Vzrůstající frekvenci užití bezpilotních letounů eviduje David Ignatius z Washington Post. Za loňský rok došlo k 55 útokům na hranicích Pákistánu, zhruba jednou tolik co v letech vlády Bushe jr. Letos jich bylo už sedmnáct, takže koncem roku bychom se mohli dostat na stovku.
Je tu kritika: zabíjet z klidu kanceláře na tisíce kilometrů, to je pro mnohé příliš nehumánní, něco jako hrát hru o život a přitom nevsadit. Zajímavá je i právní stránka věci. Možnost dálkově řízeného bombardování vychází z Bushova vládního memoranda, které v „nezbytných případech“ umožňuje tímto způsobem zaútočit na údajné teroristy. Prezidentův souhlas se nevyžaduje, takže experti tajných služeb mají v podmínkách, kdy suverén nemá čas nebo zrovna dělá něco jiného, volnou ruku rozhodovat o životě a smrti. Dřív se tomu říkalo diktatura. O byť vzdálené ambici místo zabíjení zatýkat nemůže být v tomto případě řeč – ledaže by nějaký kreativní právník označil kliknutí myši za úder soudcovského kladívka. „Odsouzení zastřelením“, to ale známe spíš od autoritativních režimů a revolučních tribunálů.
Historická němčina měla jedno pěkné slovo: vogelfrei. Neznamená to, jak by se mohlo zdát, „volný jako pták“, ale označení někoho, kdo je „ptákům přenechaný za potravu“, podobně jako oběšenec na šibenici. Konkrétně jde o člověka, pro kterého neplatí žádná právní ochrana a každá exekuce je možná. Je třeba mít přitom na paměti, že útoky drones, to není žádný „chirurgický řez“. Ačkoli se ospravedlňují jmény zabitých teroristů, tzv. „vedlejší škody“ (označení pro civilní oběti) jsou vysoké. Vogelfrei tak nemusejí být jen jednotliví lidé, ale i celé oblasti a výhledově…? Jdu se podívat na Hitchcocka.
