Můžeš mi říci něco o svém dětství v Iráku?
Narodil jsem se v roce 1988 v Bagdádu. Rodiče jsem nikdy nepoznal. Otec padl ve válce s Íránem ještě než jsem se narodil. Matka mne opustila, když mi byly dva roky – nikdy jsem se nedozvěděl proč. Vyrůstal jsem u strýce ve čtvrti Dora, který hodně pil, hrál karty, a pokud našel sebemenší záminku, tak mě zmlátil. Vybíjel si na mně vztek, několikrát mě pořezal nožem a pálil žehličkou. Jeho žena, tedy moje adoptivní matka, mě nenáviděla. Chápu, že mne nemohla milovat jako vlastního, ale stačil by mi určitý respekt. Ona je však dost povrchní, zajímalo ji jen nakupování a milenci. Se dvěmi adoptivními sestrami jsme měli vztahy dobré, ale nějak moc jsme se nesblížili. Moje dětství prostě za moc nestálo.
Jaký byl život ve vaší čtvrti?
Měli jsme výhodu, že v ní byla vojenská posádka. Saddám do naší čtvrti hodně investoval, takže nám tekla bez problémů voda a fungovala elektřina. Sousedi byli všichni křesťané nebo sabajíni (sekta následovníků Jana Křtitele). Chodil jsem tam do školy, ale dokončil jsem jen osm let základní výuky. Strýc pak odmítl, abych šel na střední školu. Musel jsem místo toho, stejně jako mnoho jiných dětí, pracovat. Strýc mě zaměstnal ve své firmě, kde jsme instalovali klimatizace a topení. Pracoval jsem čtrnáct hodin denně po tři roky, než jsme odešli z Iráku.
JSEŠ JAKO HOLKA
Měl jsi mezi spolužáky nějaké přátele?
Scházel jsem se po škole jen se svým nejlepším kamarádem Frankem Madžidem. To bylo ale už v době, kdy jsme oba věděli, že jsme mitlijín – homosexuálové a museli jsme si dávat hodně pozor. Kdy jsi poprvé zjistil, že máš homosexuální orientaci? Jednou jsem seděl u bratrance v bytě a díval se s ním na televizi. Zeptal se mě, jestli se nechci podívat na nějaký erotický film na videu. Nerozuměl jsem moc, o co by se mělo jednat. Když jsem se pak díval, jak spolu muž a žena souložili, nic mi to neříkalo. Bylo mi jedenáct a začínal jsem tušit, že se mnou asi nebude něco v pořádku. Svěřil ses někomu? Ve škole jsme měli učitele tělocviku. Choval se kamarádsky a navíc byl křesťan. Zeptal jsem se ho, jestli opravdu musím mít sex jen se ženou. Řekl jen: „Ó můj Bože!“ Doporučil mi, abych o tom už raději s nikým nemluvil. Na druhou stranu mi radil, abych následoval svoje city a do ničeho se nenutil. Netrvalo to dlouho. Možná měl sám strach, aby se někdo o našem rozhovoru nedozvěděl. Oba jsme mohli snadno skončit ve vězení.
Mluvil jsi pak o své orientaci ještě s někým dalším?
Začal jsem se hlavně víc dívat okolo sebe. Některé gaye odhalí už chůze nebo komunikace. Okolí je mělo ocejchované a vtipy na jejich adresu mohl člověk slyšet denně.
Kde bylo možné v Bagdádu gaye potkat?
Můj strýc mě moc nepouštěl mimo dům. Někdy jsem ale zašel do parku v naší čtvrti, kde se homosexuálové scházeli. Vedli tam takové pubertální řeči, hlavně o sexu, kdo kde s kým spal a tak. Neměl jsem k tomu co říct. Kamarádil jsem se jen s Frankem, ale nic mezi námi nebylo. Kromě toho se řešilo nebezpečí, které nám hrozí. Bál jsem se, že mě někdo na ulici podřeže jen za to, jak vypadám. Nebyl bych v Bagdádu rozhodně první, kdo za svou orientaci zaplatil životem. V té době jsem už věděl i o existenci lesbických žen. Žádnou jsem ale nepotkal. Na rozdíl od homosexuálů dokázaly svou orientaci dobře maskovat.
