NP č.507 > Téma číslaDobrodružství samotyRedakce

Čím víc jsme mezi lidmi, tím víc potřebujeme být o samotě. Vyhýbat se jí znamená stagnovat a nezrát. Samota je tvůrčí, sune nás vpřed a nabíjí.

Samotu neměříme vzdáleností, která je mezi námi a našimi bližními. Samota je dobrá. Když osamíme, jako bychom se ve všech parametrech zvětšili. Jsme jen my, obrovští, nafouklí do všech koutů. Jako hodně mladí sami se sebou většinou nejsme schopni vydržet, valí se na nás nezodpovězené otázky a strašlivě vřískají, ale my ještě nemáme argumenty, témata, nemáme pro naši samotu podklady. Jak kdysi napsal Molière: samota děsí dvacetiletou duši. Vše, co v tomhle období potřebujeme, je někde tam venku, většinou mezi lidmi. Pak se to jednoho dne zlomí, batoh zkušeností na našich zádech se naplní a není nic krásnějšího, než když ho v soustředěném tichu začneme vybalovat, třídit a analyzovat. V životě od té chvíle nemáme družnějšího přítele než vlastní samotu. Proces zrání je úspěšně spuštěn.


Pozitivní objev samoty není z historického hlediska zdaleka tak samozřejmý, jak by se mohlo zdát. Ve středověku se považovala za nejhorší formu chudoby, za jakousi úchylku. Jak se dočtete v rozhovoru s historikem Vítem Vlnasem, oteplování nastalo až v 17. století, kdy se na pozemcích šlechticů rozmáhá dobová móda a v barokní krajině se objevují příbytky oficiálních poustevníků, kteří se s přimhouřením všech církevních očí stávají v podstatě vrchnostenskými zaměstnanci. Ti zároveň, pokud jsou kněžími, mohou vykonávat náboženské úkony. Církev se činnost poustevníků snaží kontrolovat, ale stejně se vyrojí řada pochybností, především proto, že odlehlé poustevny představují ideální místa pro dámské návštěvy. Trefně to o dvě století později okomentuje Victor Hugo, který píše: Je-li muž se ženou o samotě, jistě se nebudou modlit Otčenáš.


Plná rehabilitace samotářství nastává až v 19. století, kdy se lidé do klínu přírody vydávají již zcela dobrovolně a cíleně, k čemuž nemalou měrou napomáhá romantismus. Dnes máme samotu již vysoce specializovanou. Náš kolega Darek Šmíd například miluje samotu počítačových her. Navštěvuje prázdné herní světy, které ještě nedávno praskaly ve švech hráči z celé planety, ale jež upadly do zapomnění a lze se v nich brouzdat digitálním tichem. Nemusíte znát jedinou počítačovou hru, aby vám z toho přeběhl mráz po zádech. Mnohem silnější emoci v člověku vyvolává osamělé místo, o kterém se ví, že se tam lidé bavili, smáli, soutěžili, výskali a dováděli. Opuštěná nemocnice v sobě zdaleka nemá takový náboj jako opuštěný lunapark. Příjemné osamělé čtení.


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů