Jste supervizor. Na co dohlížíte?
Mám zhruba pětadvacet týmů v sociálních službách po celé republice, což je dost intenzivní kontakt s lidma, vychází mi to na dva týmy denně. Je to opravdu velká intenzita a zážitek, když si představíte, jak jsou lidi barevní a jaké mají osudy...
Jak to děláte, abyste se neopakoval?
Musím s nimi po nějaké době skončit, což je zaběhlá praxe, že po pěti letech se u týmu supervizoři střídají. Potíž je v tom, že v současné době je fluktuace lidí tak vysoká, že člověk skoro nepřijede do týmu, aniž by se personálně nezměnil.
Co ta supervize obnáší?
V tuhle chvíli je to standard pro sociální služby. Pracovníkům v těchto službách je poskytnuta nezávislá přítomnost odborníka, který by měl pomáhat reflektovat jejich práci, zvyšovat její kvalitu a podporovat lidi v té jejich těžké práci. Vždycky tam mám takové dilema, komu vlastně sloužím. Jestli jsem tam ve prospěch klienta té služby, aby s ním ti sociální pracovníci zacházeli co nejvíc eticky a efektivně, a nebo jestli jsem tam pro ty pracovníky, aby to vydrželi a aby jim v té práci a v tom týmu bylo dobře.
Jak se to dělá, aby lidem bylo v týmu dobře?
To je dobrá otázka, protože přesně na to je strašně těžké přijít, co těm lidem vlastně dát, aby se cítili spokojení a nasycení. Je to především ocenění a péče. I když se jim to ale snažím dávat, tak to z nějakého důvodu nestačí. Manažerské pozice to vůči svým podřízeným mají v tomhle ohledu složité.
Je to dost zobecňující otázka, ale co je to za lidi, kteří pracují v neziskovkách?
Ono se to hodně proměňuje. Ale především v těch letitých organizacích pořád pracuje dost lidí, kteří tam jsou od začátku, kteří zažili ten porevoluční srdcařský přístup a ducha. A to jsou většinou velmi skromní a pracovití lidé, kteří ale bohužel kvůli tomu nadšení přestávají vnímat, že se trh proměňuje a že kromě srdce je v sociálním světě taky už dost pragmatičnosti. Je tam ale z těch devadesátek hezky vytvořené neformální, přátelské prostředí, které sem lidi pořád táhne.
Motiv pomáhání je ve všech případech o tom, že člověk pomáhá především sám sobě
Umíme si představit, že tohle neformální, přátelské prostředí má i odvrácenou tvář. Je to tak?
Ano, stává se, že v některých organizacích to přesáhne míru toho, na co jsou dneska lidi zvědaví. Jeden člověk mi nedávno říkal, že neodešel z práce, ale ze sekty. Takhle silné slovo použil. Věnoval té službě všechno, i svoji duši, úplně ho to vycuclo a v momentě, kdy se rozhodl odejít, tak si o něm jeho kolegové mysleli, že zradil a přestali se s ním bavit. Říkal, že už nikdy nechce zažít, aby ze dne na den přišel o tolik přátel najednou. Takže to je pro ten nezisk stále typické, že se v něm takhle silně žije a vznikají silné vazby a pro některé lidi je to prostě moc. Zvlášť s příchodem nové generace to začíná pomalu narážet, lidé se už takhle hluboce oddávat myšlence dnes nechtějí. A tak se teď vlastně pořádně neví, jak to udělat, jak udržet ten smysl a sílu, ale nevytvořit extrém.
A vy víte, jak to udělat?
No... nejsem si úplně jistej. (směje se)
Setkal jste se někdy s tím, že by pro někoho to pomáhání bylo návykové?
Vůbec to nechci zobecňovat, ale ten motiv pomáhání je ve všech případech o tom, že člověk pomáhá především sám sobě. A může se to dostat až k doslova nutkavé potřebě pomáhat. Jsou i lidi, kteří kdyby nepomáhali, tak se sami dostávají třeba do úzkosti. A otázkou pak je, na co si zvykají ti jeho klienti, na jakou míru obětavosti. To pak dělá potíže v týmech, protože vzniká velká nerovnost v intenzitě pomoci jejich klientům.
Já jsem v devadesátých letech zažil tohle velmi osobní a intenzivní přátelství v různých týmech a mám to rád. Tehdy to ale bylo funkční, jen pokud to ti lidé opravdu chtěli a zároveň byli zralí, aby to nezneužívali.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