Tvoje adoptivní rodina si uvědomovala, že jsi homosexuál?
Můj strýc mi pořád předhazoval, že jsem jak holka. Třeba když jsem u něj začal pracovat a něco jsem nezvládl. Jeho žena mi spálila některé oblečení. Říkala, že to jsou barvy pro holky. Když jsem měl volno, tak jsem si rád četl, hlavně knížky od Agáty Christie. Ty mi také spálila. Nejhorší to ale bylo, když se strýc opil. Jednou večer se vrátil domů a zastavil se u mě v pokoji. Chlast z něj táhl na dálku. Dcery a manželka byly někde na oslavě. Začal hloupě mluvit o tom, že ho nerespektuji a že bych na něj měl alespoň čekat, když se vrací z práce. Párkrát mě praštil a odešel do kuchyně dát si panáka. Pil whisky rychle, bez ledu. Pak se vrátil a začal mi zase říkat, že jsem jako holka. Nemluvím sprostě a jsem prý příliš jemný. Vlezl ke mně do postele a začal mě osahávat. Byl jsem vystrašený. Nepřestal, i když jsem ho prosil. Hodně mě tenkrát zranil. Ironické ale je, že přesto všechno jsem měl vlastně štěstí. Pokud bych se narodil v muslimské rodině, moji příbuzní by mě s největší pravděpodobností zabili.
ÚTĚK Z CHAOSU
Hledal jsi pomoc mimo rodinu?
Věděl jsem, že od nich musím utéct. Neměl jsem ale žádné peníze ani kam jít. Do kostela jsem se také bál, dvakrát mě z něho vyhodili. Řekli mi, že jsem hříšník. V roce 2003 pak navíc začala válka. Bylo dost těžké představit si, že někam v Iráku odejdu sám.
Jak se vůbec změnilo tvoje okolí po invazi Američanů?
Když Irák padl, začal chaos. V naší zóně jsme měli velký supermarket. Jednoho dne ho dav vyraboval, co nemohli lidé odnést, to alespoň rozbili. Snad aby si to nevzal někdo jiný. Nejenom krádeže a přepadání, ale i vraždění začalo být na denním pořádku. Později se přidal terorismus. Jednou jsem cestou do pekárny viděl mrtvou celou rodinu – nastražená bomba vybuchla, když jeli autem kolem po dálnici. Útoky na civilní cíle se množily. V naší čtvrti třeba teroristé vyhodili do vzduchu továrnu na led. Celé okolí tak v létě nemělo studené nápoje. Jaký to mělo smysl?
Mluvil jsi s někým z amerických vojáků osobně?
Zajímalo mě, jak Američané uvažují a co si o nás myslí. Zajímal mě život v Americe, takže jsem se s nimi občas bavil. Vzpomínám si na Jonathana, který měl na starosti RPG. Mluvili jsme spolu o jeho rodině, jak vnímá svou službu v armádě a proč je vůbec v Bagdádu. Tvrdil, že přijel zabít Saddáma, protože je to špatný člověk. A říkal, že nám jeho armáda přináší svobodu a lepší život. Osobně si nemyslím, že to byl pravý důvod, proč Američané Irák napadli. Sesadit Saddáma podle mě nebylo správné, i když to rozhodně nebyl žádný dobrák. Ten voják tomu ale věřil a já jsem jeho názor respektoval. Vím, že Američané do Iráku neměli nikdy chodit. Pokud ale teď odejdou, nechají křesťany a další menšiny napospas muslimským milicím. V naší zóně zabily milice mnoho křesťanů, dokonce i pět jeptišek. Byly upáleny zaživa. Muslimské milice vyhodily do vzduchu některé kostely. Američané nás před nimi alespoň chrání.
