Severní Evropa je oblastí tanečníků. Finsko je proslulé tancem letkajenkka, přičemž „letka“ je přeložena z finského jazyka jako „had“ a „jennka“ je tanec podobný polce. Rauno Lehtinen přišel ale s mnohem trefnějším názvem, a to letkis, což cizincům připomínalo spojení dvou anglických slov – let’s kiss. V šedesátých letech minulého století se stal letkis tak oblíbeným, že se o tomto období hovořilo jako o letkisové horečce, neboť lidé ho tancovali kdykoliv a kdekoliv. Při každé příležitosti se také pokoušeli o vytvoření nového rekordu, ať už v délce tance, či počtu tancujících. V únoru 1964 vypukla mezi věčnými rivaly, městy Turku a Tampere, kuriózní bitva o nejdelšího tanečního hada. Turku tehdy své konkurenty převálcovalo řadou dlouhou 2 200 metrů, čímž tamperských 750 metrů překonalo téměř trojnásobně. Ve stejné době padl ve finském městě Kajaani i rekord v taneční vytrvalosti, když tamní studenti vydrželi nepřetržitě tancovat v rytmu letkis deset hodin a dvě minuty.
Posuneme-li se kousek za hranice do Norska, konkrétně na norský venkov, mladí muži zde na svatbách a oslavách tančí halling. Kromě mrštnosti a rychlosti potřebuje tanečník také zkušeného hudebníka, který drží rychlé tempo muziky. Halling není ale jen tanec, je to přehlídka mužné síly a akrobacie. Těla létají vzduchem v krkolomných prvcích, jako je například nakkespretten, bleskový výskok přímo z lehu na zátylku, nebo hodestift, při kterém tanečníci střihají ladné přemety přes hlavu. Celý výkon doprovází rytmické pohupování v hlubokém dřepu zvané kruking, které plynule přechází v tzv. kast, tedy hod, kdy se tanečník doslova vymrští proti gravitaci. Absolutním vrcholem je pak hallingkast. Celý sál zatají dech, když se tanečník v letu pokouší ukopnout klobouk, který dívka drží na tyči ve výšce až 280 cm.
I ve Švédsku se tančí. Nejoblíbenějším lidovým tancem je zde konkrétně hambo, vizuálně nezaměnitelné díky svému 3/4 taktu s velmi silným důrazem na první dobu. Každá tančení sekvence začíná rozvážným úvodem, tzv. dalstegem (dalským krokem), kdy se pár v plynulém rytmu pohupuje a připravuje na hlavní část. Tou je série hlubokých otáček, při kterých dochází k typickému prvku zvanému svikt. Jde o pružný pohyb v kolenou, který tanci dodává pocit lehkosti, jako by se tanečníci nad parketem spíše vznášeli, než po něm šlapali. Každoročně se ve Švédsku koná maraton Hälsingehambon, kde stovky párů v krojích protančí celou krajinu od rána až do noci.
Pokud byste navštívili maturitní ples v Dánsku, nejspíš by vás překvapilo, že se tam netančí jen moderna, ale hlavně les lanciers (v překladu „kopiníci“). Původně jde o tzv. čtverylku – tanec pro čtyři páry, které stojí proti sobě a tvoří čtverec. Název odkazuje na vojáky na koních, kopiníky, přičemž celý tanec měl v 19. století napodobovat právě je. Skládá se z pěti částí, které jsou stále rychlejší a složitější, až vše vyvrcholí poslední figurou, kde hraje hlavní roli přesné načasování. Typickým prvkem je takzvaný „pánský mlýnek“, při kterém se muži uprostřed zaklesnou a roztočí se tak zběsile, že jejich partnerky za nimi díky odstředivé síle vlají ve vzduchu. Zatímco ve zbytku světa po první světové válce tento styl úplně zanikl, Dánové se ho odmítli vzdát. Z královského dvora se tanec les lanciers postupně dostal do tanečních škol a nakonec na dánské střední školy. Dnes je v Dánsku pro každého studenta prakticky nutné si ho osvojit, podobně jako jsou u nás tradicí taneční pro středoškoláky.
Když se vydáte o tisíce kilometrů jižněji, až na samotný jih italské boty, narazíte na pizzicu. Historie tohoto tance je spjata s mýtem o „tarantismu“, neboť se po staletí věřilo, že tento tanec je jediným lékem na kousnutí jedovatým pavoukem tarantulí. Podle legendy musel postižený člověk za doprovodu rychlých tamburín, houslí a harmoniky tančit tak dlouho, dokud jed z těla nevypotil a vyčerpáním se nezhroutil. Dnes už pizzica neslouží jako medicína, ale jako energický společenský tanec. Každé léto tradice vrcholí obřím festivalem Notte della Taranta, kde desetitisíce lidí tančí až do rána.
