Kdekdo to zažil na vlastní kůži. Do poslední chvíle si říkáte, že právě vy to zvládnete jinak. Když jste se svatbou souhlasili, možná jste měli tuto ideální představu: kaple na venkově, kam přijdete jen s milovanou osobou. Za svědka si vyberete náhodného kolemjdoucího, oddávající se vystříhá patetických proslovů a vám bude stačit ke štěstí pouze radostná bezprostřednost. Z bdělého snění se probudíte nejpozději v den svatby: „Kam jsi dala prstýnky? Jak to máš uvázanou tu kravatu, to musím všechno dělat za tebe? Dělej, za chvíli přijedou naši a ty se tu válíš v pyžamu! Tak vidíš, teta se naštvala; nic nám neodkáže.“ Zkrátka, krev, pot a slzy. Možná si říkáte, že to všechno tak nějak ke svatebnímu veselí patří. Jenže jako by se při tom z ženicha a nevěsty stali statisté v prazvláštní komedii. Svatba se změní v podívanou pro (pra)rodiče, jež tu roní slzy, vzpomínají na ztracené ideály a mezi řádky hodnotí téměř vše, svatebním dortem počínaje a věnem nevěsty konče. A při tom stačilo tak málo. V anglicky mluvících zemích se tomu tradičně říká elopement (útěk). Jedná se o utajenou svatbu mimo dosah rodičů, prarodičů, tetiček i strýčků. Chce to jen trochu větší kuráž a romantický ideál se může stát realitou. Jenže jak praví herec Jiří Schmitzer v jedné své známé písni: máte na to?
RITUÁLNÍ SPIKLENECTVÍ
Po zadání náležitého hesla do internetového vyhledavače se vynoří bezpočet odkazů, které tvrdí, že vám starosti se svatbou ulehčí. Nevíte si rady? Najměte si svatebního poradce. Možný je i pronájem nějakého speciálního objektu, třeba zámku, statku či tvrze, kde mají všechno připravené, včetně organizátora a baviče v jedné osobě: „A tuhle znáte? Vy se nějak málo smějete, no, to vám budu muset pomoci.“ O dobrou náladu tu díky řízenému veselí zaručeně nebude nouze. Estrádu může zpestřit i kapela, která ve své produkci připomene ty největší normalizační šlágry. Netřeba se bát. Vždyť i čas takové svatby je jen „pouhopouhé prozatím“. Kupříkladu afričtí Pygmejové zvolili o něco méně okázalý přístup. Ve stručnosti: ženich přijde do nevěstina domu, kam přinese dar rodičům – zpravidla několik šípů a manželství je uzavřeno. Jenže i když u Pygmejů nesejde na oslavách, bavičích, či předmanželských smlouvách, ani tady to neprojde bez nějakých těch obezliček okolo. Zejména ženich má se svatbou pořádné starosti: je totiž povinen najít mezi svými příbuznými dívku, jež si bude ochotna vzít nezadaného člena nevěstiny rodiny. Nic naplat, každá svatba je rituálem. A právě proto, že je to rituál, patří k němu i mírně teatrální tradice a zvyky převzaté z minulosti. Účelem celého představení je též potvrzení společenských norem, takže v něm ani diváci nefigurují jen tak. Přišli solidárně vyjádřit souhlas s institucí manželství, poklonit se konvencím a ujistit se, že jejich společnost funguje v takové podobě, na kterou jsou zvyklí. Stali se z nich spiklenci obřadu, pomocí něhož se zavádí formální řád v intimním soužití lidí. To vše bylo vypozorováno v jednom malém experimentu. Pozorný čtenář možná tuší. Ano, kvůli šťavnatému novinářskému soustu se i autor těchto řádků rozhodl vyzkoušet účinek svatebního ritu sám na sobě. Výzkum započal na matrice obecního úřadu. V potemnělé budově s vykachlíkovanými chodbami, které evokovaly představu kafkovského Zámku, si jej spolu s jeho vyvolenou nezvykle ochotná úřednice zapsala do mohutné a lehce zažloutlé knihy. Po odmítnutí služeb zaměstnankyně svatební firmy, jež sídlila ve vedlejší kanceláři a čekala na nové ovečky, bylo možné konstatovat, že první krok nepřinesl žádné komplikace a zanesení změn do úředních análů proběhlo nečekaně hladce. To reakce okolí byly mnohem