Od 15. do 22. srpna pořádal projekt Hlasohled Ridiny Ahmedové dílnu zaměřenou na africké polyfonie. Byla to hra hlasů, zvuků, šepotů, pískání a houpavých rytmů, která účastníkům během týdne umožnila objevovat nejen africké hudební cítění, ale především svůj vlastní hlas a jeho možnosti. Dílnu vedla Anita Mahdia Daulne, která v Čechách vyučovala již potřetí, z toho podruhé v nádherném jihočeském městečku Slavonice. Tato osobitá a energická žena původem z Konga je zakladatelkou a bývalou členkou celosvětově proslulé vokální skupiny Zap Mama. Anita se již řadu let zabývá studiem afrických hudebních tradic, především polyfonním zpěvem Pygmejů, Buduů, Masajů, Zuluoů a dalších kmenů a snaží se Evropanům přiblížit toto africké dědictví. Její hodiny doplňoval zkušený hudebník Miloš Vacík, jež v současnosti vede skupinu Tam Tam orchestra.
V České republice vedete workshop pod hlavičkou Hlasohledu již potřetí. Jakým způsobem vaše workshopy vlastně probíhají?
Co je cílem takové týdenní dílny zpěvu? Cílem je zažít si nový přístup ke zpěvu, pracovat polyrytmicky a polyfonicky, uvědomit si nakolik je orální tradice mocná a zazpívat si skladby, které se mohly zdát nedosažitelné nebo příliš obtížné. Pracujeme s rytmem, se vztahem těla a hlasu – když zpíváme, musí být zapojeno celé tělo. Účastníci objevují jednu z méně známých stránek Afriky, dozvídají se o původu a kontextu jednotlivých písní. Technologický pokrok považuji za příznivou věc, protože díky němu se dnes může hudba šířit do celého světa. Nicméně účelová honba za úspěchem a koncept uctívání celebrit tradiční hudbu nezvratně poškodil. Lidé už se nescházejí aby si zazpívali jako dřív. Slyšela jsem na svých dílnách lidi říkat „já neumím zpívat, nikdy jsem zpěv nestudoval, ale zpívám ve sprše“ – to je tak smutné!!! Zpěv přináší duši oživení, osvěžení, radost, osvobozuje emoce jako je radost, smutek, hněv… Když mi na konci dílny někdo řekne, že má chuť i dál zpívat, mám z toho obrovskou radost, hlavně když zpívá ve skupině, protože si myslím, že lidé by se neměli od sebe izolovat.
Pracuje se vám dobře s českými účastníky?
Mám velikou radost, že mě sem Ridina Ahmedová pozvala, protože mi to umožnilo poznat národ, který jsem do té doby vůbec neznala a potkala jsem tady moc fajn lidi. Češi bývají na začátku stydliví, ale pak… Wow!!! SUPER!!
Svoji činnost popisujete jako přibližování africké hudby západnímu posluchači, v čem toto přibližování spočívá?
Ano, myslím si, že to prolínání usnadňuje přiblížení světů africké a evropské hudby. Vyrostla jsem v Evropě s africkou matkou a obě kultury jsou mi velmi blízké. Vždycky jsem se chtěla podělit o to, co jsem se naučila od mojí mámy, znovu vyzdvihnout hodnotu orální tradice a také poukázat na techniky zpěvu jednotlivých etnik. Rozhodla jsem se, že se o to budu pokoušet prostřednictvím dílen. Vždycky mívám pocit, že se po dobu dílny všichni, kdo se jí účastníme, stáváme takovou malou tradiční „vesnicí“.
Hudba podobně jako tanec je jazykem, který promlouvá skrze emoce. Myslíte si, že je takto tedy univerzální, srozumitelná všem, že může být jistým prostředníkem dialogu? Nebo se při své výuce afrických polyfonií v praxi setkáváte s tím, že je třeba africkou hudbu Evropanům „dovysvětlit“?
Nemám dojem, že by bylo nutné africkou hudbu Evropanům dovysvětlovat. Spíš bych řekla, že někteří lidé vnímají hudbu přímo srdcem a jiní ji intelektualizují a v tu chvíli vzniká překážka. Během dílen potkávám lidi, kteří jsou velmi svobodní a rychle se v hudbě „zabydlí“ a jiní potřebují víc času, protože na to jdou hodně hlavou, což je jiný přístup, než který se v orální tradici používal (ostatně orální tradice existovaly i v Evropě). Hudba je univerzální, protože se dotýká emocí a vyjadřuje to, co slovy vyjádřitelné není, pokud tedy vzniká upřímně. Samozřejmě existuje také hudba velmi racionálně vytvářená, kterou dokáže vstřebat jen určitá skupina lidí. Já osobně pracuji s orální tradicí, což nevyhnutelně přináší potřebu plně se emocionálně otevřít. Texty písní pocházejí z různých afrických jazyků a je vždycky úžasné pozorovat, jak rychle se je účastníci učí!
