Zuzana Gabčová stojí na chodníku a rozhlíží se po hlavní neratovické ulici. Je slunný podvečer, takže zahrádky restaurací jsou plné. V Bille přes ulici si lidé vyřizují nákupy. „Tam nechodím, je to moc drahé,“ mávne rukou šestatřicetiletá žena. Vyškrtnutý pro ni není jen dražší supermarket, ale i všechny další atrakce veřejného prostoru - cukrárny, kadeřnictví, o cestovní kanceláři nemluvě. „Znám to jen doma a chodit za zábavou si nemůžu dovolit,“ říká matka tří dětí. „Třeba v kině jsem byla naposledy, když mi bylo dvanáct.“
ZAPOMENUTÁ VLNA
Do centra pozornosti se teď dostávají hlavně ti, kdo přišli v důsledku ekonomické krize o práci. Nezaměstnanost v posledních měsících roste a volných pracovních míst je i vzhledem k zástupům na úřadech práce jak šafránu - o jedno místo se uchází osm adeptů. Jak ale tvrdí sociální antropoložka Irena Kašparová z brněnské Masarykovy univerzity, propuštění zaměstnanci se do úplné chudoby nepropadají. Alespoň zatím. „Jsou motivovaní, mají pracovní návyky a budou si hledat práci,“ předpovídá. Pokud se ale bude jejich situace protahovat, hrozí krize. Jednak individuální - s dlouhodobou nezaměstnaností se dostavuje apatie, deprese a ztráta denního režimu - jednak širšího rázu - pokud v krajích klesne kupní síla, odeberou se do věčných lovišť i další podniky. „Lidé už nebudou chodit třikrát měsíčně na večeře do restaurace a budou počítat každou korunu,“ říká Kašparová.
V českém prostředí se něco podobného ale neděje poprvé, i když se o tom nikdy nemluvilo příliš nahlas. Od devadesátých let zde zůstala početná skupina lidí, kteří velmi rychle zchudli a především kvůli svému původu se z pasti chudoby již nikdy nedokázali vymanit.
Mohla by se tak opakovat vlna, která zasáhla většinu českých Romů už začátkem minulé dekády. Před listopadem 89 obsazovali manuální profese a vydělávali slušné peníze - režim cenil dělníka víc než učitele. S restrukturalizací průmyslu ale přišli o práci a s novými podmínkami se zejména ti méně kvalifikovaní nedokázali vyrovnat. Nový režim pro ně neudělal nic a nechal je propadnout do chudoby. „Potíže s hledáním nové práce ještě umocnila etnická příslušnost. Romové shánějí práci nesnadno,“ vysvětluje antropoložka.
O MINUTKU DŘÍV...
Osud Zuzany Gabčové se částečně kryje s nastíněným příběhem. Její otec přišel do Neratovic ze slovenských Michalovců na začátku sedmdesátých let a nastoupil do Spolany. Rodina žila v domku a dařilo se jí celkem dobře. Otec ale krátce před revolucí zemřel. Paní Gabčová, které tehdy bylo šestnáct let, už zná jen tu polistopadovou část příběhu. „Na úřad práce jsem se přihlásila v roce 1992 a od té doby jsem tam. Za ta léta mi nezprostředkovali jedinou práci,“ říká. Zaměstnání si pokoušela hledat i sama, ale neúspěšně. Po telefonu ji několikrát pozvali, ale když se přišla ukázat, volné místo bylo rázem to tam: „Je jasné, že když nemáte peníze, nemůžete si dovolit pěkné oblečení. Alespoň si ale přižehlíte to, co máte, a jdete to zkusit. Nevzali by mě ale ani kdybych na sobě měla zlato. Vždycky řeknou, že zrovna před minutou někohopřijali. Vždy je to jen o minutku.“ Její příběh potvrzuje i místní sociální pracovník Tomáš Malík. „Muži práci seženou, ale najít něco pro romskou ženu je skutečně problém,“ říká. Ze tří sester Gabčových tak nakonec pracuje jen jedna, která prodává právě v Bille. „A víte, proč jí vzali? Protože je to blondýna a je z nás všech nejbělejší. Mě tam nechtěli ani na umývání záchodů. To bych si musela nasadit bílou masku,“ zlobí se Elena Gáborová, sestra paní Gabčové.
