Objektivně můžu mluvit pouze o své zkušenosti, kterou mám od roku 1992, kdy jsem se v Barceloně jako novinářský bažant zúčastnil olympiády poprvé. Často jsem si dřív říkal, že olympiáda by měla být hlavně pro sportovce a jejich fanoušky. Hezká a nekonfliktní záležitost, řeknete si. No jo, ale když se člověk trochu seznámí s tím, oč usiloval zakladatel novodobých her, francouzský aristokrat Pierre de Coubertin, zjistí, že všechno je „trochu“ jinak.
Při rekapitulaci deseti předchozích olympiád nemohu nevzpomenout Coubertinův princip „provádění sportu podle pravidel a zásad korektnosti“ a že hry mají být příkladem „solidarity a společenského úsilí všech národů o lepší mírovou budoucnost světa“. Bez uzardění pak můžu říct, že za oněch bezmála 25 let se olympijské hry změnily takřka ve všem. Jediné, co zůstalo, je snaha sportovců uspět co nejlépe.
Vlaštovky a třísky
Základy rychlého rozvoje her můžeme hledat v roce 1984, kdy se f inancování olympiády v Los Angeles ujaly převážně komerční subjekty a hry poprvé skončily ziskem. Zájem sponzorů, neustálé zlepšování kvality, obsahu a dosahu mediálního pokrytí spolu se silnými příběhy oslovujícími velkou část globálního publika se staly hlavními hnacími motory růstu her.
Když jsem se zmínil o silných příbězích, myslím, že stále není dostatečně vyhodnocen přínos pohádky, kterou v Barceloně 1992 převedli američtí basketbalisté. Členové tzv. Dream Teamu kolem Michaela Jordana totiž dokázali spojit své naprosté mistrovství s pobavením diváků. Jejich dominance, ale i respekt k soupeřům a radost ze hry na této scéně se staly top momentem světového sportu na několik let. Ale jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá a další olympiády se už myšlenkám a zásadám velkého myslitele a pedagoga spíše vzdalovaly.
Nepodařilo se prokázat, jestli byli členové Mezinárodního olympijského výboru uplaceni při výběru pořadatelů LOH 1996 (tzv. Coca-Cola Games), LOH 2000 (drahé dárky pro členy MOV) a LOH 2004. Jisté je, že v Aténách 2004 jsem viděl třeba kanál pro vodní slalom vybudovaný na přistávací ploše bývalého letiště a stadiony, jejichž kapacita se ani při hrách většinou nenaplnila. Nafouknuté investice do sportovišť, brzy po OH zavřených a nevyužívaných, se evidentně výrazně podílely na státním dluhu a pozdější státní krizi. S tím naprosto kontrastovalo pojetí posledních letních olympijských her v Londýně. Bylo až neuvěřitelné, že nádherný beachvolejbalový areál v centru města, kde jsem viděl dva zápasy „Kiki a Maki“, se později jednoduše demontoval. Totéž platilo pro basketbalovou halu v olympijském parku a také třeba pro stadion na moderní pětiboj v Greenwichi. LOH 2012 byly „zelené“ nejen ohleduplností k životnímu prostředí a rozpočtem, ale byly velmi vstřícné k přímým účastníkům, sportovcům i divákům. Téměř bezchybně klapaly jak organizace a řízení soutěží, tak doprava a veškerý divácký servis. I ten pro média. Další vlaštovka…
Olympiády v Pekingu a ta nejdražší v historii v Soči byly z jiného těsta. Měly působit jako legitimizace a oslava vládnoucích režimů, Čína navíc hry brala jako možnost představit se světu v roli opravdové supervelmoci. A tak heslo, že když se kácí les, létají třísky, se v obou případech uplatnilo do puntíku. Těmi „třískami“ se staly tisíce lidí nuceně vysídlených bez nároku na jakoukoliv kompenzaci z míst, která si olympijští plánovači usmysleli asanovat. V Číně řada výrobků pro olympijský trh vznikla v továrnách zneužívajících zaměstnance i dětskou práci. V Soči jen železniční dráha do horského střediska Krásná Poljana stála tolik, co celá olympiáda ve Vancouveru! Proti olympiádě v Pekingu se nakonec přece jen zdvihla vlna odporu, ale už dost pozdě a zájmy vlád a korporací zvítězily. Český olympijský výbor tehdy důrazně apeloval na naše reprezentanty, aby se zdrželi politických vyjádření, což, pokud vím, porušila snad jen olympijská vítězka Bára Špotáková.
Olympijská horečka
Hry XXXI. olympiády v Riu ( jak se správně označují) by bylo správné soudit až po jejich skončení. Jenže řada věcí je jasná předem. Pořadatelé zase nesplnili řadu slibů (doprava, vyčištění zálivu Guanabara), členové MOV zase vystavili bianko šek, který může stát sportovce zdraví. Díky obří korupci se zase ztratila spousta peněz, na které čekají nemocní, potřební, staří.
Jenže co s tím? Do karet funkcionářům hraje olympijská horečka, která se zmocňuje téměř poloviny obyvatel planety. Mezinárodní olympijský výbor tvrdí, že olympiádu v Londýně sledovalo 3,6 miliardy lidí ve 220 zemích světa. Vysílalo se celkem 100 tisíc hodin (o 40 tisíc hodin víc než v Pekingu 2008). Přidejte sociální sítě, streamy, YouTube olympic channel a vyjde vám něco, k čemu se jen těžko hledá srovnání. Zkuste si sami odpovědět, co má podobný potenciál zaujmout jako olympijské hry. Filmové či hudební celebrity? Volby v USA nebo Rusku? MS ve fotbale? Převrat v Turecku? Pád akcií na Wall Street? Sport prostě je fenomén, celebrita svého druhu a bez „celebrit“ si mnoho lidí neumí život ani představit.
Tak přestaňte, prosím, myslet na ty výkaly (co vytékají v Riu do zátoky) a sportu zdar a tomu olympijskému zvlášť!
Autor je sportovní redaktor České televize.