Kdy jsi se svojí adoptivní rodinou z Iráku odešel?
Odjížděli jsme na konci roku 2003. Situace byla neúnosná. Na ulicích chaos, nemohli jsme pomalu jít na nákup, strýcova firma zkrachovala... Po příjezdu do Damašku jsme si pronajali byt v křesťanské čtvrti Bab Tůma. Strýc ale zanedlouho zjistil, že ho žena podvádí. Její milenec z Bagdádu se totiž přesunul také do Damašku. Několikaměsíční kolotoč hádek skončil strýcovým odjezdem do Řecka. Na dcery se úplně vykašlal. Jeho žena, se kterou se doposud nerozvedl, si do bytu nastěhovala svého milence. Jedna z mých nevlastních sester se vdala, druhá je zasnoubená. Mě nevlastní matka po odchodu strýce z bytu vyhodila.
NA VLASTNÍCH V SÝRII
Jak jsi se protloukal Damaškem?
V té době už jsem tady pracoval v baru. Jako Iráčan v Sýrii sice oficiálně pracovat nesmím, ale stejně jako tisíce jiných nemám na výběr. Navíc si neumím představit, že bych jen seděl doma. Začal jsem tady v baru i přespávat a v podstatě to takhle vedu dodnes. Kontakt mám jen s nevlastními sestrami. Občas sem za mnou přijdou, hodně si telefonujeme.
Jak se na tvoji odlišnou sexuální orientaci dívají kolegové?
Můj manažer ví, že jsem gay, od prvního dne. Respektuje to, ale nikdy se mnou o tom nehovořil. Někdy bych si o tom s ním rád promluvil. Cítím, že je kvůli tomu mezi námi trochu bariéra, ale mám strach začít sám. Ostatní barmani to berou jako fakt. Někteří z nich byli na stážích v Americe, takže to vidí jinak než majoritní společnost.
Nežádal jsi o pomoc OSN nebo jiné organizace?
O té možnosti jsem dlouho nevěděl. Nevěřil jsem, že by mi mohl někdo pomoci. Začátkem letošního roku mi jeden kamarád poradil, abych šel na UNHCR a řekl jim o svých problémech. Na prvním setkání mi dali formuláře pro uprchlíky a chtěli, abych popsal svoji situaci. Měl jsem strach, tak jsem uvedl jen základní údaje, že jsem v Sýrii sám a že jsem křesťan. Po několika dalších návštěvách jsem potkal úřednici Izoldu, které jsem přiznal svou homosexuální orientaci. Její reakce byla fantastická. Opravdu se mi snažila pomoct. Jednou mi zavolala, abych přišel, že je tady americká delegace a že mají zájem se se mnou setkat. Prý bych mohl dostat azyl v USA. Pak se ale dlouho nikdo neozýval.
Jak dlouho jsi čekal?
Několik měsíců se nic nedělo. Volal jsem na UNHCR a tam mi řekli, ať čekám. Den za dnem jsem ale ztrácel naději a měl pocit, že na mě zapomněli. Rozhodl jsem se, že to skončím. Jednou večer jsem pil pivo, do kterého jsem namíchal prášky proti bolesti. Nějak to ale nezabíralo. Vzal jsem si žiletku a začal si podřezávat ruce. Přerušil mě ale kolega, který se v noci vrátil a odvezl mě do nemocnice.
VEN RADĚJI NECHODÍM C
Co se stane, když tě chytí policie v Damašku? Homosexualita je v Sýrii stále trestná, a pokud mne policie zatkne, můžu dostat až tři roky vězení. Kamarádi, kteří chodí k nám do baru a jsou sami gayové, mě varovali. Říkali, ať se na policii neobracím, ať se stane cokoliv. Jednoho známého policisté na stanici pořezali nožem a pálili ho cigaretami. Jen proto, že je gay a na ulici ho přistihli bez dokladů. Byl zavřený čtyři dny, pak za něj někdo dal úplatek a pustili ho. I když je zákon proti homosexualitě tvrdý, v korupčním prostředí se dá snadno obejít. Já ale nemám skoro žádné peníze a vlivné známé už vůbec ne. Navíc jsem Iráčan, takže bych mohl být deportován zpět, což by pro mě znamenalo smrt.