O tom, že hudební inspirace napříč kulturami mohou být obohacující, vypovídají úspěchy Vaší předešlé kapely Zap Mama, kde vycházíte z tradičních afrických zpěvů, ale nevzdáváte se ani dalších hudebně-etnických inspirací. V čem si myslíte, že mohou právě hudební tradice afrických kmenů obohatit evropskou hudbu?
Vlivy africké hudby najdeme ve veškeré současné evropské hudbě. Pokud se začnete zajímat o dějiny hudby, zjistíte, že v podstatě všechna hudba, kterou dnes posloucháme, vykazuje ovlivnění Afrikou či přesněji řečeno hudbou Afričanů podrobených do otroctví. Například rock vznikl fůzí jazzu, boogie woogie, rythm and blues, blues, tedy „černých“ stylů, s „bílými styly“ country a folkem. Prvotní tvorba skupiny Zap Mama je specifická tím, jak míchá a zhodnocuje africké etnické zpěvy (a jak pracuje s hlasem). Pracuje se zpěvy různých kmenů, které vyjadřují určité životní okolnosti (pohřeb, svatba, lov, rybolov atd.), a také s tradičními technikami. Když si poslechnete tradiční gospel tak, jak se ještě zpívá v kostelech ve Spojených státech, uvědomíte si, že používají stejné struktury jako tradiční africké národy - zpěv volání/odpověď, zpěv s postupně se překrývajícími hlasy atd. Africká hudba do evropské hudby přináší svobodu výrazu, rozšiřuje její možnosti, dodává pestrost rytmů, zvuků a harmonií. Africká hudba nám sděluje: „Pokud můžeš mluvit, můžeš i zpívat, pokud můžeš chodit, můžeš i tančit“. Tak něco dělej!!!
MAMA AFRIKA
Vaše kořeny sahají do Konga, jakým způsobem tato skutečnost ovlivnila vaši tvorbu?
Část mých předků z matčiny strany pochází z Konga, přesněji řečeno z Utuhle (Severovýchod oblasti, kterou tvoří veliký prales). Moje matka, babička i tety vždycky doma zpívaly. V Africe jsem se narodila a odjakživa mě to tam táhlo. Většinu písní, se kterými pracuji, mě naučila moje máma. Její otec, tedy můj dědeček, byl hudebníkem a také ve vesnici fungoval jako skladatel písní pro různé příležitosti.
Ve které zemi jste vyrostla a proč jste se vrátila ke svým kořenům?
Vyrostla jsem v Belgii a řekla bych že důvodů, proč jsem se vrátila do Afriky, je víc. Především jsem vyrůstala v Belgii s africkou mámou - a u nás doma to proto bylo africké, přesněji řečeno africké v duchu kultury Ulele (národ žijící na severovýchodě Konga). Afrika je totiž veliká a najdeme tam řadu velmi odlišných tradic a kultur. Často jsem měla pocit, že stojím každou nohou na jednom břehu - že patřím jak do té evropské, tak i do africké tradice a díky tomu, že jsem cestovala do míst, odkud pocházím, jsem měla možnost jasněji porozumět tomu kdo vlastně jsem - pochopit rozpory ve výchově a potvrdit si svou identitu. A posléze jsem se i zamilovala do tohoto kontinentu a jeho bohatství, takže další cesty jsem pak podnikala pro nové zážitky, experimenty, pro objevování hudebních tradic a mnoho dalšího, co úžasná Afrika nabízí.
Co je pro Afričany víc důležité – jak zpívají, anebo že zpívají společně?
