Televizní obrazovky nabízí v zimě milovníkům sportu zasněžené kopce se štíhlými ženami a muži na lyžích, bílé stadiony s robustními bruslaři s hokejkami, či útlými jednotlivci a páry bez nich. Sezóna je v plném proudu a vrcholový sport vábí diváky na každoroční atrakce.
Je pravděpodobné, že mnozí z televizních sportsmenů nevydrží sedět v křesle a s prvním sněhem vyrazí ven. Budou vědět, jak na to, neboť rekreačně protahují těla od dětství. Za podpory rodiny i institucí. A budou mít kam jít, protože v dosahu jsou nejen přírodní sportoviště. Alespoň tak by to mělo v ideálním případě vypadat.
PŘÍPAD LIBEREC
Že je v Česku občas k ideálu daleko, se naposledy ukázalo při loňském lyžařském mistrovství světa v Liberci. Podnik, kterému na začátku stačila jen ústní podpora od vlády, skončil předem neohlášenými více než dvěmi miliardami ze státní kasy a konstatováním Nejvyššího kontrolního úřadu, že došlo k úvěrovému podvodu, porušování pravidel hospodářského styku a porušování pravidel při správě cizího majetku. Úřad podal i trestní oznámení na neznámého pachatele. Za prostavěné miliardy se liberečtí mohli čtrnáct dnů kochat lyžováním, mají opravené vysokoškolské koleje a běžecké trati ve Vesci.
Novotou zářící studentské ubytovny stály o polovinu víc než obvykle. Běžecké trati, do kterých se investovalo čtyři sta čtyřicet šest miliónů, může díky chybné smlouvě město používat jen tři roky po mistrovství. Pak se soukromé pozemky s vybudovanou infrastrukturou mohou změnit třeba na stavební parcely.
Díky mistrovství se o vedení města Liberec a jeho nadšení pro sport začalo hovořit i v jiných souvislostech. Město sportu evidentně přeje. Už před čtyřmi lety šplhalo zadlužení Liberce ke dvěma miliardám, z čehož dobrá polovina padla právě na sportovní vyžití. Za miliardu se opravila multifunkční hala a zastřešil fotbalový stadion. Halu bude město splácet ještě dvacet let a zároveň platit její údržbu. Veškerý zisk putuje za provozovatelem. Kolem městských stadionů je také nová bruslařská dráha. Jeden kilometr pro nadšence in-linů vyšel na dvakrát více než jinde.
Při opravě kolejí, ve Vesci, v případě multifunkční haly, fotbalového stadionu i bruslařské dráhy, jdou pochybení a zřejmě i sama myšlenka potřebnosti staveb pravděpodobně na vrub propojení vedení města se stavební firmou Syner. Firma se před dvěma lety „proslavila“ výhrou v konkurzu na jinou sportovní halu, tentokrát v Karlových Varech. Videozáznam z „losování“ vítěze tendru doslova zlidověl na YouTube.
Jiným ale liberecký magistrát nastavuje prázdnou kapsu. Například basketbalistky, jež letos postoupily do druhé ligy, nedostanou ani korunu. Budou-li čarovat pod vysokými koši v nové multifunkční hale, pak jen proto, že každá z hráček přispěje na fungování klubu deseti tisíci ze svého.
KDYŽ VŠECHNO NENÍ, JAK MÁ BÝT
Liberecké pojetí sportu je i na české podmínky extrémní. Ukazuje ale, že s financováním sportu všechno není, jak má být. „Chtěli jsme, aby se podobné průšvihy už nemohly opakovat,“ říká na adresu mistrovství Ondřej Liška, dnes již bývalý ministr školství, mládeže a tělovýchovy. Akce, jakou bylo liberecké mistrovství, by dle něj měly podléhat větší kontrole od samotného počátku. Jeho nástupkyně Miroslava Kopicová žádá ekonomické audity, polovinu finančního Pro český sport kauza klíčová. jištění ze strany pořadatele a tvrdé sankce v případě jakýchkoliv pochybení.
Podle ní i podle Jana Šímy z pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu ale události, jakou bylo mistrovství, mají jinak smysl: „Bezesporu mají významný vliv na rozvoj regionu. Nejde jen o nárůst počtu turistů. Investice do zajištění velké sportovní akce jsou ve velké míře trvalé, ať už se jedná o vybudování komunikací, ubytovacích kapacit nebo samotných sportovních areálů. Je tedy v pořádku, že se na nejvýznamnějších akcích finančně podílí stát,“ vysvětluje Šíma. S ohledem na politickou podporu i souhlas odborné veřejnosti je tedy pravděpodobné, že se dříve či později nějaký podobný podnik opět uskuteční.
Tak, jak je penězovod českého sportu v tuto chvíli nastaven, ale není jisté, zda by neskončil, stejně jako Liberec. „Záruka v současnosti není,“ přiznává Jiří Novotný, specialista na financování sportu z Vysoké školy ekonomické v Praze. Připomíná v této souvislosti výstavbu haly Sazka v Praze, jež se stavěla kvůli Mistrovství světa v hokeji v roce 2004. Přinesla spekulace s pozemky, aféru kolem ekologických sanací zamořené půdy a prodražení celé stavby až o dvojnásobek. Pro financování českého sportu je to kauza klíčová. Akcionáři haly, mezi kterými je kromě Sazky i Český svaz tělesné výchovy, mají dnes kvůli její výstavbě značné finanční potíže.
Svaz zastřešuje velkou část sportovních klubů a tělovýchovných jednot, které u nás působí na místní úrovni. Příjmy z loterií, především Sazky, jsou pro jejich dlouhodobé přežití nezbytné. „Velké organizace na nich nejsou tak závislé. Pro fotbalový nebo hokejový svaz představují peníze od ČSTV tak do dvaceti procent rozpočtu. Zbytek mají od sponzorů. U menších je to ale naopak, pro ně to může být i kolem osmdesáti procent,“ vysvětluje Novotný. Neschopnost Sazky, plnit své závazky vůči ČSTV kvůli nutnosti splácet halu, vypadá v letošních číslech dost tristně. Namísto čtyři sta miliónů dostali sportovci pouhých sto třicet.
ZASTUPITELŠTÍ DEMOKRATI
Financování sportu evidentně netorpédují jen jednorázové megaakce. „V českém sportu je paradoxně málo peněz a navíc je celý systém financování neprůhledný. Peníze se ztrácejí,“ vysvětluje Liška. Podle něj k tomu nedochází na místní a střední úrovni, ale především ve vyšších patrech sportovních svazů. Opírá se přitom o Analýzu financování sportu v ČR, kterou ministerstvo pod jeho vedením nechalo zpracovat.
Zatímco v dalších státech Evropské unie se sport těší relativně značné podpoře, podle porovnání výdajů na počet obyvatel zbyla na Česko třetí příčka zdola. Před rokem 89 byl sport značně preferován, po revoluci ale následoval prudký pokles podpory. Na pomyslné finanční dno si český sport sáhl mezi lety 1997-1998. Poté došlo k jistému zlepšení, ale po roce 2001, kdy se ekonomický růst neodrazil v dotacích pro sport a navíc padlo rozhodnutí postavit halu Sazky, příjmy opět klesly a to až na „rekordně nízké hodnoty v poměru k objemu státního rozpočtu“. Spolu s chudnutím se ČSTV potýká s jistou neschopností svého vedení. Proto ani v tuto chvíli, kdy Sazka razantně snižuje finance, není svazové funkcionáře příliš slyšet. „Po revoluci se na řadu rozhodujících míst dostala třetiřadá garnitura lidí, kteří se jich stále drží a nepustí mezi sebe nikoho nového,“ říká Novotný. Výkonný výbor, nebo-li předsednictvo ČSTV, volí valná hromada všech členů. Podle Novotného jde o jednoduché obchodování s hlasy. Svaz je složen z mnoha organizací a sdružení, které mají různé zájmy. „Aby byl někdo zvolen či se něco prosadilo, musí se vyvažovat a manipulovat. Je to taková klasická zastupitelská demokracie,“ vysvětluje.
ZATÍM NEPROŠEL
Kromě nepominutelných kulturních a společenských výhod kolektivního pohybu zvaného sport, se podpora vyplatí státu i ekonomicky. Podle Bílé knihy o sportu generuje sportovní prostředí v zemích EU až 3,7% HDP a zaměstnává až 5,4% práceschopných Evropanů. V loňském roce se příjem do českého státního rozpočtu ze sportu pohyboval mezi osmi až jedenácti miliardami korun. Výdaje na sport nepřesáhly osm miliard (součet výdajů vlády, regionů, obcí a loterijních společností). Čistý zisk pro stát byl tedy něco mezi jednou až třemi miliardami.
Podle Ondřeje Lišky je třeba výdaje na sport navýšit. Ještě jako ministr navrhoval, aby loterijní společnosti odváděly dvacet procent ze zisku do jednoho fondu. Z něj by se pak půlka dala na kulturu a druhá na sport. Peníze by rozděloval svazům přímo stát a celé financování by tak podle Lišky bylo průhlednější. „Odeslali jsme to v návrhu na ministerstvo financí,“ říká. Návrh ale zatím neprošel. „Chybí zde politická vůle,“ dodává Jiří Novotný.
Jan Šmíd upozorňuje, že je třeba hledat rezervy i jinde. Tedy nejen přímo ve státním, ale také v rozpočtech krajů, měst a obcí. Ty jsou zodpovědné za financování sportu ve svém regionu. Jejich zodpovědnost není ale dodnes jasně definována. Obce a města si tak mohou dle svého uvážení podpořit libovolnou oblast či organizaci bez toho, aby své rozhodnutí musela jakkoliv zdůvodňovat. Některá města zveřejňují přesná pravidla podpory, jiná ale posuzují žádosti o dotace na základě neprůhledných kritérií.
„Do budoucnosti jsem spíše optimista, ve sportu a kolem něj se pohybuje mnoho šikovných lidí. Doufám, že dnešní realita, která přeci jen již zašla trochu daleko, je jen poslední krizí před střídáním generací,“ podotýká k tomu Novotný.
