Mohla byste pro čtenáře stručně shrnout současnou situaci v Íránu a její historický vývoj?
Před vznikem Islámské republiky mělo náboženství v Íránu jinou podobu. Bylo mnohem osobnější, kulturnější a více spjaté s tradicí. Írán má navíc mnohem starší duchovní historii, která sahá daleko za hranice islámu – k vírám spojeným s přírodou, ohněm a starověkými perskými tradicemi. Země byla vždy také domovem lidí různých náboženských vyznání. Vyrůstala jsem například v oblasti, kde žilo mnoho íránských Arménů, z nichž většina byli křesťané. Je důležité zdůraznit, že původním cílem revoluce, která proběhla před 47 lety, nebylo vytvořit současný nábožensko-politický systém. Velké íránské zásoby ropy dlouhodobě přitahovaly zahraniční zájmy a mnozí Íránci se domnívají, že západní země plně nepodporovaly skutečně nezávislý a demokratický Írán, protože nestabilita a vliv často sloužily širším politickým a ekonomickým zájmům. Mnoho Íránců včetně věřících jsou také proti současnému režimu. Náboženství a politický systém totiž nejsou totéž. Pro mnoho lidí není problémem islám samotný, ale způsob, jakým je náboženství využíváno těmi, kdo jsou u moci. V posledních volbách se sice objevil reformní kandidát, kterého někteří považovali za „lepší volbu“, přesto mnoho z nich k volbám vůbec nepřišlo. Byl to jasný signál, že už nevěří ani systému samotnému, ani tomu, že by jejich účast mohla něco změnit.
Cenzura není jen zvenčí
Jak moc je íránská divadelní scéna propojená s náboženstvím a režimem?
Pokud jde o divadlo, Írán má dlouhou tradici náboženských představení, ale současné divadlo v náboženském kontextu se od této původní, komunitní formy výrazně liší. Dnes se takzvané „náboženské divadlo“ z velké části proměnilo v dobře financovaný nástroj pro šíření státem podporovaných ideologií a oficiálních sdělení. Je přitom paradoxní, že tyto vysoké investice jen zřídka vedou ke skutečné umělecké kvalitě nebo výraznému divadelnímu úspěchu. Vzniká tak systémová nerovnováha, která vytlačuje nezávislé umělce na okraj. Zatímco státem schválené inscenace mají k dispozici velká jeviště, institucionální zázemí a oficiální propagaci, kritičtí a experimentální tvůrci jsou nuceni pracovat v undergroundu – v soukromých bytech, improvizovaných prostorách a téměř bez jakékoli podpory.
Zatímco státem schválené inscenace mají k dispozici velká jeviště, institucionální zázemí a oficiální propagaci, kritičtí a experimentální tvůrci jsou nuceni pracovat v undergroundu.
Jaké byly vaše zkušenosti s tvorbou a uváděním divadelních představení v Íránu? Cítila jste hranici mezi tím, co bylo možné říkat na jevišti, a tím, co bylo nebezpečné?
Cenzura není jen něco, co přichází zvenčí – postupně se usadí i uvnitř člověka a ten se začne cenzurovat sám ještě dřív, než to udělá někdo jiný. Myslím, že Íránci si k tomu vytvořili velmi specifický vztah. Naše literární a umělecká tradice byla dlouhodobě založená na metaforách, náznacích a nepřímém vyjadřování. Pod tlakem cenzury se tato tendence ještě prohloubila a vyvinul se velmi silný smysl pro symboliku, sarkasmus a kódovaný jazyk. Je to zvlášť patrné v divadle a filmu. Často jsem si všímala, že zdánlivě jednoduché dialogy o rodině nebo každodenním životě ve skutečnosti nesly silný politický nebo společenský podtext. Vedle toho ale existují i velmi konkrétní omezení. V divadle stále funguje komise při Ministerstvu kultury, která musí každé představení schválit ještě před jeho veřejným uvedením. Posuzuje se všechno – kostýmy, vzhled, jazyk, gesta, pohyb i to, zda se herci fyzicky dotýkají. Hlavním kritériem není umělecká kvalita, ale morálka, etika a ideologie. Bez oficiálního schválení a certifikátu není možné představení veřejně uvést. Situace se výrazně vyostřila i během protestů Žena, život, svoboda po smrti Mahsy Amini, která zemřela po zatčení mravnostní policií kvůli zákonu o povinném nošení hidžábu. Mnoho divadelních umělců tehdy společně rozhodlo, že už nechtějí pracovat pod státním dohledem a cenzurou. Přestali svá díla předkládat ke schválení a stále silněji rezonuje otázka, zda je vůbec přijatelné dál pracovat s oficiálním povolením. Mnozí to berou jako formu kolaborace. Divadlo se tak stalo nejen uměleckou praxí, ale také etickým a politickým rozhodnutím – kde hrát, pro koho a za jakých podmínek.