Máš s policií nějakou osobní zkušenost?
Špatnou, ale naštěstí jen jednu. Dříve jsem k práci na baru bral ještě noční směny v restauraci. Jednou jsem čekal ve tři ráno na ulici na taxík. Zastavilo policejní auto. Začali se vyptávat a chtěli vidět doklady. Neměl jsem je u sebe a řekl jsem, že se vracím z práce. Můj damašský dialekt šámí je k nerozeznání od místních lidí – mysleli si, že jsem odtud. Jeden z policistů přesto chtěl, abych s nimi jel na stanici. Byla to vojenská policie a na tohle neměli právo. V autě byli další tři policisté, kteří svého kolegu přesvědčovali, ať mě nechá. On ale trval na svém.
Co se stalo pak?
Na stanici mě ten policajt několikrát praštil a hodil na zem. Šlapal mi po obličeji. V naší kultuře už pokud jen na někoho ukážeš podrážkou bot, tak je to velice potupné. Řekl mi, že jsem odpad a moje krev neznamená nic. Prý je v pořádku, pokud mne zabije. Při mlácení na mě plival a držel mě jen za vlasy, aby se mě nedotknul. Pak se ptal, kolik mám u sebe. Měl jsem jen padesát lir na taxík, ale stejně mi je vzal, prý alespoň na cigarety. Potom mi řekl, ať vypadnu a že pokud mě příště potká, tak mě zase zmlátí. Od té doby pracuji jen v baru. Taky tady bydlím. Ven moc nechodím, v noci už vůbec. Řekl jsi o tomhle zážitku na UNHCR? Ne, to jsem se bál. Je to přeci jen policie a ta je nebezpečná.
KDYŽ MUŽI A ŽENY NEVYCHÁZEJÍ
Věříš po všech těch potížích stále ještě v Boha?
Jsem uvnitř rozpolcený. Jedna moje část říká, že ano. Ta druhá je na pochybách. Neviděl jsem v minulosti, že by mi nějak pomohl. Ptám se, kde je.
Co chceš dělat v budoucnu?
UNHCR je pro mě všechno. Pokud budu mít štěstí, dají mi možnost svobodně žít. Chtěl bych se stát módním návrhářem, mám pro to, myslím, cit. Časem si pořídit vlastní dům. Možná to všechno zní banálně, ale potřebuji mít konečně domov. A i když i v Americe žijí lidé, kteří gaye nenávidí, alespoň mě nikdo beztrestně nebude napadat a já si budu pomalu realizovat svůj sen.
Chtěl by ses v zahraničí aktivně zapojit do obhajoby práv homosexuálů?
Chtěl bych být aktivní v boji za lidská práva obecně. Nejen homosexuálů, ale všech dalších diskriminovaných skupin. V zemích Blízkého východu jsou tou největší ženy. Vyrůstal jsem v zemi, kde pokud má dívka přítele, tak ji nejen muslimové, ale i křesťané považují za prostitutku. Mnoho dívek si bere za manžela muže, kterého jim vybrali rodiče. Jak má ale žena milovat někoho, koho vůbec nezná? Jak s ním může sdílet své nejniternější záležitosti? Obecně se muži a ženy kvůli oddělení ve společnosti neznají a neumí spolu jednat. V rodinách pak dochází k častým hádkám. Mnozí muslimové a křesťané holdují alkoholu. Všichni se to samozřejmě snaží všemožně maskovat, pijí převážně doma. Doma pak často napadají své ženy a někdy i děti. Ne náboženství, ale lidé a jejich tradiční uvažování udržují náš region v téhle zoufalosti.