Španělsko není jenom flamenco. V oblasti Galicie vládne muiñeira, která je často tancována v doprovodu dud a názvem odkazuje na mlynářky, které si tancem krátily čas při čekání na semletí obilí. Pro celé Španělsko je také typická jota. Ta se tančí v rychlém rytmu, s rukama vysoko nad hlavou a za doprovodu klapání kastanět.Tento tanec je tak hluboce zakořeněn v tradici, že se v některých oblastech tančil i při tak neobvyklých příležitostech, jako jsou pohřební obřady. Na severu v Baskicku pak najdeme aurresku, která byla původně namlouvacím rituálem mužů. Dnes se aurreska tančí jako projev nejvyšší úcty k významným hostům nebo novomanželům, kdy tanečník předvádí precizní vysoké výkopy a svou sílu.
V okolí Černého moře se zrodila serra – válečný tanec pontských Řeků, který pohyby vypraví příběh. Začíná v první fázi radostnou sounáležitostí, kdy se muži drží za ruce a v pomalém rytmu pontské lyry oslavují. Klid však posléze střídá napětí druhé fáze, kdy těla tanečníků zachvátí prudké křeče a pohyby napodobující zraněného bojovníka. Závěrečné dějství přináší vykoupení. Zničený bojovník se náhle napřímí a s hrdě vztyčenou hlavou opět oslavuje své vítězství.
V obci Petrača v oblasti Župa Dubrovačka žil kdysi vážený hudebník jménem Nikola Lale, přezdívaný „Linđo“. Jeho přezdívka se stala synonymem pro tanec, který je typický především pro chorvatskou oblast Dubrovníku. Celé taneční vystoupení se odehrává v kruhu, v jehož středu sedí hráč na třístrunný nástroj zvaný lijerica. Tento člověk je naprosto klíčovou postavou, protože svou pravou nohou hlasitě dupe do rytmu a tím diktuje tempo všem tančícím párům. Tanec linđo je také typický takzvaným vyvolávačem, který na tanečníky pokřikuje rýmované a často velmi vtipné povely.
Seann triubhas není jen obyčejným tancem, ale vtipným příběhem o tom, jak se Skotové doslova vykopali z historického útlaku. Jeho název znamená v gaelštině „staré kalhoty“ a vznikl v roce 1782 jako oslava konce zákazu kiltů, kdy horalé po desetiletích konečně směli odložit nenáviděné anglické kalhoty. Tanec začíná elegantním, ale lehce ošívavým pohybem, který má symbolizovat setřásání neoblíbeného oděvu. S náhlým zrychlením hudby tanečník přechází do divokých skoků a piruet oslavujících svobodu pohybu v kiltu. Představte si ale, že místo otravných kalhot stojíte v brnění na skotském bojišti, v žilách vám proudí krví adrenalin, pod nohama máte dva zkřížené meče a jediný chybný krok může znamenat špatné znamení pro celou armádu. Přesně takové jsou kořeny tance ghillie callum, legendárního mečového tance. Podle starých pověstí válečníci tančili nad čepelemi těsně před bitvou. Pokud tanečníka meč nezasáhl, věřilo se, že zítřejší boj přežije v plném zdraví. Jestliže o něj nicméně zavadil, čekal ho na poli marný konec. Tato tradice se postupem času proměnila v technicky náročnou disciplínu, která vyžaduje absolutní preciznost a dokonalou rovnováhu. Tanečník v tradičním horalském kroji, kiltu a zdobeném saku, musí s lehkostí provádět složité kroky v těsné blízkosti ostrých čepelí mečů.
Pokud hledáte nejpodivnější taneční rituál v Evropě, rumunské călușari je horkým kandidátem na vítěze. Toto tajné mužské bratrstvo, jehož název v překladu znamená „koníci“, bylo v minulosti považováno za mocné léčitele, kteří dokázali pomocí bičů, holí a dřevěné koňské hlavy vyhánět zlé duchy a léčit lidi očarované vílami. Celé představení je plné akrobacie, cinkání rolniček na kotnících a bizarních výkřiků, přičemž vše vrcholí vztyčením vlajky a válečným pokřikem.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
