Jednou z takových komet posledních měsíců je i fenomén prokrastinace. O chronické tendenci odkládat plnění povinností a úkolů na později si tak v poslední době mohli „ve svém“ počíst hráči počítačových her, intelektuálové, hypochondři, ale třeba i motoristé holdující tuningu. Svých takřka sedm tisíc „příznivců“ si získal dokonce i speciální profil věnovaný tomuto tématu na Facebooku. Stovky těch, kterým se ještě nedávno prostě nechtělo učit, psát diplomky nebo pracovat (v pohotovosti je vždy spoustu jiných, příjemnějších možností, jak se zabavit) dnes zkrátka prokrastinují. Rychlé zdomácnění termínu, který ještě před časem zaujímal spíše skromné místo v odborných textech, dává tušit, že stereotypně otravný frontální útok médií tentokrát narazil na citlivé místo. Není pochyb, že odkládání nepříjemných úkolů může za určitých okolností nabýt nezvladatelných rozměrů a souviset s depresemi či úzkostí. Společenský systém se ale pod tíhou kolektivního odložení povinností zatím nehroutí – proměna včerejších nenápadných lajdáků v armádu nepřehlédnutelných prokrastinátorů proto stojí za pozornost. Necháme-li stranou zjevnou patologii a zůstaneme u běžné staré lenosti s novým jménem, nabízí se otázka, do jaké míry čerstvě zpopularizovaný fenomén zapadá do systému všeobecně přijímaných hodnot. Společnost nastavená na dosažení úspěchu a maximálního výkonu, „prázdné“ lelkování a odklady ve prospěch zábavných „prkotin“ příliš nevítá. Nadměrná pozornost věnovaná prokrastinaci se pak může jevit i jako snaha označit vše co není „správné“ terminologickou škatulkou a diagnostikovat v kategorii ne-normy. Zatímco s leností, občas otravnou ale někdy i roztomilou a příjemnou vlastností, může člověk normálně žít nebo třeba bojovat, prokrastinace je patologie, která volá po léčení, optimalizaci a změně. Zdravá a pozitivní budoucnost zbavená nešvarů zní možná lákavě, zanechává ale nepříjemnou pachuť sterilní otravnosti. Někdy se možná vyplatí v přiměřené míře hýčkat i špatné vlastnosti. Můžou se koneckonců hodit. A i kdyby ne – k neoptimalizovanému životu vždycky patřily a patří. Vždyť i tahle glosa mohla za jistých okolností vyjít už v minulém čísle. Taky ale mohla být až v tom dalším. Nebo v prvním poprázdninovém...
