koncepce scény (diváci sedí v kruhu a účinkující se nachází mezi publikem) vytváří dojem komornosti a důvěrnosti. Nemusíme se vypořádávat s žádnou vnější jinakostí hrdinek – interpretky vypadají stejně jako my. Neuvidíme zde burku ani hidžáb. Jedinými rekvizitami je několik knih a mobilní telefon, který přerušuje jednotlivé monology orientálním vyzváněním. Hra každé ze tří hereček má svůj vlastní ráz, poněkud zdůrazněný analogickými vlastnostmi interpretovaných postav. Rozhodně zde vyniká Gabriela Míčová, která – jak v emocionálně vypjatých politických projevech prvních dvou hrdinek, tak v odměřeném monologu jedné z konvertitek – dokáže mistrně vytvořit atmosféru neklidu. Naopak Ivana Uhlířová zaujme přirozeností a ironií. Dana Poláková v prvních dvou rolích zůstává bohužel trochu pozadu (hlavně kvůli přehnaně vznešenému způsobu recitace), v dojemném monologu mladé vdovy však své kolegyně důstojně dohání.
VYHROCENÍ A SKUTEČNOST
Spektrum prezentovaných osudů je pestré. Máme zde mladičkou, průbojnou Bosenku, Turkyni, která na cestě za evropským stylem života náhodou našla Boha, vzdělanou fanatičku či dvě německé konvertitky. Přestože je hra hodně zasazena do německých podmínek, vzhledem k někdy až nepřiměřeně velkému zájmu českých médií o postavení islámu na starém kontinentu může inscenace přijít aktuální i zdejšímu divákovi. Byla bych ovšem poměrně skeptická, pokud se jedná o osvětový potenciál Černých panen, implicitně deklarovaný v programu představení. Vyprávěné příběhy jsou totiž sice realistické, ale zároveň dost vyhrocené (ukázkovým příkladem je postava Němky, která navzdory konverzi zůstala tvrdou xenofobkou) a některé monology (démonicky protikřesťanská konvertitka či právnička – fundamentalistka) mohou přímo hrát do karet příznivcům portálu Eurábie. Z uměleckého a lidského hlediska je velkou výhrou tvůrců fakt, že představení místo servírování hotové teze vybízí ke kladení otázek. Kolik lidí z publika si je ale po opuštění sálu opravdu položí?