Samozřejmě že nejpodstatnější je zpívat spolu. Je třeba si uvědomit, že vesničané v mnoha afrických zemích žijí zcela odlišně než v moderním a technologickém světě. Lidé žijí společně v rámci etnického kmene a sdílení v rámci společenství je zásadní pro přežití - když se jde lovit, loví se pro celou skupinu a ne jenom pro sebe, stejné je to pak i se zpěvem a hudbou; lidé se sejdou, aby spolu sdíleli určitý zážitek, emoci, která je vyjádřená celou komunitou. Například večer je obvyklé, že jeden ze stařešinů u ohně vypráví příběh u velikého ohně a poté následuje píseň zpívaná společně pro zábavu. Je normální prožívat spolu rituály pro ulehčení si od žalu, nebo pro podporu lovu nebo jako poděkování Bohům předků za dobrou úrodu; taky se třeba zpívá zpěv medu... a tak dále. Je zřejmé, že v těchto kulturách s orální tradicí je zpěv současně osobním i kolektivním vyjádřením - to je propastný rozdíl oproti evropskému vnímání, kdy máme tendenci zpěv a hudbu neustále kvalitativně hodnotit.
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
Sborový zpěv není v České republice příliš rozšířený, společné zpívání je již také na ústupu. Je tu ale spousta DJs a kapel s frontmanem. Můžete tuto situaci porovnat se situací v Africe?
Mám dojem, že v současné době je hudba ovlivněná modernizací, technologickým pokrokem, materialismem, individualismem, soutěživostí a touhou vyniknout, inovovat a tyto fenomény jsou cítit po celém světě. Má to negativní vliv na všechno, co je spjaté s tradicí, a je to jeden z důvodů, proč tyto tradiční hodnoty v Evropě mizí. Ve „starém“ světě byly hodnoty založené na existenci ve společenství, na dělení se a sdílení, na odkazu předků, hudba byla vázána na roční koloběh, na žně, slavnosti, svatby, pohřby a lovy … to všechno byly příležitosti k setkávání se a ke společným činnostem. V hudbě, v rytmech, melodiích a zvucích nástrojů se odrážela jedinečnost národa.V současnosti je Afrika rozpolcená mezi moderním světem a tradicí. Existují hluboké propasti mezi mladou a starší generací. Naštěstí na vesnici ještě přežívá tradiční životní styl.
Jak hodně zpěv prorůstá do africké společnosti? U nás vlastně zpívá většinou jen ten, kdo to umí a obvykle za to bere peníze.
Řekla bych, že předchozí odpověď odpovídá i na tuto otázku. To, co je pro Afriku typické, jsou každodenně přítomné orální tradice sdílené v rámci skupiny, rodiny atd.Říká se, že když umře stařec, zmizí celá knihovna. Tradice a historii národa předávají orálně nebo i jinak stařešinové, moudří, v západní Africe také grioti. Jsou to velmi respektované osoby, jejich slova mají váhu a nesmírný vliv na druhé lidi. A jak se říká - jestli umíš mluvit, umíš i zpívat, jestli umíš chodit, umíš i tančit. Tohle všechno je součástí každodenního života. Hudba Afričany významně ovlivňuje a dál s nimi žije. Nebezpečím je její odvržení a příklon k evropskému systému. Hodně tradic zmizelo, protože je nikdo nechránil. Naštěstí se dochovaly alespoň nahrávky. Měla jste někdy partnera, se kterým byste si nemohla zazpívat? Zpívám více se svojí rodinou než se svým partnerem, zpívání v naší rodině je prostě tradice. Postupně jsem si uvědomila, že ne každý muž má hudbu rád. Ale vždycky se mí partneři do hudby nějak zapojili, protože muzika je součást mě samé.
Zap Mama
Ženská vokální skupina vznikla v roce 1989, první album vydala v roce 1991. Vždy kombinovala nejrůznější etnické vlivy s evropskou hudební tradicí sborového zpěvu. Spolupracovali s ní David Byrne a Sting, jsou oblíbeni i známým propagátorem world music Peterem Gabrielem. V roce 1994 Zap Mama získala nominaci na cenu Grammy za nejlepší album. Jejich skladba se objevila i na soundracku k filmu Mission Impossible 2.
Anita Mahdia Daulne
Zpěvačka a učitelka Anita Mahdia Daulne, původem z Konga, je zakladatelkou a bývalou členkou celosvětově proslulé vokální skupiny Zap Mama. Již řadu let se zabývá studiem afrických hudebních tradic, především polyfonním zpěvem Pygmejů, Buduů, Masajů, Zuluů a dalších národů, za nimiž cestuje a pobývá s nimi. Snaží se přiblížit africké dědictví zájemcům ze západního světa. Do Česka jezdí pravidelně v rámci projektu Hlasohled.