zajímavější. „Svatba, no, tak to vás už opravdu k něčemu zavazuje! To nejde brát na lehkou váhu,“ pravila jedna z příbuzných mé nevěsty, když jí byla oznámena ona radostná novinka. Na otázku „proč“ mi však tato respondentka neodpověděla. Prohodila místo toho něco o odpovědnosti, pravidlech a závazcích. Svobodomyslný vědec ve mne zajásal. Ukázkový příklad touhy po disciplíně a řádu. To však byl pouhý začátek. Od chvíle, kdy jsme se před někým zmínili o svatbě, následoval typický příval otázek. Pro zjednodušení je lze shrnout do těchto často se opakujících výroků: „Co budeš mít na sobě? Kdy budete mít děti? Rozmysleli jste si to dobře? Máte stálé zaměstnání? Pozveš nás? Proč se ženeš do chomoutu? Kdy bude loučení se svobodou? “ Počáteční bezstarostnost vystřídala mírná úzkost. Do hry mimo jiné vstoupilo příbuzenstvo z širého okolí, které se začalo dožadovat účasti na rituálu. Zmínky o skromném obřadu pro skupinu nejbližších narazily na bariéru nepochopení. Obřad si začal žít vlastním životem a lidé se začali domlouvat na tom, kdo a jak přijede. Přípravy nyní vstoupily do bojovné fáze. V ní docházelo ke střetům, které měly zhruba tento průběh: odmítnutí účasti, nátlak, citové vydírání, urážka, někdy smíření. Pro kverulanty, co měli tendence naše rozhodnutí zpochybňovat, jsme vymysleli tuto strategii: svatba pro nás neznamená loučení se svobodou, ale její přivítání. Vstupujeme-li totiž do manželského svazku „dobrovolně“, pojmeme svatbu jako oslavu nezávislosti.
KONEC EXPERIMENTU
Podtrženo a sečteno, v průběhu pokusu jsme s nastávající manželkou zvolili radikální přístup, který již ve čtyřicátých letech minulého století popsala oslavovaná i zatracovaná filosofka Simone de Beauvoir: „Zastánci manželské lásky s oblibou hájí názor, že tato láska vlastně není láskou a že právě to je příčinou jejích podivuhodných kvalit. Ve skutečnosti však vztah, v němž se dva jedinci nenávidí, a přece se bez sebe nemohou obejít, rozhodně není tím nejopravdovějším ze všech lidských cílů, ale tím nejubožejším. Ideálem by bylo, aby si každá lidská bytost postačovala sama a s druhou bytostí byla spoutána pouze svobodnou shodou.“ Manželská instituce přeci může být jako forma bez obsahu a sama o sobě ještě k ničemu nezavazuje. Podstatné je, co stojí za ní. Jenže střet ideálů s realitou bývá tvrdý. V další fázi experimentu jsme museli zařídit výrobu hmotného symbolu manželství – snubního prstenu. Nutno říci, že se jednalo o velmi komplikovaný proces. Prsten bylo nutné zhotovit na míru a vybrat správný materiál. Každý kov totiž reaguje jinak s kůží, je jinak těžký a mění svou kvalitu v průběhu času. Výsledný šperk, který jsme obdrželi, ale stejně začal po nějaké době zkušebního nošení tížit. To značilo nebezpečnou předzvěst dnů příštích, kterou nám předhazovali ti největší škarohlídi. Chomout se pomalu ale jistě zhmotňoval a ztráta manželské svobody byla čím dál reálnější. Museli jsme zabojovat a přes počáteční vzdor zlatníka prsteny vyměnit za provázky – keltské řemínky, kterými jsou ruka ženicha a ruka nevěsty svázány dohromady. Mají však výhodu v tom, že jdou rozvázat. A tak jsme vstoupili do závěrečné etapy pokusu. Měl přijít ten slavný den, kdy řekneme své ano. Přesto v nás začaly hlodat pochybnosti. Naši zelenomodrou planetu trápí války a hladomory a my si po ní vykračujeme sháněje prsteny, provázky a novinářskou exkluzivitu. Ale bylo to naše rozhodnutí a říkali jsme si: ano, česká svatba i kvůli nám od nynějška nebude tím, čím byla dřív. Pak přišlo probuzení. Zvonek, bušení na dveře, telefonáty, nadávky. A úpěnlivé volání mé nastávající: „Dělej, naši jsou přede dveřmi a ty se tu válíš…“ Nastala fáze zvaná elopement, neboli útěk.
