Když magistrát před dvěma lety přišel s koncepcí, která měla problém bezdomovectví řešit, byl nejvyšší čas. Lidí na ulici přibývalo a pohled „sousedů“ s klíči v kapse se na ně zhoršoval. To ostatně ukázal i průzkum veřejného mínění, který vytvoření nové koncepce předcházel. Už ten se ale stal první položkou seznamu výhrad, které vůči projektu záhy vznesli odborníci, organizace i některá média. Zarazil je samotný fakt, že řešení komplikované sociální otázky má vycházet z banálního průzkumu postojů veřejnosti. Pohoršující jim také přišlo, že magistrát kádruje občany a rozděluje je na „běžné“ a bezdomovce. Hlavním úkolem tzv. Akčního plánu řešení problematiky bezdomovectví pak není zlepšení života sociálně slabých, ale zejména „usnadnit každodenní život běžných občanů“. Po kritice celkového zaměření i jednotlivých bodů se po plánu takřka slehla zem. Jenže v úřednických šanonech nezažloutl. Některé jeho body už částečně fungují – bezdomovci dostali práci při odklízení sněhu a pro ošetření mohou využít zdravotní sestru v mobilní ambulanci. Jiné se zavádějí – na lodi Hermes, jež slouží jako noclehárna, se začíná rozbíhat systém Evidence sociálně slabých osob (ESSO). Jako celek má Akční plán v dohledné době projednat městská Rada. Poradce radního pro sociální otázky Jiřího Janečka, Miroslav Šmíd, vysvětluje dvouletou prodlevu rekonstrukcí plánu: „Dopracovávali jsme připomínky organizací a zároveň se snažili udržet prvky magistrátu. Nakonec jsme došli ke konsensu.“ Ilja Hradecký, ředitel neziskové organizace Naděje, která s bezdomovci pracuje už od počátku 90. let, ale o žádné shodě neví. „Vypracoval jsem k Akčnímu plánu dvacetistránkovou kritickou analýzu. Žádnou jeho další verzi jsem ale neviděl. Jestli tohle považují za konsensus, tak nevím.“
VEN!
Hradecký vytýká plánu zejména důraz na represi, spojený se snahou vytlačit lidi bez domova z Prahy ven. Jak jinak rozumět zřízení „Hot line“, na kterou mohou občané hlásit, kde se vyskytují bezdomovci. Podobné rozpaky vzbuzuje i úklidový tým, který má mít na starosti likvidaci bezdomoveckých přístřešků, zmíněný systém evidence, schraňující osobní data na deset let, nebo vznik speciálně proškolené policejní jednotky. A nejen to. Každý sociální pracovník ví, že základem dobré spolupráce s klienty je důvěra a otevřená komunikace. Ta ovšem těžko vznikne, pokud bude terénní sociání pracovník „úzce spolupracovat“ s policií, jak plán předpokládá.
POMOC JAKO ODMĚNA
Problém Akčního plánu ale nejsou jen opatření, která navrhuje. Za pozornost stojí i body, které postrádá. Největší slabinou je fakt, že magistrát nabízí služby bezdomovcům jen podmíněně. Co to znamená, je zjevné v případě Hermesu, na který mají přístup jen zcela střízliví. Tomáš Ján, ředitel provozujícího Centra sociálních služeb Praha, příspěvkové organizace magistrátu, k tomu říká: „Podáme ruku tomu, kdo o to má zájem. Nechceme jen nechat člověka vyspat z opice a ráno ho vypustit, ať si dělá, co chce. Chceme ty lidi přivést do zařízení a tam s nimi pracovat.“ To je jistě důležitá a chvályhodná snaha. Motivovaných a těch, kteří by zvládli dodržet potřebný režim, je ale obzvlášť mezi lidmi na ulici jenom menšina. Zapomíná se přitom především na to, že základním principem sociální práce je pomáhat všem klientům stejně. Tedy nejen těm, se kterými se „pracuje dobře“, ale i těm, kteří to z různých důvodů momentálně nezvládnou. Důvody toho jsou různé. Velká část lidí bez domova má zkušenost s dětskými institucemi nebo trpí psychickými onemocněními. Nedávno zaujal příklad Litvínova, který zavedl zcela bezbariérovou službu a nabídl nocleh i alkoholikům. K pražskému pohledu na bezprahovost ale Ilja Hradecký říká: „Ty, kteří nejsou schopni ‚výměnou‘ za pomoc něco nabídnout, se snaží dostat pryč. Jenže kdyby ti lidé byli schopní, nebyli by bezdomovci.“ Je zřejmé, že sociální služba, která by fungovala úplně bez bariér (jak je běžné například v Irsku nebo Velké Británii) zde zcela chybí. Je to ale i problém legislativy, protože zákon o sociálních službách s ničím takovým nepočítá. „Dalo by se to obejít. Ale pokud byste chtěli postavit azylový dům se zvláštním režimem, musel by to v zásadě schválit parlament,“ tvrdí ředitel Naděje.
