„Chceš nás zabít? Čtyři jsou moc!“ rozčiluje se Maja nad Miguelovým nápadem přidat do eintopfu víc chilli papriček. Vaření ve squatu je vždycky náročný proces. Uspokojit chutě více než dvaceti lidí není jednoduché nikde – a v záhřebském squatu Postaja se dochucování společného jídla často promění v kulturní boj. Většina místních pochází z Latinské Ameriky, kde je pálivé jídlo téměř náboženstvím. Chilli tam není jen přísada – je to základ, bez kterého by kuchyně nedávala smysl. Oproti tomu chorvatská menšina ve squatu se s takovou intenzitou pálivosti setkává spíš zřídka, pokud vůbec. Pro mnohé z nich je ostré jídlo spíš hrozba než chuťový zážitek. A právě v kuchyni squatu se tyhle rozdíly střetávají – někdy v tichém nesouhlasu, jindy v přímém boji o chuťový konsenzus. Dochucování se tu mění v diplomacii, kde každá špetka koření může být malým politickým rozhodnutím.
„Než tam vůbec nějakou dáme, měli bychom je ochutnat,“ navrhuju ve snaze dojít k nějakému kompromisu. Maja ukrojí dva malinké kousky zelené papričky. Jeden si dá do pusy, druhý mi podává na noži. Miguel mezitím nacpe do pusy zbytek papričky a spokojeně si chroupe. S ironickým úsměvem sleduje, jak já a Maja v panice hledáme cokoliv, čím bychom mohli uhasit šílenou bolest, kterou nám tenhle experiment způsobil. „Slabé. Dal bych jich tam aspoň pět,“ pronese nakonec Miguel – a mně začíná docházet, že jeho plán nás možná vážně má za cíl zabít.
Podobných kulturních střetů jsem za necelé dva měsíce, co v záhřebském squatu žiju, zažil nespočet. Od pozdních večeří, které se občas dovaří až těsně před půlnocí, po odpor ke kafi a neskutečný přebytek maté. Vždy se však jednalo o sice kulturně nabité, ale vždy vyřešitelné konflikty. Postaja je totiž prostorem pro všechny. Jak sami místní říkají, Postaja je „země nikoho, země všech“.
Hodnota člověka tu nevychází z občanky, ale z toho, co dělá a jak se chová.
Už poprvé, když jsem prošel železnou branou squatu, mi došlo, že tady pas ani národnost neznamenají vůbec nic. Nedaleko od centra města, mezi několika typickými balkánskými domky, totiž vzniká skutečně multikulturní prostor, který přitahuje pestrou směs lidí – od migrantů bez papírů přes matky s dětmi až po queer komunitu, studenty bez peněz či staré pankáče. Situace v Postaji je ale ještě o něco pestřejší než v jiných squatech. Současná komunita, která zde žije už šest let, vznikla z iniciativy dvou migrantů z Latinské Ameriky, kteří hledali místo pro trénink pouličního cirkusu a našli ho v opuštěném nádražním areálu. Krom cirkusu, který zůstává bijícím srdcem celého prostoru, je squat specifický právě silnou latinskoamerickou komunitou. Mluví se tu tak paradoxně více španělsky než chorvatsky.
Společné soužití tu není nejjednodušší: jazykové bariéry, rozdílné zvyky i hodnoty se řeší v přímém přenosu. Ve stejném pokoji bydlím s klukem z Argentiny a jeho partnerkou z Brazílie, oběd často vaří holka narozená v Záhřebu a večerní promítání rád organizuje kamarád z Itálie, který většinu života strávil v Bernu. Každý má jiné nároky, potřeby i zvyky. Spojuje nás ale solidarita a snaha vytvořit alternativu soužití. Zvykl jsem si, že tady nikdo nikoho nesoudí podle toho, odkud je. Ne proto, že bychom realitu ignorovali – ale protože ji žijeme jinak. V Postaji není místo pro „čisté“ identity. Všechno je promíchané: jména, přízvuky, jídla i způsoby, jak se dorozumět. Pro národnost jako identitu tu tak není místo. Stává se z ní jen šum v pozadí – něco, co můžeš zmínit, ale nikdo tě podle toho nesoudí. Společné vaření, oprava sprchy, organizace koncertu nebo jen sdílení balení cigaret má větší hodnotu než jakýkoliv rodný list. Hodnota člověka tu nevychází z občanky, ale z toho, co dělá a jak se chová.
