Když čtenář přeskočí motto knihy, začíná to všechno vlastně docela pěkně: je těsně před Vánoci, v malém rakouském městečku všude klid a sníh a nevinná dívenka si hraje se svým dědečkem Člověče, nezlob se. Ale když čtenář to motto nepřeskočí, bude mu už od začátku jasné, že v téhle knížce nepůjde o žádný půvabný, žánrový obrázek města pod horami: jelikož je ovšem hlavní příčinou dětského strachu bolest, spočívá prostředek, jak děti otužit a zocelit, v tom, aby si zvykaly bolest snášet. John Locke. A o to se Paulus Hochgatterer ve svém románu všemi prostředky snaží – zocelit čtenáře. Pro tento úkol je také profesně velmi dobře vybaven. Pracuje totiž ve Vídni jako psychiatr pro děti a mládež.
VŠICHNI MÍ MILÍ SOUSEDÉ
Román má úplně běžnou stavbu detektivky. Na začátku se v uzavřeném kruhu lidí – tedy malém alpském městečku – odehraje zločin. Jak postupuje pátrání, seznamujeme se se všemi, kteří měli anebo mohli mít k oběti nějaký vztah. Autor udělá první seznamovací kolečko, načrtne role a charaktery. Ve druhém kolečku obrací úhel pohledu na již představené jedince, rozvíjí motivy a některé z postav předvádí ve světle, které navádí čtenáře k úvahám, kdo by mohl být ta zrůda, aby v závěrečném finále všechno ještě jednou obrátil naruby a vraha usvědčil.
V tomhle ohledu není Sladkost života jako detektivní román nikterak výjimečný. Zajímavější začíná být, když se blíž podíváte na to, koho to vlastně autor ukazuje. Lidi z městečka představuje vlastně jako orloj. Každá z postaviček na chvíli vyjde ven, otočí se, ukáže se a už přichází další: osamělý detektiv, psychiatr v místní nemocnici, jeho žena, cellistka v regionálním orchestru, přistěhovalec s restaurací u jezera, včelař, který poslušně polyká prášky na hlavu, sadističtí teenageři, mladá matka přesvědčená o tom, že její dítě je ďábel. Nutno dodat, že dost z popisovaných obyvatel městečka má nějaké psychické problémy.
Důležitou postavou je psychiatr Horn, který, nucený svým profesním zařazením, nahlíží do duší zúčastněných. Čte duševní neduhy jako stručné, tří řádkové příběhy, a příliš se s nimi nemazlí. Předepisuje prášky a hlubší důvody nehledá. Svoji práci bere jako rutinu a cynismus jako základní pracovní nástroj.
KDO JE VRAH?
Děsivé to začíná být v okamžiku, když si v průběhu čtení uvědomíte, kolik lidí by vlastně bylo schopných starého muže zavraždit. Hochgatterer bez nějakého velkého patosu a s cynismem blízkým cynismu psychiatra Horna líčí městečko jako volné sdružení psychopatů. Šílenství je přítomné na každém rohu. Vykukuje zpod kostýmu většiny rolí a zasahuje svým způsobem i hlavního „hrdinu“ románu, psychiatra Horna.
Taková vize společnosti sužuje a zneklidňuje: nesmírná a nevyslovovaná masa šílenství konfrontovaná s chabou náhradou za pomoc, psychofarmaky. Psychiatr usvědčuje sám sebe, že lidem vlastně nerozumí, že nedokáže nic změnit, že léčení psychického zdraví obyvatel je jen něco jako celospolečenská iluze na uklidnění. Hrát tu roli znamená lhát a učinit se necitelným, cynickým. I přes svou bezmoc však Horn nakonec odhalí, kdo je vrah. Jenže pozdě. Oběti už život nevrátí.
Hochgatterova kniha byla vyznamená v roce 2007 prestižní Deutscher Krimi Preis, ale spíš něž jako detektivka mě zaujala jako studie šílenství: temný a drásavý obraz potlačovaného zoufalství a násilí, kterým nikdo nechce rozumět a které jednou vystoupí z ilegality a sevřou společnost v kleštích běsu. Sladkost života čtu jako psychiatrovo konstatování bezmoci psychiatrie, šílenství rozlézajícího se jako kapénková infekce, zamořujícího životy, a co je nejbolavější, zasahujícího stále víc dětí.
Paulus Hochgatterer Sladkost života
Překlad: Tomáš Dimter
Host, 2010
