Výchozím materiálem pro Legendy o umělcích jsou „anekdoty“. To neznamená, že by Kris s Kurzem vyhledávali kameňáky ze života malířů a sochařů. Anekdotami nazývají místa v životopisech umělců, kde se výklad odklání od suchých oficialit a něčím „ze života“ vypovídá o jejich osobnosti. Nechávají stranou, které z nich se mohou zakládat na pravdě, a všímají si jednoho: některé anekdoty se překvapivě často opakují. A právě tyto mají čtenáři říci něco o příznačných rysech umělců.
V NEBESKÉM NADÁNÍ PODOBEN BOHU
Když Kris s Kurzem psali Legendu o umělci, bylo prvnímu třicet čtyři a druhému šestadvacet let. Navzdory nízkému věku vytvořili dílo, jehož šíře záběru a míra vhledu berou dech. Jejich styl se podobá jízdě na tobogánu, přestože nikdy nesvlečou saka vědecké exaktnosti. V rychlém tempu předkládají příklady anekdot, v nichž umělec prokazuje nadání už v dětství, nebo svým dílem oklame druhého, který jej považuje za skutečnost, nebo když se stane „nástrojem božství“ a je jako božský uctíván, apod. Přes příhody, které umělce heroizují, vedou čtenáře k identitě umělců jako osob nadřazených,
nadaných vnitřních hlasem a znalostí tajných zákonitostí přírody. Jádrem jejich příkladů zůstává okruh evropského umění od antiky k novověku, pro paralely ale sáhnou do islámského umění, Indie či na Dálný východ.
S deklarovanou zdrženlivostí se odkazují k psychoanalýze, která se v této době stávala Krisovou hlavní sférou zájmu.
Definitivní rozřešení „záhady umělce“ Kris s Kurzem nenabízejí. To však ani nebylo jejich záměrem. Poskytují vhled do po staletí předávaných šablon, jimiž byla osobnost umělce, jeho talent a role vysvětlovány, obhajovány a přijímány. Sledují, jak představa o umělci tvořícího z „nitra“ získává na významu, aby v důsledku zformovala představu o géniovi 19. století, tedy doby blízké chvíli napsání knihy.
Pro dnešního čtenáře dozajista není nezajímavé porovnávat, jak dodnes přežívající představy o mimořádných schopnostech umělců vykvétají z historie renesančních či antických životopisů a dokonce svými kořeny vrůstají do časoprostoru mýtů. Může mu to umožnit pochopení věty, kterou Kris s Kurzem uvádějí v samotném závěru Legendy
o umělci: „Životopisné modely popisují typické dění a formují typický osud určitého povolání, kterému se ten, kdo ho vykonává, do určité míry podrobuje.“ A s finální poznámkou o významu „sféry nevědomého“ uvnitř tohoto vztahu nás nechávají zamyslet se, v čem se představě o záhadném umělci podrobujeme my.
OBJEMNĚJŠÍ SEŠIT
K dobrému vychování nakladatelství Arbor Vitae a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze patří, že se o své publikace postarají ve všech ohledech. Také Legenda o umělci nevyrazila do světa bez věna. Hlavní stať doplnila rozsáhlá studie Petry Maťové, Lady Hubatové-Mackové a Romana Telerovského, shrnující poznatky z knihy a překračující je výkladem o dalším směřování obou autorů.
V neposlední řadě byla přínosná rovněž práce grafičky Heleny Šantavé, která knize dala neakademický vzhled objemnějšího školního sešitu. Pro autora tohoto textu je tato poznámka tím důležitější, že v knihkupectvích
vyhledává knihy nejpovrchnějším možným způsobem - podle toho, jestli dobře vypadají.
Ernst Kris, Otto Kurz: Legenda o umělci.
Historický pokus. Přeložila Petra Maťová.
Nakladatelství Arbor Vitae a VŠUP v Praze,
Praha 2008. 158 stran, cena 250 Kč.
