Německá antifašistická aktivistka a dokumentaristka Andrea Röpke ve svém filmu Neonacistky (2007) uvádí, že počet žen v původně převážně mužské scéně vzrostl na 30%. Ženy se v průběhu let staly pevnou součástí neonacistické reality - mají vlastní politickou agendu a nejsou o nic méně radikální než muži. Jejich přítomnost zlepšuje hnutí image, jsou proto vítané i jako strategická zbraň. V této souvislosti nepřekvapí, že jedna z německých neonacistických náborových kampaní je přímo zacílená na ženy. A plakáty s árijskými dívkami a nápisy typu: „Vlast je i ženská věc!“ nebo „Nacionalismus je i pro děvčata!“ zjevně slaví úspěch nejen v Německu. V České republice v současnosti fungují dvě ženské neonacistické organizace: Women Side (WS) a Resistance Women Unity (RWU). Obě se věnují podobným tématům: péči o děti, zdravotnické péči na demonstracích a podpoře zavřených spolubojovníků. Tradiční ženskost navlečená do hnědého kabátu. Zatímco Women Side na svém webu detailně rozebírá především péči o děti (v sekci Aryan Baby najdeme články o kojení, výživě, vzdělávání dětí, ale i informace o mikulášských besídkách a rozdávání dárkových balíčků), Resistence Women Unity je ve svém přístupu aktivnější a také agresivnější. Mateřství a péče jsou zde namíchány s reporty z neonacistických demonstrací, tipy, jak se chovat při zadržení policií a výpady proti židům a romům. Členky RWU se také aktivně účastní demonstrací, čtou zde projevy, nosí své transparenty a některé z nich kandidovaly do voleb za Dělnickou stranu.
LÁSKA A NENÁVIST
Jak samy RWU na svém webu uvádějí, cílem je „oslovit další ženy v našem hnutí, inspirovat je především k aktivismu a tvořivosti, a tím přispět k posílení opozice vůči stávajícímu Systému, který podporou politiky spočívající v potlačování porodnosti našich lidí, ve schvalování homosexuálních sňatků, v zavádění složitých a zdlouhavých obstrukcí při adopci dítěte z (nejen) českého dětského domova, v porovnání s veřejnou propagací adopce afrických dětí pod záštitou boje proti rasismu, jde cíleně proti dlouhodobému přežití bílých rodin.“ Rodina se stává bitevním polem, na kterém se láska a péče prolíná s nenávistí. Mateřství už není intimností soukromé sféry, ale prostředkem politického boje – děti oblečené do neonacistických značek jsou rukojmími politiky svých rodičů. Tomu odpovídá i kodex chování, který si aktivistky z RWU vytvořily – na prvním místě stojí oddanost rodu a kultuře, čest, hrdost a věrnost. V duchu morálky a někdy až maloměšťácké spořádanosti neonacistky nepřehlížejí ani to, jak působí na své okolí. „Pro členku je nepřípustná nadměrná konzumace alkoholu, přílišné střídání partnerů a jiné nereprezentativní chování. Nejsme puritánky, ale ani štětky či alkoholičky!“ mentorují na svém webu aktivistky.
ŽENY, MUŽI, FEMINISMUS
Ačkoliv se RWU hlásí především k rodinným hodnotám, součástí jejich aktivismu je i snaha o nápravu „tolik haněné pověsti dívek v našem hnutí“. Andrea Röpke uvádí, že mnoho dívek se k neonacistickému hnutí dostává přes sex – na koncertě se seznámí s pěkným skinheadem a chtějí ho sbalit. Novou známostí se pak otevírá i cesta k politice. Většinou ale dívky mívají především status přítelkyň a sexuálních objektů a jejich pozice v hnutí má velmi nízkou hodnotu. Ty, které se o neonacismus zajímají pro něj samotný (tedy nejen kvůli svým politicky „aktivním“ partnerům) se snaží emancipovat a své postavení zlepšit. Hlasitě se ovšem zříkají jakéhokoliv spojení s feminismem. Ten je z jejich perspektivy vnímán jako další pokus sionismu ovládnout svět; jako narušení ideálu národně- socialistické revoluce a především jako rozvracení tradiční role ženy v rodině. Jedná se ostatně o zřeknutí oboustranné – i feminismus ze své podstaty neonacistky jednoznačně odmítá. Uvnitř samotného hnutí bylo přijetí „ženských“ odnoží zpočátku vlažné. Prvotní obezřetnost vůči potenciálnímu nebezpečí ženského spolčení se však postupem času vytratila, když se ukázalo, že neonacistky žádnou ženskou revoluci nechystají, ba právě naopak. To potvrzuje i rozhovor s jedním z neonacistů ve výkonu trestu, s nímž RWU uveřejnila rozhovor v rámci programu P.O.W.innost (zkr. Prisoners of War - program podpory a udržování kontaktu se zatčenými bojovníky za bílou rasu). O existenci ženské organizace říká: „Abych řekl pravdu, ze začátku jsem byl skeptický, avšak časem jsem svůj názor přehodnotil. Měl jsem trochu jiné představy, ale teď vidím, že RWU dělá přesně to, co se od ženské organizace očekává.“
NOVODOBÁ VELKÁ MATKA
Neonacistky zdánlivě přijímají tíhu tradiční ženské role, které se již několik století pokouší řada žen zbavit. Ve skutečnosti však vytváří nový typ ženskosti - zvláštní směs „ženského“ mateřství a důrazu na rodinné hodnoty a „mužské“ politiky, agresivity a šovinismu. Jedno je jisté: s proměnou neonacistického hnutí, které už není tvořeno nabušenými skiny v bomberech, ale sympatickými mladíky a dívkami, roste i přijatelnost této ideologie pro širší vrstvy společnosti. V tom smyslu znamená četnější přítomnost žen mezi neonacisty velké nebezpečí.
