Před dvaceti lety se všechno zdálo jednoduché. Padl nenáviděný režim, který do života Romů výrazně zasáhl – nejen zákazem kočovnictví, ale také rozpuštěním Svazu Cikánů-Romů (roku 1973, po pouhých pěti letech existence) a potlačením jakékoli snahy organizovat se. Zejména romská inteligence hýřila nadějí a také obdivuhodnou pohotovostí – pouhé dva dny po zásahu na Národní třídě vznikl přípravný výbor Romské občanské iniciativy. Romové společně s Čechy demonstrovali na náměstích, 26. listopadu promluvili jejich předáci na Letné. Lepší život pro Romy, jejich sebevyjádření a zároveň vůle řešit sociální problémy, s nimiž se potýkají, se staly součástí listopadové společenské změny.
KDE SE STALA CHYBA
Dnes se velké části Romů zdá, že se měli lépe před listopadem, kdy jim režim garantoval práci a základní sociální jistoty. O tom, co se od té doby zkazilo, byly z různých úhlů pohledu popsány stovky stran. Nemá smysl věnovat se rasistům, podle nichž si za problémy mohou Romové sami, soužití je nemožné a jediným řešením by byl „návrat“ Romů do Indie. Na podobných názorech může být zajímavá jen míra, v níž mohou souznít s většinovými předsudky. Jestliže majorita dvakrát nemusí antisemitismus (ostatně, čeští Židé už se dávno nijak výrazně neodlišují), nenávist k Romům najde ohlas i v tzv. „slušné společnosti“. Dobrým testem může být oblíbený Facebook, plný rasistických skupin. Do jedné z nich, nazvané „Každým přidaným zemře 1 cigán. Tak se přidej a vyčarujme si BÍLÉ Vánoce“, se za pár měsíců přidalo 21 723 lidí, velká část s plným jménem a fotografií. Sympatie z virtuálního prostoru nebo ústraní hospod se pak mohou snadno přelít na veřejnost. Zatím nejvýmluvněji to ukázalo povzbuzování neonacistů při jejich pokusu o pogrom na sídlišti Janov.
Situaci ovšem příliš nepomáhají ani některé liberálnější hlasy, které z bezpečné vzdálenosti kárají protiromský rasismus, aniž by nabízely odpověď na sociální vyloučení Romů i problémy soužití. Z perspektivy se navíc ztrácejí Romové samotní: čeští rasisté se přou s liberály, přičemž jedna strana potřebuje druhou. Čím by byly krásné duše bez ošklivých rasistů a s kým by se naopak hádali rasisté bez „pseudohumanistů“?
Ale i postoje, které jdou blíže k samotným Romům, jsou často spíše součástí problému než řešením. Jestliže někteří romští vůdcové se (často s pomocí „gádžovských“ aktivistů) snaží mobilizovat Romy jakožto sebevědomý národ, až příliš často podobné snahy skončí „etnobyznysmenstvím“, v němž tito vůdci prodávají sebe sama jako údajné představitele onoho romského národa. A z druhé strany, jestliže se skupina plzeňských antropologů kolem Marka Jakoubka a Tomáše Hirta vydala bořit zjednodušující nacionalistické představy, skončili v podstatě u akademického ospravedlnění předsudků většiny. Za hlavního viníka totiž označili kombinaci původní romské kultury založené na velkorodinách a vnitřní solidaritě a kultury chudoby, která se rozvíjí ve vyloučených oblastech. Řešení pro ně představuje intervence zvnějšku, rozbití původních vazeb a individuální vzestup jednotlivců spočívající v začlenění do okolní, většinové společnosti. K textům mapujícím situaci českých Romů a její příčiny přibyla nedávno knížka politologa Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě. Publikace nakladatelství Doplněk měla malý ohlas. Příznačně. Romové jsou „dvacet let poté“ vnímáni buď jako „problém“ a „otázka“ nebo nanejvýš jako objekt péče a sociální práce. Kdo by se v době, kdy velké procento Romů žije v ghettech a má problémy s vyřazováním do zvláštních škol, prostitucí a lichvou, zajímal o to, zda jsou politicky zastoupeni? Jenže co když je právě absence jejich hlasu jedním ze symbolických i praktických zdrojů jejich problémů? Proč by se ostatně měli ztotožňovat se společností, kterou ovládají a jejíž pravidla určují samí bílí?
EVROPSKÝ POHLED
Pečínkova kniha má mnoho chyb. Ani ten největší kritik ale autorovi neupře jednu přednost. Politický vývoj českých Romů vidí v evropské perspektivě. Můžeme tak sledovat nejen postupný úpadek Romské občanské iniciativy ze spontánní aktivity v hašteřivé kolbiště hrstky „vojevůdců bez vojska“, vznik a úpadek dalších formací a také snahu prosadit se na kandidátkách jiných stran. Úpadek romského hnutí vyvrcholil před volbami 2002 šokem: spoluprací tehdejšího předsedy Romské občanské iniciativy Štefana Ličartovského s neofašisty.
Mnohem zajímavější kapitoly nás provedou politickými aktivitami Romů v dalších zemích a také organizacemi, které se snaží působit napříč Evropou, zejména Mezinárodní romskou unií a Romským národním kongresem. Vychází zde najevo, jak velký vliv měla na Romy šedesátá léta – mnozí radikálové jim tehdy radili vytvořit vlastní národní hnutí, jiní je učili protestovat a mobilizovat se proti rasismu. Evropský pohled nám také ukáže nemalou (a často dosti kontroverzní) angažovanost českých romských předáků na mezinárodní scéně... Zároveň je díky němu možné nahlédnout i do pověsti České republiky jako země vůči Romům mimořádně nepřátelské. Proč? Důvody známe. Co si myslet o zemi, kde se proti Romům staví oddělující ploty, jejich děti jsou segregovány do zvláštních škol a na místě koncentračního tábora pro jejich předky stojí vepřín?
Pečínka naopak selhává v pohledu na komunální politiku, kterou popisuje jen okrajově, ačkoli jde pro Romy často o nejdůležitější úroveň. Velká část z nich totiž žije v ghettech, kontrolovaných gádžovskými starosty, kteří mají více zájmu na represích než na řešení problémů. Chybí i politická analýza pozadí sociálních problémů. V duchu Jakoubka a Hirta se mluví o „dusivé“ pomoci v rámci velkorodin, která brzdí každý individuální úspěch, ale zapomíná se přitom třeba na dopady Zákona o občanství z roku 1992, který upřel řadě Romů původně ze Slovenska české občanství. Pro desítky tisíc Romů znamenal sociální propad a výrazně přispěl k situaci, kdy byla rodinná solidarita jedinou záchrannou sociální sítí, jelikož ta státní v případě Romů bez občanství odmítla fungovat. Podobné to je často v případě sociálně vyloučených lokalit. Oč pohodlnější je ovšem vidět problém v „přirozenosti“ a „tradiční kultuře“... Právě tak mimo pozornost zůstaly velmi zajímavé politické střety romských aktivistů s některými radnicemi týkající se vystěhovávání neplatičů, jako např. boj proti „nulové toleranci“ ve Slaném.
Bez propojení se sociálními problémy, které se týkají většiny Romů, se Pečínkovi jeho téma scvrkává na kroniku sporů romských předáků, které jsou právě tak nepříliš zajímavé, jako nepříliš podstatné. Toto omezení pak poznamenává i hlavní otázku knihy, tedy jak dosáhnout toho, aby Romové měli zastoupení v politických institucích. Pečínka radí, aby jako jednotlivci kandidovali za velké strany, spíš než aby zakládali vlastní formace. To je dost banální recept, k jehož sestavení stačí znalost pětiprocentní klauzule pro většinu typů voleb a znalosti matematiky na úrovni základní školy. Především je to ale řešení, které nereaguje na většinu romských problémů.
KDYŽ SE ŘEKNE HNUTÍ
Problémy Romů nevyřeší jeden, dva nebo třeba i deset romských poslanců. Rasismus většiny, ale také chudobu a vliv kriminálních sítí v romských ghettech sotva změní, spíše pro ně mohou snadno vytvořit fíkový list. Ostatně, pokud kdy měla politika nějaký smysl, pak nejspíš tehdy, když představovala pokračování nějakého hnutí, pokud navazovala na mobilizaci společnosti kvůli problémům, které ji pálily. Jak nám ukazuje příklad Afroameričanů, byl to i případ slabých a chudých menšin. Jestliže si někteří v souvislosti s romskou politikou rádi povzdechnou „nemáme tu žádného romského Obamu“, měli by mít na paměti, že Obamovi předcházel Martin Luther King a desítky let akcí černošského hnutí za občanská práva.
Z hlediska vytváření romského hnutí je nesmysl oddělovat od sebe romskou kulturu a sociální problémy, právě tak jako vzestup jedinců a pokrok celé romské komunity. Jak už v debatě s Jakoubkem a dalšími mnohokrát zaznělo, Romové čelí diskriminaci jakožto Romové, a tudíž na to musí logicky reagovat prosazováním hodnoty své kultury. To ovšem nemusí znamenat návrat ke kultuře romských osad, ale právě naopak – vytvoření nové, dynamické kultury, která si vypůjčí některé prvky z minulosti, ale dá jim nový význam. Může to narušit i některé romské utlačivé tradice – vždyť dokážou-li se postavit především mladí Romové proti útlaku většinové společnosti, jaká moc je potom přiměje, aby se nechali ovládat svými rodinnými klany nebo často zkorumpovanými předáky?
Podobně jako černošské hnutí zdůrazňovalo tváří v tvář pohrdání bělošské většiny, že black is beautiful a zároveň zdůrazňovalo sociální problémy, i romské hnutí může spojit odpor k protiromskému rasismu s kritikou vytlačování do ghett, s hledáním účinných cest z pasti chudoby atd. Takové hnutí by mohlo pořádně zamíchat kartami jak velké části těch, kteří jsou dnes z „romské problematiky“ živí, tak těch, kteří doufají, že Romové zůstanou navždy v pozici marginálů a že na rasismu vůči nim půjde politicky profitovat.
