Průměrný šatník skýtá dohromady nějakých 152 kusů oděvu, na jedenácti z nich zůstává visačka a asi třicet jsme schopni nosit do roztrhání stále dokola. Mezi těmito třiceti kusy lze pokaždé identifikovat minimálně jedno bavlněné tričko. Sama mám takových oblíbenců asi osm. Nosím je s radostí, protože jsou ušity z příjemného, prodyšného materiálu. Dlouhou dobu jsem žila v tom, že jde o nejlepší přírodní materiál na světě, netušila jsem však, že to za současných podmínek konvenční výroby není ta nejlepší volba pro životní prostředí, a nakonec ani pro zdraví našich těl. Bavlně mnoho odborníků přezdívá „bílé zlato". Pro potřeby kolosu fast fashion, který se točí zběsile rychle, se bavlna musí vypěstovat ve velkém množství v docela krátkém čase. Bavlník by narostl i pomalu, ušetřilo by se během pěstování spousta vody i chemie, ale to by na dnešní nadprodukci nestačilo. Proto se používá obrovské množství chemikálií, aby byl růst maximálně podpořen. Tyto pesticidy a insekticidy se stanou součástí rostliny, posléze i textilního vlákna. Do vzniku materiálu se jich ještě mnoho do látky dostane během dalšího procesu bělení (vlákna bavlny nejsou přirozeně bílá), barvení a zakončovacích úprav na tkanině, aby nezplesnivěla. V zemích třetího světa neexistuje legislativa, která by používání těchto chemikálií regulovala, a tak se mnohé jedy dále šíří po světě při nošení oděvu do našich těl a po vhození do pračky i do našich vod. No a bavlník prahne po živinách a po spoustě vody, proto konvenční pěstování bavlny za sebou nechává neúrodnou půdu. V této fázi už bylo pro vznik jednoho trička spotřebováno na 2720 litrů vody. My, co si dopřáváme jednu sprchu denně, toto množství vody vysprchujeme za celé tři roky. Zavlažování bavlníkových polí můžeme právem označit za nejvýznamnější příčinu vysychání Aralského jezera.
mnohé jedy se dále šíří po světě, vstupují při nošení oděvů do našich těl a po vyprání i do našich vodních toků
Textiliemi se nešetří, střihy nejsou řešeny úsporně a někdy se nepovede plánovaný potisk. Takových dvacet procent všech materiálů se nikdy nestane oděvem. Ze zbylých osmdesáti procent vzniká oblečení pod rukama velmi vyčerpaných a špatně zaplacených dělníků. Je možné, že se objednávka tisíce šedých triček neušila včas, a proto se místo po vodě musely výrobky převážet letecky. Letecká doprava není jen velkou zátěží pro ovzduší, ale samozřejmě stojí i spousty peněz a provozovatelé továren výši částky na faktuře odrazí na odměnách těch nejníže postavených, proto dělníci obdrží menší odměnu, než jim za jejich lopotnou práci bylo přislíbeno. A tak se potí při náročných přesčasech a nemají skoro ani na rýži. Jak je to možné? Prioritou jihoasijských států je udržet si textilní výrobu, protože ekonomiky těchto zemí jsou na vývozu výrobků ze sweatshopů závislé, Kambodža dokonce z 80 %, a minimální mzda je tam záměrně stanovena pod hranici důstojné mzdy. Pokusy o vzpoury se nevyplácejí. Módní průmysl patří k pěti průmyslovým odvětvím, kde můžeme mluvit o moderním otroctví.
Těžko se dopátrám skutečně celého předchozího příběhu mého milovaného šedého trička z řetězce, které stálo pár stovek, módní průmysl je stále velmi netransparentní. Mám však vliv na jeho zbývající životnost. Jeho původní vzhled uchovám už jen tak, pokud jej budu schopná prát jenom s obdobnými barvami a klidně na třicítku, protože dnešní prací prostředky už nepotřebují vyšší teploty, aby špína pustila. Taky nemusím kvůli jednomu fleku hned házet celý jiný čistý kousek do pračky – stačí vzít hadřík, žlučové mýdlo na praní a vyčistit znečištěné místo lokálně. Rozhodně hraje do karet i lenost, takže když tričko dobře pověsím, nepotřebuje ani vyžehlit. Spousta ušetřené energie! Když je kousek vybraný s rozmyslem a s láskou, chci, aby mi vydržel co nejdéle, a tak odpáraný lem zašiju. Životnost šatníků závisí na kvalitních basic kusech oblečení, je pravdou, že nejvíc unosím trička bez potisku. Přistupovala jsem tak ke koupi i mého šedého miláčka. Už to budou čtyři roky, stále slouží. A tak prosím všechny slovy Vivienne Westwood: Buy less, choose well, make it last!
