Z mnoha věcí, kterými se obklopujeme, se po nějaké době stanou pouhé „lapače prachu“ nebo odpad končící v popelnicích. A netýká se to, bohužel, jen věcí, ale i jídla. Podle Organizace pro zemědělství a výživu se na světě vyhodí až třetina vyprodukovaných potravin, v České republice tak v popelnicích ročně končí až 70 kg potravin na každého z nás. Je to málo, nebo hodně? Určitě se najdou lidé, kteří potraviny nevyhazují. Jsou však i tací, kteří jich vyhazují spoustu, byť jinde na světě – a třeba i blízko nás – mají lidé hlad. Když k tomu přičteme další věci, které vyhazujeme a nahrazujeme novými, jako je drogérie, hračky, oblečení nebo elektronika, jsou z toho pořádné hory odpadků končící na skládkách. Tyto hromady odpadů navíc nevznikají jen z věcí samotných, ale i z jejich obalů a materiálu, ve kterém nám byly dodány.
Ano, většina z nás už dnes umí třídit odpad do barevných kontejnerů, ale ne všechno, co v nich skončí, je možné znovu materiálově využít. Papír se dá recyklovat 5–7krát, na konci je pak už ale délka celulózových vláken tak malá, že výrazně ztrácí svou kvalitu. Na poslední cestu se tedy vydává například ve formě toaletního papíru nebo utěrek na ruce, u nichž předpokládáme, že se po použití již zcela rozloží. Podobně je tomu i s plasty, kdy zdaleka ne všechny, které do kontejnerů odložíme, se dají materiálově zrecyklovat. Navíc zpracovatelských kapacit, které by uměly vytříděný plast použít, je v České republice, ale i v Evropě málo, takže většinu recyklovatelných plastů odložených do žlutých kontejnerů čeká dlouhá cesta přes půl světa. Zpracovatelé plastu také často raději sahají po primární surovině, která je nejen lacinější, ale mnohdy i jednodušší na zpracování, protože do plastů se přidává řada aditiv nebo jsou výrobky vyrobené ze směsí plastů, které jsou jen velmi obtížně znovu použitelné. Z těch nejčastěji tříděných materiálů nám dále zbývají kovy a sklo. Oboje dnes umíme znovu zpracovat velmi dobře, je však potřeba si uvědomit, že jde o procesy energeticky velmi náročné.
Jak se zdá, náš způsob života pomalu, ale jistě zasypává planetu odpadem. Co s tím? Má to řešení? Nejlepší je odpad, který nevznikne. Lze to vůbec? Dá se žít bez odpadu? Žít tak, aby po nás nezbyly hromady, samozřejmě můžeme, budeme-li se řídit pěti základními zásadami, jakýmisi „5Z“: zamítni, zredukuj, znovu použij, zrecykluj a zkompostuj. Pojďme se na ně podívat podrobněji.
Nejlepší je odpad, který nevznikne.
Co si můžeme představit pod pojmem zamítnout? Jistě všichni znáte ty situace, kdy jdete do obchodu a vidíte tam „neodolatelnou nabídku“: k něčemu, co potřebujete, vám přibalí ještě něco dalšího. Vnímáme to jako dárek, mnohdy je to ale právě ta věc, ze které se stane lapač prachu, nebo ono jídlo navíc („dvě balení za cenu jednoho“), které pak skončí v popelnici. Stejné je to i s brčkem k pití, jednorázovým plastovým příborem či krabičkou na jídlo, které si klidně můžeme odnést v krabičce vlastní. Odpadem se stávají i dárky, kterými nás obšťastňují na ulicích při různých reklamních či podobných akcích. Když tyto nabídky budeme důsledně odmítat, nebudeme si domů odnášet zbytečnosti. A časem možná ustanou, protože kde není poptávka, není ani nabídka…
Termín zredukovat znamená především, že pokud se k nám věci vůbec nedostanou, nebudeme je následně muset řešit. Na rozdíl od první zásady, kdy nám něco navíc nabízí někdo jiný, tato zásada je o myšlení nás samotných. Musíme si v první řadě uvědomit, že spoustu věcí, po kterých toužíme nebo které se nám líbí, ve skutečnosti vlastně vůbec nepotřebujeme a docela dobře můžeme žít i bez nich. Opravdu potřebujeme další nové boty nebo šaty? Kolik jich už doma máme? Skutečně musíme mít po dvou letech nový telefon, tablet nebo televizi? A nejde jen o tyto velké věci – nejvíc odpadu si doneseme z nákupu. Jsou to právě ty skvělé nabídky v akcích nebo nakupování principem „to se může hodit“. Nejbezpečnější je napsat si lísteček a opravdu podle něj nakoupit jen to, co potřebujeme. Je dobré také přemýšlet nad tím, jak je zboží balené – z velkého jogurtu se nají celá rodina a zbyde po něm jen jeden kelímek (který navíc díky jeho velikosti ještě můžeme jinak využít), skleněné obaly zas umíme úplně recyklovat nebo je následně použijeme jako zavařovačky či skleničky na jiné potraviny a drobné věci, zatímco mnohé plastové obaly už zpětně využít nejde. A pokud najdeme výrobce, který své skleněné obaly umí plnit opakovaně (nejen u nápojů, ale třeba i u jogurtů nebo jiných mléčných výrobků), pojďme ho podpořit právě tím, že si jeho výrobky budeme kupovat, a nebudeme tak vytvářet žádné odpady.
