A už se blížím k modrým vratům. Rychle proklouznu do šatny. Z nabídky pracovního oblečení vybírám halenu s převahou růžové a nápisy „love, healing, hope“. Trika se znaky Armády spásy nebo oblečky v ukrajinských barvách nechám na jindy. Dnes chci mít růžový den. Zaleju čaj vodou a už se valím do ordinace.
Sestřička má hotových několik odběrů a hlásí seznam pacientů v čekárně. Na pondělní ráno to docela jde. Většina lidí přichází s celkem běžnými akutními problémy. Jde to rychle. Nemusím usilovně přemýšlet. Nachlazení, impetigo, zápal plic, kontrola vysokého tlaku. Když odbavíme první ranní nával, je asi 9.30.
Z nabídky pracovního oblečení vybírám halenu s převahou růžové a nápisy „love, healing, hope".
Můj čas na minipauzu – záchod, kafe a něco sladkého. Nenápadně proběhnu po chodbě a pronesu hrnek vonící kávy do ordinace. Nikdo mě neviděl, nikdo mi nezávidí. Piju kávu a polykám koblihu. Během konzumace vyřizuji ještě telefonát. Když mluví druhá strana na drátě, koušu a polykám. Sestřička mi podává dnešní poštu. Tak kdopak nám to píše. Vězeňský lékař posílá dokumentaci, z psychiatrické léčebny zas propouštěcí zprávy, několik obálek od OSSZ. Čekárna se mezitím opětovně přeplnila. Odkládám poštu a jedeme dál.
Pokračujeme v podobném duchu, ale je tu už několik komplikovanějších situací. Žádost o předoperační vyšetření, operace je ještě tento týden. Organizuju časový harmonogram, snad to klapne. Další pacient přichází v doprovodu terénního pracovníka. Mají seznam požadavků nápadně připomínající nákupní seznam. Od předpisu léků a inkontinenčních pomůcek přes zrovna probíhající kašel až po žádost o invalidní důchod.
Sestřička pacienta prohlíží a ukazujíc na límeček košile hlásí: „Tak se podívej na tu cukrovku.“ Na švu límečku si to pochoduje rodinka pěkných šatních vší.
Následně přichází pacient se zprávou z ošetření v jiném zařízení. U nás je dnes poprvé. Užívá antibiotika na hnisavé ranky na kůži. „Pan doktor říkal, že to mám od té cukrovky.“ Než si přečtu zprávu, sestřička pacienta prohlíží a ukazujíc na límeček košile hlásí: „Tak se podívej na tu cukrovku.“ Na švu límečku si to pochoduje rodinka pěkných šatních vší a za sebou nechávají hnízdečko plné vajíček. Zatímco se pacient sprchuje, ošetřujeme několik dalších s defekty na dolních končetinách.
Samozřejmě jako každý jiný den je tu část pacientů s požadavkem spadajícím do kategorie „chci jenom“. Pojednání o této problematice si nechám na jindy.
Jako každý jiný den je tu část pacientů s požadavkem spadajícím do kategorie „chci jenom“.
Blíží se poledne a stále někdo zvoní na zvonek u vchodových dveří z ulice s příznačným názvem „V Háji“. Marně vysvětlujeme, že budeme mít polední pauzu.
No tak se dneska se sestřičkou na obědě vystřídáme a pojedeme dál. S blížícím se koncem ordinačních hodin se situace začíná uklidňovat. Uklízím pracovní stůl. Několik nahromaděných hrnečků od rána, fonendoskop, razítka, výsledkové listy, čelní svítilna. Převlékám se a pak se vyplížím druhým vchodem z budovy. Jedu vyzvednout děti a chystám se na druhou směnu doma.
Autorkou textu je MUDr. Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy pracující s lidmi bez domova.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