Tři měsíce
„¿Tienes fuego?“ ptá se mě v noci Renzo. Neumím španělsky, ale z posunků pochopím, že chce zapalovač. Podávám mu ho a on se na oplátku usměje a sedne si vedle mě na zápraží. Rukama nohama zjišťuju, že tu žije už delší dobu a rád hraje na kytaru. Když se mu snažím vysvětlit, že hraju na basu, odběhne – a za chvíli se vrací s kytarou, kterou mi bez váhání podá. Tak začínají moje první lekce kytary v jazyce, kterému nerozumím. A přesto i ve chvílích, kdy zrovna nezní tóny kytary, visí ve vzduchu něco, co nejde přehlédnout. Nerovnost, kterou nevymaže ani to nejupřímnější „tady jsme si všichni rovni“. Protože nejsme. Já můžu kdykoliv bez obav zajít na poštu nebo na úřad. Jasně, byrokracie je otravná, ale nijak mi nekomplikuje život, nehrozí mi z ní žádné nebezpečí. Když chci, můžu ze squatu odejít, jet domů, vyřídit si novou občanku. Hranice pro mě nejsou nepřekonatelná překážka, spíš jen drobná logistická komplikace. Pro ostatní ale často představují životní hrozbu. „To už tě asi nestihneme, než se vrátíš do Česka, co? Škoda,“ loučí se se mnou smutně Isabela. Je ráno a lehce začíná pršet, jako by k tomu momentu chtělo počasí přidat něco melancholie navíc. „Teď musíme s Antoniem na chvíli zmizet.“ Chvíle, o které mluví, znamená minimálně tři měsíce.
Fašizace tu není jako zlověstná vlna, která jednou přijde – ohraničuje náš prostor bez hranic.
Tři měsíce. Pro mě jen čtvrt roku. Pro některé z mých spolubydlících ale neúprosný odpočet. Jakmile vyprší, musí opustit „šengen“ a doufat, že se jim podaří se vrátit. Každý odjezd je boj: sehnat peníze na cestu, přežít kontrolu, nezaseknout se na hranici, která nečte jména – jen barvu kůže a zemi narození. Za další tři měsíce se pak mohou znovu vrátit. „Prostě si zvykneš. Nejde to jinak. Z neustálého přemisťování by se člověk jinak zbláznil. Říkáme, že Postaja je naše letní sídlo,“ říká Antonio. Je vidět, že se snaží najít na své situaci alespoň něco zábavného. Z jeho výrazu ale čtu, že by se se svojí partnerkou nejradši usadil. Zastavit se jim ale neumožňují jen fyzické hranice a migrační politiky jednotlivých států. Stejně těžké – a možná ještě zákeřnější – jsou ty neviditelné, které se táhnou jak úřady, tak mezi lidskými pohledy. Tyhle netrvají tři měsíce. Tyhle jsou platné vždycky. Squat jim poskytuje bezpečný přístav, vlastní pokoj, komunitu, která je přijímá. Tady nejsou cizí. Tady je nikdo nepodezírá, neptá se, odkud jsou, nezpochybňuje jejich přítomnost. Tady jsou doma. Ale jen do chvíle, než někdo z nás překročí hranici. Stačí jiný přízvuk, tmavší pleť, odlišný výraz obličeje – a jejich těla se mohou stát terčem. Někdy jde o pohled, který trvá o sekundu déle, než by měl. Jindy je to celník, který „jen dělá svou práci“, ale podezíravě obrací každý dokument. „Kdykoliv vyjdu ven, vím, že musím být více ve střehu. Jen protože jsem tmavá, protože jsem tmavá žena,“ říká Uršula a pohladí si nervózně lem bundy, jako by chtěla setřást tíhu těch slov. Slovní útoky, odmítnutí služby nebo vyhození z podniku jsou pak projevy „odvážlivců“, kteří si myslí, že jen dělají správnou věc. Město, které pro mě vypadá svobodně a otevřeně, je pro ně často uzavřeným prostorem plným bariér.Sedíme ještě chvíli v tichu, přerušovaném jen bubnováním deště na plechovou střechu. Antonio potáhne z cigarety a pak tlumeně dodá: „Venku pořád musíš dokazovat, že sem patříš. Nikdy tě ale nepřijmou. Nic nestačí. Nikdy to nestačí.“
Zvedají se, jejich batohy už jsou sbalené. Před odchodem mě Isabela obejme – pevně, až mě to překvapí. Není to jen obyčejné loučení. Je v tom únava, vzdor i zvláštní něha. Potom se loučím s Antoniem. Silně mě objímá. „Tak snad se tu zase ukážeš příští léto,“ říká s úsměvem. Připadám si v tu chvíli, jako bych odcházel od babičky na prázdninách.