SPOR O ČÍSLO
Účinná pomoc musí mít podle Hradeckého podobu průchozího systému, který si lze představit jako žebřík. Člověk bez domova se v něm nejprve setkává s terénním sociálním pracovníkem, aby pak přes denní centrum, noclehárnu, azylový dům a tréninkové bydlení získal vstupenku zpět do společnosti. „Všechny tyto integrační stupně máme a začínáme jich využívat,“ říká Tomáš Ján. Klientů, kteří se dostali až na vrchol pyramidy, je podle něj zatím jen pár, ale najdou se a dávají příklad ostatním. V tom problém není, služby fungují. Podle neziskovek jich ale není dost, a tak se vede spor i o jejich kapacitu. Je to otázka peněz. Pro představu: mezi městem a neziskovými organizacemi dosud neexistuje shoda v počtu pražských bezdomovců. To je podstatné, protože od toho se mají odvíjet dotace. Magistrát tvrdí, že nevládky počty nafukují. „Jeden člověk obejde tři organizace a máme tady tři lidi,“ říká poradce Šmíd. Samo město pak vychází z vlastního neveřejného průzkumu, podle nějž jsou v Praze dva tisíce bezdomovců. To se naopak nezdá neziskovým organizacím. „Jen našimi dvěma centry projde dva tisíce sedm set unikátních osob ročně. K tomu je tady Armáda spásy, Arcidiecézní charita, azylové domy a desítky lidí, kteří pomoc nevyhledávají. Neříkám, že je to dvojnásobek, ale ne každý k nám přijde,“ míní Hradecký. Ledacos naznačily nynější mrazy. Noclehárny i denní centra praskají ve švech – v Praze je k dispozici jen kolem sedmi set lůžek. Jasno může udělat evidence sociálně slabých, do které chce magistrát zapojit i další organizace. Ten je ale z dalších důvodů sporný. V jednom se nicméně lidé se zkušeností sociální práce bez obtíží shodnou: bezdomovců spolu s epidemií zadluženosti a exekucí přibývá a na ulici je čím dál víc mladých. Peněz od města je přitom stále méně. „Každý rok zápasíme o peníze a částky z magistrátu se rok od roku snižují,“ potvrzuje Hradecký. Bezdomovci v Praze jsou podle něj už dnes nadregionální problém, který se platí převážně z ministerstev.
KONEC NADĚJE?
Kapacita služeb ovšem není jen otázkou financí, ale i politické vůle. O její povaze ve vztahu k bezdomovectví vypovídá situace samotné Naděje. Před třemi lety přišla o centrum v Bolzanově ulici u Hlavního nádraží, a tak se musela přesunout do provizorní modulové stavby pod blízkou magistrálu. Ani v tomto stínu, který působí jako ghetto, si ale nemůže být jistá. Hrozí totiž, že přijde o smlouvu s městskou částí, která zde údajně chce stanoviště pro sanitky. „Co by nastalo, to raději nedomýšlím,“ obává se Hradecký. Ve světě je běžné, že sociální služby se poskytují bezdomovcům v centrech měst. Důvody nejsou reprezentační, centrum je životní prostor lidí bez domova. V Praze je ale tlak na vyklizení pozic. „Je to paradoxní. Vystěhovat nás chce Praha 1, ačkoli spadáme pod území Prahy 2,“ podivuje se Hradecký. Zařízení pro bezdomovce pak nemají šance uspět ani v dalších městských částech, které se jim urputně brání. Nové azylové domy se tak nestaví a dosavadní se příležitostně ruší. Z poslední doby stačí připomenout dva domy na Praze 11. Jeden z nich sloužil matkám s dětmi a oba zanikly bez náhrady. Pražská radnice si nad problémem myje ruce. „Městské části jsou samostatné a rozhodují se samy. Magistrát do toho nemůže zasahovat,“ vysvětluje Miroslav Šmíd. Město koneckonců samo zakusilo odhodlání svých částí, když řešilo krizovou situaci po uzavření centra v Bolzanově ulici. Náhradní noclehárna směla vzniknout až na hladině Vltavy, která nepatří nikomu. Neformálně by ale magistrát vliv mít mohl, zejména pokud se obává, co by bez služeb Naděje nastalo. „Radní Janeček nám poradil, ať zažádáme o prodloužení smlouvy, tak jsme zažádali. Snad dostanou rozum,“ doufá Hradecký v zákulisní dohodu.
NÁPADY A TEZE
Koncepční program by integraci bezdomovců zpět do společnosti mohl výrazně usnadnit. Akční plán řešení problematiky bezdomovectví jím ale není. Jeho autoř i ho i po dvou letech označují jako soubor „nápadů“ nebo „tezí“, které je ještě třeba „rozpracovat“. Co ale rozpracovávat na zř ízení telefonní linky pro nahlášení bezdomovce. Teze řešení složitého sociálního problému to není a zajímavé body plánu, jako je organizace ochrany před soudním vystěhováním, se odkládají na neurčito. Na místě je i pochybnost, kdy a v jaké podobě bude plán schválen. Bezdomovci totiž přeci jen nejsou pro magistrát pr ior ita. Změnit to mohou až komunální volby. V nich voliči rozhodnou, zda místo zástupců, kteř í si vytkli do št ítu dopravní megastavby a projekty typu Opencard, nechtějí raději někoho, kdo se zaměř í na podporu sociálně slabých.
