NP č.343 > Ženská stránkaDámy ve vitríněEster Danelová

Děti baví házet po sobě sněhové koule, muže baví poker a ženy baví chodit ke kadeřnici, na kosmetiku a do fitka. Je to skutečně otázka záliby?

 

Sedím v kavárně na rohu náměstí a musím se neustále otáčet. Nic takového jsem totiž ještě neviděla. Oběma dámám je kolem padesáti, mají mladistvé tříčtvrteční legíny a zběsile křiklavé trikoty. Barevné vlasy se jim tyčí nahoru ve stylu „právě jsem pokořila Matterhorn.“

Moje maminka je jiná. Obličej s římským profilem jí lemují havraní kudrny. Každý z mých kluků viděl v její štíhlé postavě automatický příslib velmi slušné genetické výbavy. Vypadá mladě a krásně, aniž by se o to musela snažit. Jenže ona si to o sobě možná nemyslí. A proč mě vůbec napadá, že je krásná právě proto, jak je štíhlá a mladistvá?

 

BÍLÁ A NEŠŤASTNÁ

Soused je fotbalista. Svému vzhledu věnuje hodinu denně a je si sám sebou patř ičně jist. Přemýšlím, proč si tedy Danča s Jančou pořád zoufají nad kř ivým prstem na pravé ruce a mírnou celulitidou, když fotbalistovi už deset let uniká, že má příliš úzká ramena i kř ivé zuby. Inu, jak ř íká amer ická věda, riziku nespokojenosti s vlastním tělem jsou nejvíc vystaveny bílé heterosexuální ženy. Zatímco v Afr ice je „boubelatost“ ještě i dnes symbolem zdraví a odolnosti, v euroamer ické společnosti jsme si zvykli připisovat kyprým lidem nedostatek vůle a sebekontroly. A vůle a sebekontrola, mužné to vlastnosti, jsou dnes palivem rychlého a výkonného světa. Kdo nemá benzín, nejede. Idealizace štíhlosti je přitom podle autorky Sarah Grohanové novodobý jev. Začátek éry se datuje do dvacátých let dvacátého století, kdy obrázky v módních časopisech nahradily fotografie. Místo hrubé skice se před očima mužů a žen vynoř ily ideály z masa a kostí a tělo přestalo být jen součástí naší identity. Stalo se obchodním artiklem, se kterým experimentujeme stejně, jako Nokia s designem mobilních telefonů.

 

PROTI VKUSU…

Psycholožka Jane Kroegerová se svých pacientů ptala, co je lidská identita. Jinými slovy: Jak to vypadá, když je člověk sám sebou? Třicetiletý Jason odpověděl: „Myslím, že identita je, když se názory jiných stanou námětem na zamyšlení místo návodem k žití.“ Byl to zjevně chytrý chlapík. Přesto řekl něco, co v koutku duše všichni tušíme: že stejně tak, jako je v životě moudré nechat si poradit, je moudré rozhodnout se nakonec sám. Žít tak, jak si sami zvolíme, a přemýšlet tak, jak si sami vybereme. Kdyby tomu tak opravdu bylo, měl by každý na zemi svůj vlastní vkus a sotva by se daly najít nějaké podobnosti závislé na kultuře či subkultuře.

Znamená to, že jsme všichni hloupá telátka? Snad ani ne. Nejenže sdílíme životy a názory s rodinou a sousedy, sdílíme s okolními „tlupami“ a „kmeny“ stejné ovzduší. A součástí toho ovzduší jsou tajemná implicitní přesvědčení, jejichž nejmocnější zbraní je schopnost nebýt viděn. Je to, jako když zapomenete, že se vám na sporáku za rohem vaří voda. Sejde z očí, sejde z mysli. Ale ve skutečnosti se vaří. A z hrnce se paří.

 

O NEVIDITELNOSTI

Štíhlost je jako peníze. To, že jsou to jen pokreslené papírky, přehlížíme, protože se kdysi lidstvo dohodlo, že těm papírkům přičte hodnotu a vše ostatní jimi bude poměřovat. Slavní sociologové Berger a Luckmann tomu říkají mechanismus externalizace, objektivizace a internalizace, tedy zvnějšnění, ustanovení a zvnitřnění. Někdo chytrý totiž kdysi vymyslel, že by bylo fajn mít čím platit, nejen věci směňovat. Myšlenku poslal do světa a ona se tam ujala a rozšířila, až se jednou stala samozřejmou. Dnes už přece jako malé děti víme, že kulatá placka je pětikoruna a koupíme si za ni třeba sponku na papír. Stejně tak si ve dvacátých letech kdosi vymyslel, že toho času módní šaty se sníženým pasem nejlépe sedí ženám plochým a hubeným a že je tedy fajn být hubený. Myšlenka se ujala a rychle rozšířila a dnes už nikdo neví, že to byl kdysi jen takový nápad – žádný kulturní imperativ, žádná zbožná povinnost. Voda se vaří. A vařit se bude. Ale sporák je za rohem a bublání přehlušilo rádio.

 

RUMBURAK V ZÁDVEŘÍ

Povinnost být štíhlý má dnes neviditelný plášť. Je to neviditelná nutnost stejně vyfabrikovaná jako tisíce jiných. Jen jsme na to zapomněli a vkus vyzdvihující štíhlost se stal „přirozeným“. Třeba je to stejné i s povinností vypadat mladě, chodit na kafe do dobrých kaváren a být bohatý, říkám si a otáčím se zpátky k oknu. Že by o sobě ženy, jako je moje maminka, nevěděly, jak jsou šarmantní? Že by jim to nikdo neřekl? Nemyslím si. Stačilo by tomu uvěřit. Ale kdoví, jestli to generace před námi ještě stihne. Kamarádky a manželé si mohou říkat, co jen chtějí, když se vzduchem vznáší opar s tajnou zprávou „možná se tak narodila, ale možná je to…“ skalpel? Osobní trenér? Nová matná pudřenka?

 


autor / Ester Danelová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv