O prodeji před Františkánským klášterem v centru Plzně
Jsem tady už osm let a mezitím jsem měl jenom drobné přestávky, kdy jsem zkoušel pracovat jinde. Jelikož ale už dlouho trpím depresemi a úzkostmi, nemůžu pracovat víc jak šest až sedm hodin denně, a to třeba ani bezpečnostní agentury nechtějí. Chodím sem každý den na desátou a prodávám plus minus do čtyř. Sem tam se mi povede prodat i šest sedm časopisů denně, ale většinou spíš tak tři. Pár dní jsem se zkoušel přesunout i o ulici výš, ale tam jsem neprodal vůbec nic. Je mi to trochu žinantní, ale musím přiznat, že místo před kostelem je výhodné, protože mi přispívají věřící lidi a kněží, kteří sem docházejí.
O vlastní víře
Já jsem taky věřící, celý život nosím na krku křížek, a dokonce jsme s mojí paní měli před lety svatbu v kostele v Dýšině kousek od Plzně. S panem knězem, který nás oddával, jsme se poznali právě tady, když si ode mě kupoval časopis. Teď sem chodím do kostela každý čtvrtek, mezi prodáváním si jenom odskočím.
O výdělku z prodeje Nového Prostoru
Je to pro mě příjemný přivýdělek k částečnému invalidnímu důchodu šest tisíc tři sta korun. Už asi do konce života budu muset brát léky na psychické nemoci a jejich koupě je docela nákladná, i když na něco přispívá pojišťovna. Moje manželka je ale paranoidní schizofrenička a zatěžkáváme těmi nemocemi náš rozpočet oba. Kromě toho platíme osm tisíc měsíčně ubytovnu v Plzni na Borech a taky musíme něco jíst, takže je toho dost. Moje paní teď nějakou dobu nebude moct chodit, protože si ve sprše zlomila kyčelní kost, tak budu muset asi vydělat na vozíček. Ještě mi scházejí tři tisíce, protože nejlevnější vozíček je za čtyři a půl.
Je to pro mě příjemný přivýdělek k částečnému invalidnímu důchodu
O psím parťákovi
To je paničky miláček, říkáme mu Ríša a pořád se mu musí někdo věnovat. Když jdu do krámu a přivážu ho, tak po pěti minutách řve. Moje žena je teď v nemocnici, takže Ríša chodí se mnou i prodávat a řeknu vám, že ten pes kolikrát vydělá víc jak já. Kolemjdoucí mi na něj přispějí tu dvacet korun, tu deset korun a je to pěkná almužnička. Nosím mu sem i misku s vodou, aby neměl žízeň, a on je rád, že není doma sám.
O věrných zákaznících
Za osm let už jich mám docela dost – hlavně kněžích a věřících. Kromě nich ale chodí pravidelně kupovat časopis i zaměstnanci ze spořitelny, pan architekt a dalších asi dvacet lidí. U zbylých čekám, kdo se smiluje a časopis si koupí. Hodně kolem chodí skupiny turistů ze zahraničí, ale ti si nekupují, protože nerozumějí češtině. Za jiným kolegou z Plzně jednou přišel Němec a ukázal mu podobný časopis, který vychází u nich, a potom si i Nový Prostor koupil, protože je prý sbírá. To se mi bohužel ještě nestalo. Mám ale dost zkušeností s bezdomovci, kterých je tady kolem náměstí hodně a kteří si ze mě dělají srandu a pořád provokují. Oni se na prodávání nezmůžou, ale umějí dobře žebrat, to jim jde.
O ideální době pro prodávání
Nejvíc lidí si časopis koupí mezi jedenáctou dopolední a druhou hodinou odpoledne, to projde hodně lidí na oběd. V ročním období se nejlíp prodává v zimě, lidi jsou takoví soucitnější, přinesou mi peníze na polívku, na kafe a jsou takoví štědří. V létě mi občas takhle přispívají sami od sebe zase na limonádu, abych tady neuschnul.
O špatných zkušenostech
Nejsou tady kolem jenom bezdomovci, ale i lidi, co se rádi napijou. Oni potom umějí být docela ostří, tak jsem si i proto radši pořídil pepřový sprej… Vyčítají mi, že nepracuju a jenom tady stojím. Ze začátku jsem se jim to snažil vysvětlit, ale nemá to význam. Pokud by mi to zdravotní stav dovolil, opravdu rád bych do práce nastoupil.
