Každý nějak tuší, co si představit pod zodpovědným jednáním: nekouřit, žít zdravě, pracovat, chránit se při sexu. Lenost, korupce a špatná životospráva je naopak nezodpovědná a mezních případů, kdy váháme, není moc: je zodpovědné říct na smrt nemocnému o jeho stavu nebo fyzicky trestat děti? Ať už je odpověď jaká chce, stále jde jen o naplňování pojmu zodpovědnosti různým obsahem. Jelikož jsme na poli morálky, nelze čekat jednoznačné závěry – koneckonců jde o konvence. Zodpovědné může být to i to, každý jak uzná za vhodné. Zajímavější proto může být přemýšlet o zodpovědnosti nikoli z hlediska jejího obsahu, ale směru. S ohledem ke komu jednáme zodpovědně, případně nezodpovědně – k autoritám a nadřízeným anebo k sobě samým, sobě rovným a všem, kdo si onu zodpovědnost nemohou vynutit sankcí? Cesta zodpovědnosti vede nahoru nebo dolů.
(NE)ZODPOVĚDNÝ VÝKON
Oba směry se mohou vzájemně dobře snášet a někdy, jako třeba za minulého režimu, kdy se zodpovědnost k rodině vykupovala zodpovědností k autoritě, se dokonce podmiňují. Přesto mezi nimi lze rozlišovat. V až barvotiskové podobě to dokládá film Předčítač, ve kterém někdejší dozorkyně v nacistickém koncentračním táboře nejprve ospravedlňuje tragickou smrt vězňů svou zodpovědností k autoritativním nařízením, aby se v ní později, už jako ve vězenkyni, probudilo svědomí a přijala hledisko obětí – aby obrátila směr zodpovědnosti. Podobná dilemata, i když méně vyhrocená a bez kulis druhé světové války, známe ze současnosti. Zodpovědnost k autoritám se očekává zejména v zaměstnání a jejím měřítkem je kvantifikovatelný výkon. Kdo pracuje hodně, pracuje zodpovědně. Výkonová zodpovědnost se nemusí nutně křížit s tou, která je směřována dolů, ale aby se tak dělo, není třeba pracovat zrovna ve zbrojařském průmyslu. Například akademici dobře vědí, že zodpovědnost v práci měřená délkou seznamu publikací jde na úkor důkladnosti a kvality, tedy zodpovědnosti vědce. To samé se týká novinářů, o kterých Nietzsche přesně v tomto duchu mluví jako o papírových otrocích dne. Zejména na internetových portálech, včetně těch „nejdůvěryhodnějších“, platí, že normou je rychle psát – ať už cokoli – nikoli zvažovat a ověřovat. Kvanta narychlo upečených textů, která navíc jen naplňují předepsaný ideologický rámec, o němž už informační dělník nemusí přemýšlet, se zpronevěřují zodpovědnosti novináře vůči veřejnosti – informovat objektivně a nemanipulovat, pokud takový záměr kdy existoval.
ZRODILA SE POSLUŠNOST
O zodpovědnosti v pravém slova smyslu lze nakonec bez problémů hovořit pouze tam, kde směřuje dolů, ke konkrétnímu lidskému osudu. Vyplývá to z myšlenky, která je tím pevněji ukotvena ve společenském vědomí, čím menší námahu si dáváme s jejím pochopením: totiž že zodpovědnost je spojená se svobodou. Pravda je to jen napůl, protože by bylo naivní si myslet, že jedno automaticky následuje druhé. Stejně tak jako je zodpovědnost ctností svobody, je nezodpovědnost jejím rizikem. Zároveň ale platí, že jen tam, kde jsme svobodní a autonomní, má vůbec smysl v řádu (ne)zodpovědnosti uvažovat. Zodpovědnost existuje pouze jako dobrovolná a vůči těm, kteří „na nás nemůžou“, nikoli těm, kdo si mohou jednání vynutit. Tam, kde se podřizuje autoritě kvůli ní samé, kde ctíme zákon prostě proto, že to je zákon, se zodpovědnost vzdává sebe sama, ztrácí svou tvář a mění se v pouhou poslušnost.
NEPŘIZPŮSOBIVÁ ZODPOVĚDNOST
Konverze zodpovědnosti a rozbití slepé poslušnosti k autoritě je aktem kritiky. Obvykle se neobejde bez řinčení zbraní (po)slušných. Herman Melville v novele Písař Bartleby ukazuje, že k vyvolání všeobecného zděšení stačí jen málo – jediný zaměstnananec právnické kanceláře na Wall Streetu, který na každou výzvu k práci a posléze i k odchodu reaguje větou „já bych raději ne“. Bartleby, který nepracuje ani neodchází, vzbuzuje v nadřízených i zaměstnancích zmatek a agresi. Firma se nakonec raději sama přestěhuje, ale Bartleby, jenž v kanceláři sveřepě po squatersku setrvává, ji „pronásleduje“ dál. To když noví nájemníci musí volat firmu, že její zaměstnanec by raději neodcházel. Mladá fronta Dnes a političtí zastánci „slušných občanů“ by dnes takového muže bez váhání ocejchovali jako „nepřizpůsobivého“, čti parazitního a jednoznačně zavrženíhodného. Kladou totiž rovnítko mezi zodpovědnost a poslušnost, pročež nedokážou rozeznat nepřizpůsobení se jako moment svobody a zodpovědnosti. O svobodné prostory přitom stojí za to usilovat, ať už v práci nebo kdekoli jinde. V Praze teď jeden takový zanikl v podobě squatu Milada. Můžeme spekulovat, jestli v něm byla zodpovědnost beze zbytku naplněná, ale řada koncertů, výstav a diskusí dokládá, že aspoň zčásti ano. O squaterech přitom předvídatelně čteme jen jako o nepřizpůsobivých parazitech. Jsou to názory z pera těch, kdo by nikdy nepřipustili, že může být zodpovědné se bouřit. Jestli s nimi souhlasit nebo ne závisí na tom, zda chceme chápat zodpovědnost jako poslušnost, anebo od ní čekáme něco víc.