Eintopf proti fašismu
Za branou, za níž mizí Isabelina prorezlá dodávka, začíná jiný svět. Svět, kde je třeba ztichnout, stáhnout se do sebe a splynout s davem – ideálně nebýt vidět. Tam, kde končí squat, začíná společnost čím dál hlasitěji prostoupená nacionalismem. Nejen v politice nebo médiích, ale v každodennosti – v pohledech, v mlčení, v drobnostech, které se postupně promění v tíhu. To, co pro mě zůstává do jisté míry jen abstraktním pojmem – „nárůst pravice“, „fašizace Evropy“, „migrační politika“ –, je pro ně tělem žitá zkušenost. Fašizace není nápis na plakátu, ale tichý strach v žaludku při průchodu ulicí s nenávistným symbolem. Není to jen ideologie, ale dusná atmosféra, která svírá každou odlišnost, přízvuk či odstín kůže. V kontrastu s tím, co jsme společně prožívali uvnitř Postaji – kde vztahy vznikaly na důvěře a sdílení –, působí svět za jejími zdmi čím dál nehostinněji. Vše se tam drolí na úzkostlivé hranice: kdo kam patří a kdo ne, kdo smí zůstat a kdo by měl odejít.
Chorvatská společnost se mění. A nejsou to jen dojmy – ale konkrétní, hmatatelné znaky. Zdi měst se znovu plní symboly, které měly zůstat jen v učebnicích dějepisu: ustašovské „U“, fašistická hesla, vlajky s šachovnicí bez koruny. Transparenty s nápisy jako „Za dom spremni“ se objevují i mimo fotbalové stadiony, hrdě a bez trestu. Památníky obětem fašismu chátrají, zatímco pamětní desky kolaborantů se obnovují a zdobí květinami. Veteráni z válek 90. let získávají čím dál víc prostoru v médiích, kde otevřeně mluví o „ochraně národa“ – a tím nemyslí jen hranice, ale i „čistotu“ společnosti.
Tahle společnost pak dopustí, aby v hlavním městě vystoupil Marko Perković zvaný Thompson. Na jeho koncertě se běžně hajluje a zpívají se oslavy fašistickému režimu a genocidě Srbů. Fašizace tu není jako zlověstná vlna, která jednou přijde – ohraničuje náš prostor bez hranic. V takové atmosféře už solidarita není abstraktní hodnota, ale nutnost. Nejde o soucit shora, ale o vzájemnost mezi lidmi, kteří vědí, že bez sebe navzájem to nepůjde. V systému, který rozděluje, je solidarita způsobem, jak zůstat lidmi – spolu. Solidarita v tomhle kontextu není romantická. Je chaotická, někdy bolestná, často nevděčná. Ale je skutečná. Znamená zůstat, i když u toho Španělé hrají už druhou noc po sobě v noci nahlas na kytaru. Znamená otevřít dveře, i když nevíš, jestli nebudeš muset trochu ubrat ze svého komfortu. A tak, když se večer sedí u společného stolu a jí se eintopf, který nakonec pálí úplně každého krom Miguela, je to malý zázrak. Protože v ten moment tu nejsou „naši“ a „cizí“, legální a nelegální. Jsme jen lidi, co spolu něco zkusili uvařit – a přežili to.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