ŽIVOT V AKČNÍ SLEVĚ
Rodina Zuzany Gabčové rozbíjí rozšířený mýtus o královském životě na sociálních dávkách. Počítejme spolu s ní. Manžel trpí psychickou poruchou a je nemocný na srdce, takže pobírá invalidní důchod pět tisíc osm set měsíčně. „Ty ale rovnou nechám na poště za nájem a elektřinu, zbyde mi pětistovka,“ brzdí počty v rozletu. K tomu dostane pět tisíc jako přídavky na děti, dva tisíce na péči o manžela a něco přes dva dva tisíce jako příspěvek na speciální dietu pro nemocné děti. Sečteno podtrženo necelých deset tisíc, ze kterých je potřeba uživit pětičlennou rodinu. „Máme bídu, ale co máme dělat. Krást neumíme a zadlužovat se nechceme. My si od úst ještě utrhneme, ale hlavní je, aby se najedly děti,“ říká.
Za nákupy podle svých slov vyráží jen jednou do měsíce. Poté, co se odstěhoval laciný Plus, chodí do Penny Marketu a orientuje se hlavně podle poměru množství-cena a akčních slev. Na kvalitu hledět nemůže. „Když je v akci cukr, kupujeme cukr, když brambory, tak brambory. Vždy velká balení po desíti nebo po dvaceti.“ Ani tady si ale nemůže příliš vyskakovat, protože vedle nájmu krátí rodinný rozpočet další výdaje. „Prášky pro manžela stojí tisícovku měsíčně. Syn je astmatik a sprej pro něj vyjde na šest set dvacet. Vydrží taky měsíc a pojišťovna ho neproplatí,“ počítá. K tomu syn dojíždí do školy, což vyjde měsíčně na dalších šest set. Nakoupit se musí drogerie. Paní Gabčová si tak jen výjimečně dovolí něco pro radost. A když, tak jen pro děti. „Občas koupím polárkáč. V Penny stojí jedenáct korun a na zmrzlinu ve městě nemáme,“ říká. Na další výdaje nezbývá a ušetřit se nedá. Nedávno, když měla narozeniny, se doma dělalo jako že nic. „Jenom jsme si s manželem sedli v kuchyni a uvařili si kafe.“
KDYŽ CHYBÍ PĚTIKORUNA, DOMINIK NEJDE NA TRÉNINK
Zdá se, že nouzi nejhůř nesou děti. Nejen, že nedosáhnou na generační symboly úspěchu, jako jsou ta správná trička nebo boty, ale nemají ani na obědy ve škole. „S mladším synem jsem kvůli tomu jeden čas chodila k psychologovi. Nedokázal pochopit, proč si to nemůžeme dovolit, když ostatní mohou,“ vzpomíná paní Gabčová.
Horší ale je, že chudoba má tendenci se reprodukovat a ovlivňovat tak vyhlídky dětí do budoucna. Například sedmnáctiletý syn Láďa je nadaný zpěvák a tanečník, ale rodina si školu v Praze nemohla dovolit. Za hranicemi jejích možností zůstalo i zednické učení. „Nemohla jsem mu koupit nářadí za tři tisíce,“ lituje paní Gabčová. Jako poslední variantu pak zvolili obor železobetonář, kde se nic neplatí. Odtamtud se ale Láďa vrátil hned druhý den zmlácený. Dnes je na úřadu práce a čeká doma, jestli něco přijde.
Něco podobného možná nastane i v případě dcery Lucie, která je ještě na základce. „Chce jít studovat obor číšník-kuchař, ale říkala jsem jí, Lucinko, jestli se tam bude něco platit, já nevím, jestli si to budeme moci dovolit,“ obává se paní Gabčová.
Každá koruna se obrací tolikrát, až to leckomu může přijít absurdní. Mladší syn Dominik si například zlepšuje astma fotbalem. Kopačky má z bazaru za padesát korun. Na tréninky jezdí do blízkého Kostelce nad Labem, ale ne vždy opravdu dorazí. „Když mi chybí pětikoruna na vlak, tak prostě nikam nejede. Dnes zůstal doma,“ říká matka. Z Kostelce jí pak volá trenér, proč syn nedorazil. Sama mu zavolat nemůže, protože na kredit nemá. Podobně musí řešit i synovy omluvenky, když je nemocný. Do školy chodí volat z městského úřadu.
Rodiny, jako je ta Zuzany Gabčové, žijí ve složitých podmínkách dlouhé roky. Příslib východiska ze statusu quo, vyztuženého rasovými předsudky, představují hlavně děti, ale je otázka, jestli se jim podaří prolomit kruh chudoby bez dostatečného vzdělání. Evropská komise vyhlásila příští rok rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Co se v jeho rámci odehraje v Česku, můžeme jen odhadovat, protože ministerstvo práce, které by mělo mít agendu na starosti, se k tomu nevyjádřilo. Nezbývá než doufat, že to bude více než série mítinků a seminářů, na které dorazí pouze ti, kdo mají na taxíka. Nebo aspoň na tramvaj.
