Vědecko-fantastické knihy a filmy bývají na první pohled plné nádherných, sošných a fyzicky dokonalých kosmonautů. Na pohled druhý jsou ale i plné pokročilých technologií, které takové superlidi čas od času vytvářejí ze zdravotně naprosto nezpůsobilých jedinců.
Pacienti dokázali soustředěním myšlenek odpovídat na otázky odpověďmi „ano“ a „ne“
Vzpomeňme hrdinu snímku Avatar Jakea, který se pohybuje na invalidním vozíku a teprve program na propojení s mimozemskou tělesnou schránkou mu umožní chodit (a skákat po stromech); nebo hrdinku knihy Existence Tor, z níž sice po velkém požáru zbude víceméně jen mozek, ale ona se s ním díky moderním technologiím stane zásadní figurou v internetové síti a posléze i zdatnou robotickou astronautkou. A nezapomínejme ani na hrdinu knižní i televizní série Expanze Holdena, který je sice fešák, ale kdyby si zapomněl vzít prášky, promění se v chodící hroudu rakovinových nádorů. Z tohoto pohledu je vědecká fikce i celkem solidní paralympiáda; a současně oslava futuristických medicínských technologií, které umožňují vyrazit ke hvězdám i těm, na něž se místo štěstí usmála smůla.
Jak už to u kvalitní sci-fi bývá, skutečný svět na sebe nenechal dlouho čekat a mění fikci ve skutečnost právě v těchto dnech. Metoda skutečného „čtení myšlenek" nyní umožňuje pacientům, kteří jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko bez možnosti jakéhokoli pohybu, aby mohli komunikovat se svým okolím. „Počítač umožňuje celkově paralyzovaným pacientům poprvé promluvit," píše se v tisku, a nikoli ve vědecko-fantastickém románu. Řeč je o rozhraní mezi mozkem a počítačem, díky němuž se nedávno vědcům ze švýcarské Ženevy vůbec poprvé podařilo umožnit komunikaci pacientům, kteří byli do té chvíle kompletně odříznutí od světa amyotrofickou laterální sklerózou, známou též jako Lou Gehringova choroba. Pacienti dokázali soustředěním myšlenek odpovídat na otázky odpověďmi „ano" a „ne" a vědci se od nich dozvěděli například vcelku překvapivou informaci, že svůj stav dokážou akceptovat a cítit se v zásadě „šťastní". Výzkum pokračuje. A hranice mezi vědeckou fikcí a supermoderním zdravotnictvím je zase o trochu rozostřenější.
