Můžeme tedy zkoumat stav bytového fondu naší demokratické společnosti. Od honosných vil až k holobytům v materiálním světě, potažmo od zahrad vzdušných zámků až k existenčním lokalitám v krajině ducha. Kde začít? Nejjednodušší je to na ulici. Ta odděluje uzamčené domovní dveře odemykané pouze klíči vyvolených od prostory otevřené k veřejnému použití.
Slouží tak lidem pospíchajícím k určitým cílům zakotveným v domech, i občanům bloumajícím bez viditelného zázemí. A přece jsou zde. Občas nastaví dlaň. Jsou obklopeni tajemnou aurou nespoutané svobodomyslnosti. Jako obsah igelitových tašek, jež opatrují snad ještě pečlivěji než důležitě kolemjdoucí kufříky z vyčiněné kůže blahobytu, co lezou do služebního auta. To bezdomovci pozorují shovívavě. Mají svá zákoutí v opuštěných objektech bývalé infrastruktury, zbořeništích, vyšisované zeleni městských parků, bezútěšnosti konečných stanic tramvajových linek či laviček ve vestibulu hlavního nádraží.
I nácci selské domobrany rozkročí těla na návsi. Tak se nám to líbí. Nestojíme o přespolní.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