Divadlo se tak stalo nejen uměleckou praxí, ale také etickým a politickým rozhodnutím – kde hrát, pro koho a za jakých podmínek.
Kdo tvoří publikum na undergroundové divadelní scéně a jak umělci nachází místa, kde mohou v takto riskantních podmínkách vystupovat?
Vždy jsem si přála, aby divadlo komunikovalo přímo se společností, ne jen s lidmi, kteří už patří do uměleckého světa. Samozřejmě i v Íránu existovalo širší publikum – ale oslovit je bylo mnohem obtížnější, zvlášť v undergroundových kruzích. Způsob, jakým jsme představení organizovali, byl velmi neformální a založený především na důvěře. Lidé zvali jen ty, které osobně znali a kterým věřili. U méně rizikových akcí se někdy pozvánky sdílely přes blízké přátele na instagramu nebo v soukromých zprávách, ale většinou fungovalo osobní pozvání. Vždy to bylo extrémně riskantní. Nikdy jste si nemohli být jistí, kdo bude sedět v publiku nebo co se může stát. Někdo mohl představení přerušit, nahlásit nebo způsobit vážné problémy, které mohly vést k zatčení nejen herců, ale i režisérů a organizátorů. Existovala také místa, která byla otevřená undergroundovému divadlu a umožňovala představení pozdě v noci, kdy přitahovala menší pozornost. Někdy šlo o site-specific projekty mimo tradiční divadelní prostory. Osobně znám lidi, kteří byli kvůli divadlu zadrženi.
Redukce na utrpení
Mohla byste popsat vizuální a inscenační jazyk íránského divadla a v čem se liší od toho, co jste zažila v tom českém?
Velmi si vážím českého divadla, zejména jeho silné alternativní scény, která často klade důraz na pohyb, opakování, fyzickou přítomnost. Zároveň ale nevnímám íránské divadlo jako zásadně odlišné. Neřekla bych, že zaostává, je plnohodnotnou součástí globálních uměleckých diskusí. Rozdíl ale vidím v hlubší kulturní mentalitě, která souvisí s perskou tradicí a rolí vyprávění. Perská kultura je silně zakořeněná v literatuře. Po staletí byly poezie a psaní ústřední součástí perské kultury. Například svátek Yalda, slavený kolem zimního slunovratu, spojuje rodiny napříč sociálními i ekonomickými rozdíly. Jeho důležitou součástí je čtení Hafize, jednoho z nejvýznamnějších perských básníků. Lidé jeho poezii často používají symbolicky – položí otázku a náhodně otevřou knihu, aby v básni našli odpověď. To ukazuje, jak hluboce je literatura propojena se způsobem myšlení a vnímáním významu. V íránském divadle se proto často klade velký důraz na text a slovo. Slova mají silnější váhu než samotný pohyb, zatímco v mnoha západních tradicích, zejména v alternativním divadle, může být dominantnější tělesnost a forma. Rozdíl je i ve způsobu vyprávění. Perské příběhy bývají často dlouhé, vrstevnaté a symbolicky i emocionálně bohaté, s určitou otevřeností a „hustotou“ významů. Dalším rozdílem je vztah k náročnému obsahu. V Íránu má publikum často vyšší toleranci k temným a emocionálně intenzivním tématům, možná i díky zkušenosti s dlouhodobým společenským útlakem. Divadlo tak může jít velmi hluboko do témat jako násilí, represe nebo trauma, aniž by to nutně vyvolávalo okamžité odmítnutí. V českém prostředí jsem se naopak učila vytvářet více pauzy, prostor pro reflexi a emoční odstup, aby bylo možné obtížný obsah zpracovat. Stejně tak jsem pochopila důležitost humoru a sarkasmu, nejen jako formy odporu, ale i jako způsobu, jak otevřít těžká témata širšímu publiku.
Cítíte při tvorbě a prezentaci své práce v západním kontextu tlak přizpůsobit se představám o íránských ženách? Naplnit určitý příběh, který chce západní publikum slyšet?