O tom, že je dobré věci znovu používat, není pochyb. Občas přece jen zatoužíme po něčem novém, i když jsou naše staré věci ještě funkční. Pak je dobré je nabídnout tomu, kdo je může dál využít. Kromě řady internetových platforem, které umožňují výměnu věcí nebo jejich darování za odvoz, dnes už mnoho obcí zřizuje re-use centra, kam můžeme své využitelné věci odevzdat a ony pak někomu jinému ještě poslouží a pomohou. Kromě drobných předmětů, jako jsou nádobí či knížky, lze takto na mnoha místech darovat i nábytek, kočárky, sportovní vybavení a podobně. Tomu, aby se věci od dárců dostaly k potřebným, se dnes věnuje i řada charitativních organizací, je tedy možné kontaktovat i některé z nich. Mnohdy totiž nepoptávají jen oblečení, jak si řada z nás může myslet, ale i vybavení do domácnosti, zahradní nebo sportovní nářadí a další užitečné předměty.
Čtvrtá zásada zní zrecykluj. Toto slovo se v našem slovníku objevuje velmi často a řada lidí za recyklaci považuje už to, že odpad odloží do kontejneru té správné barvy. Málokdy už ale přemýšlíme, zda to, co jsme si koupili, skutečně recyklovatelné je. Mysleme tedy při nákupu i na tento aspekt. Budeme-li si vybírat věci i touto optikou, výrobci se jí následně přizpůsobí a začnou také více přemýšlet o ekodesignu obalu svých výrobků.
A co onen poslední pojem zkompostuj? Velkou část toho, co končí v našich černých popelnicích, tvoří biologicky rozložitelný odpad – zbytky ovoce a zeleniny, tráva, větve, slupky či skořápky ořechů… To všechno jsou věci, které na skládce nemají co dělat. Nejen proto, že při jejich rozkladu vzniká skládkový plyn, který našemu životnímu prostředí neprospívá, ale i z toho důvodu, že můžou být dále užitečné. Pokud tento odpad totiž dáme do kompostu nebo do hnědých popelnic na bioodpad, stane se zdrojem dalšího organického materiálu, který dodá živiny půdě a rostlinám v ní pěstovaným.
Když dáme odpad do popelnice, kontejneru na třídění nebo do sběrného dvora, nic tím nekončí. Právě naopak.
Svět se mění. Možná není vidět, jak moc rychle a jak moc intenzivně. Občas nám to připomenou extrémní výkyvy počasí (jako byla prosincová opakovaná sněhová nadílka a s ní spojené povodně). A ač si to nemusíme hned uvědomovat, jakékoliv naše konání s tím souvisí. Když dáme odpad do popelnice, kontejneru na třídění nebo do sběrného dvora, nic tím nekončí. Právě naopak. Odpad z černých popelnic musí putovat na skládku či do spaloven, kde se z něj vyrábí teplo a elektrická energie. Odpad z popelnic barevných zase míří na třídičky odpadů, kde je roztříděn podle druhů a třeba i barev, aby mohl být předaný zpracovatelům k dalšímu využití – ať už materiálovému, nebo alespoň energetickému. Každá obec má systém nastavený trochu jinak, je proto potřeba respektovat pokyny, které na popelnicích jsou, abychom odpadu jeho cestu k dalšímu životu příliš nekomplikovali. I tak je s ním ale mnoho práce a jeho ekologická stopa není zanedbatelná.
Záleží tedy na každém z nás, jak budeme my a naši potomci žít. Protože, jak řekl už Antoine de Saint-Exupéry: „Nedědíme Zemi po svých předcích, ale půjčujeme si ji od svých dětí.“
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