Když pocházíte z prostředí poznamenaného represí nebo politickým bojem, tyto zkušenosti vás nevyhnutelně formují. Často cítíte odpovědnost přinášet hlasy své komunity do mezinárodního prostoru, mluvit o nespravedlnosti a chápat umění jako formu svědectví nebo solidarity. Zároveň se ale vaše identita začne redukovat právě na tento kontext. Najednou jste především „íránská umělkyně“ nebo „umělkyně z Blízkého východu“. Chápu, odkud ten impuls vychází, ale nechci být definována pouze svým politickým kontextem. Není to jediná věc, o které chci mluvit, ani jediný důvod, proč tvořím. Už ve třinácti letech jsem psala povídky a vytvářela malé divadelní hry. Umění pro mě existovalo dávno předtím, než do něj vstoupila politika. Někdy chci tvořit o politice, jindy o lásce, vzpomínkách, absurditě nebo tichu. Obojí by mělo být možné.
Ptala jsem se sama sebe, jakou hodnotu má performance, teorie nebo akademický jazyk ve chvíli, kdy lidé umírají na ulicích.
Cítíte se z toho vyčerpaná? Jak se s tím vším vyrovnáváte?
Není to jen vyčerpávající, ale je to také úzce spojené s pocitem viny. Když mluvím o Íránu, lidé mě často označují za „odvážnou“. Já se tak ale necítím. Za odvážné považuji ty, kteří tam stále žijí. Pod neustálým tlakem, ve vězení nebo s každodenním rizikem, aniž by měli možnost odejít. Já mám možnost pokračovat ve studiu, věnovat se umění a veřejně mluvit. V exilu je obsažena jeho vlastní bolest, ale statečnost pro mě znamená něco jiného. Silně jsem to pocítila během jedné z velkých vln protestů v lednu, kdy miliony lidí vyšly do ulic protestovat – za svobodu projevu, svobodu života i kvůli hluboké ekonomické krizi. Bylo to obrovské veřejné hnutí a násilí, které následovalo, bylo zničující. Zároveň některá mezinárodní média buď mlčela, nebo šířila dezinformace. Zveřejňovala neověřené informace nebo zkreslovala realitu. Írán byl navíc pod úplným internetovým blackoutem. Nemohli jsme volat svým rodinám, a když spojení vůbec fungovalo, bylo velmi omezené a drahé. Neměli jsme žádný jistý způsob, jak zjistit, zda jsou naši blízcí v bezpečí, zda byli zatčeni nebo zda nezmizeli. V jednu chvíli se na některých pochybných účtech objevila videa ukazující hromady těl. Vyvolalo to naprostou paniku. Všichni, které jsem znala, se snažili rozpoznat tváře. Snímek po snímku: je to můj bratr, bratranec, přítel? Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života. V tu chvíli jsem cítila, jak se všechno, čemu jsem věřila, hroutí. Ptala jsem se sama sebe, jakou hodnotu má performance, teorie nebo akademický jazyk ve chvíli, kdy lidé umírají na ulicích. Na čas mě zaplavilo hluboké zklamání. Po čase jsem se ale uklidnila a uvědomila si něco důležitého: možná má smysl i to, když řeknu pravdu jedinému člověku. Nemohu ovlivnit politická rozhodnutí, mocenské struktury ani globální konflikty. Ale mohu vytvořit jeden moment uvědomění. Mohu vyprávět jeden pravdivý příběh. Mohu odmítnout mlčení. Právě tahle myšlenka mi pomohla.
Je pro vás v této situaci vůbec možné tvořit umění, které se zabývá situací v Íránu?
Na festivalu NADAMU jsem dostala hodinu na vytvoření něčeho o Íránu. V té době bylo všechno ještě velmi čerstvé a nechtěla jsem dělat tradiční divadelní představení. Ještě jsem si nedokázala představit, jak tu bolest přetavit do divadla. Místo toho jsem oslovila lidi, které znám – přátele, bývalé studenty i mladé lidi, kteří tam stále žijí, a požádala je, aby mi poslali hlasové zprávy. Chtěla jsem, aby popsali, co vidí, co prožívají, jaká atmosféra panuje v ulicích a jak zní strach. Nešlo mi o ztvárnění, ale o svědectví. Nakonec jsem pracovala se sedmi příběhy, které jsem představila na festivalu. V sále bylo možná patnáct až dvacet lidí, ale i tak jsem po představení cítila velkou úlevu. Uvědomila jsem si, že se nesnažím vyřešit něco v globálním měřítku – jen vytvářím prostor, kde může zaznít něco skutečného. Zároveň jsem pochopila, že to dělám i pro sebe. Možná nemohu změnit svět, ale mohu zajistit, aby některé hlasy v tu chvíli nezůstaly umlčené. I když to osloví jen několik lidí, stále to má smysl – protože slyší něco nefiltrovaného a možná začnou pochybovat o tom, co běžně vidí v médiích. Mně to takhle stačí.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
