Když se v roce 2009 našly stopy kokainu v kolovém nápoji rakouského koncernu Red Bull, lidé ve Vídni vzali obchody útokem. Zjištěná dávka byla sice tak malá, že by člověk musel vypít 100 000 litrů, aby pocítil účinky drogy, ale Vídeňané se přesto obávali, že se prodej nápoje zakáže a rychle vykupovali zásoby v supermarketech. „Celá Vídeň sní o kokainu,“ zpíval kdysi Georg Danzer a úplně scestný tenhle verš není – i když to jistě nebyla narážka na název Městského dopravního podniku – Wiener Linien. Před dvěma lety testoval časopis News patnáct vytipovaných vídeňských barů ohledně zásob koksu, reportéři našli stopy kokainu na 73 % zkou- maných ploch, jako jsou splachovače a poklopy záchodových mís.
Včerejší závěje
Bílý prášek je neodmyslitelně spjatý s mladší generací vídeňské popové hudební scény, jak hezky vylíčil Joachim Lottmann v románu Konečně kokain (Endlich Kokain), který ne náhodou začíná ve Vídni a jehož protagonistou je obtloustlý televizní redaktor, který se díky kokainu zbaví nadváhy a začne nový život. Píše se v něm: „Co je jinde droga, je tady folklór.“
Muzikanti Wolfgang Ambros a Rainhard Fendrich, původně velcí kamarádi, se pohádali, když Ambros Fendricha veřejně kritizoval za jeho nadměrný konzum kokainu. Fendrich byl za zneužívání návykových látek odsouzen k peněžité pokutě 37 500 eur poté, co ho chytili při nákupu dvou gramů kokainu. Před soudem řekl: „Jasně, že jsem nosem natáh koks v hodnotě takovýho ferrari!“ Koks bral pochopitelně i Ambros, jak sdělil ve své autobiografii („To není hora kokainu, to jsou Dolomity“), ale to všechno je „včerejší sníh“. V jedné písničce zpívá: „Ve Vídni už nic neleží, všechno je pryč, pravda je bílá jako sníh.“
Stejně jako on mluví mnoho šňupajících umělců o své zálibě velmi otevřeně a tematizují ji ve svých písních. Georg Danzer zpíval: „Publikum řve, tak už dost, kdy už tu zas bude koks.“ Alternativní lidový muzikant Hubert von Goisern, který je od konce října na turné v Německu, otevřeně přiznává, že bral kokain, a na repertoáru má písničku Kokainový blues, která začíná slovy: „Nedávno jsem byl u doktora, prostě špitál, doktor mi koukne do nosu a řekne, to je fatál. Já koukám jak pták, člověče, vy jste hotovej sněhulák.“ Austropopový muzikant Boris Bukowski, který se proslavil písní Jsi jako kokain (Du bist wie Kokain), prohlásil v jednom interview: „Tenkrát jsem se rozhod pro přísnej režim. Nikdy víc než tři lajny za večer a ne častějc než jednou týdně.“
Proč si ty peníze nevzít
Nejslavnější jsou pochopitelně songy nejznámějšího vídeňského kokainisty Falca. Jako sólový zpěvák prorazil songem Celá Vídeň (Ganz Wien): „Celá Vídeň dnes bere heroin, celá Vídeň chce mozambin, celá Vídeň šňupe kokain, a když vypukne plesová sezóna, celá Vídeň, celá Vídeň je tak krásně nadraná.“ Songem o šňupání Komisař (Komissar) to dotáhl až na první místo hitparád, jeho velkolepá parodie berlínského popěvku „Mami, ten pán s koksem je tady“ (Mutter, der Mann mit dem Koks ist da) mu později pomohla ke comebacku a stala se hitem všech mejdanů. V roce 1998 Falco zemřel při autonehodě v Dominikánské republice, v krvi měl množství kokainu, alkoholu a THC.
Falco, občanským jménem Johann (Hans) Hölzel (ne náhodou se vzor hlavního protagonisty Lottmannovu románu, připomínající Martina Kipperbergera, jmenuje Josef Hölzl), se stal hvězdou přes kokain – a když se dostavil komerční úspěch, odpolitizoval se. V rozhovoru pro Musikexpress krátce před smrtí řekl: „Moje první kapela Drahdiwaberl nebyla politicky moc daleko od Ton Steine Scherben. Taky jsme se snažili tak dlouho realizovat, až jsme nakonec naším uměním trpěli. Já se ale rozhodl, že moc trpět nechci. (…) S kapelou Drahdiwaberl jsme byli součástí levicový scény. Potom přišla písnička Celá Vídeň a brzy nato Komisař, se kterým jsem se přes noc proslavil. Nemohl jsem si chrstnout do obličeje kyselinu, aby mě levicová scéna dál akceptovala. Proč bych si ty prachy tenkrát nevzal? Jsem si jistej, že Rio (Reiser) by je taky vzal, pět miliónů marek se prostě neodmítá.“ A matroš taky nebyl levný.
Drogový mág Freud
Ve Vídni má kokain dlouhou tradici. Už Sigmund Freud doporučoval „lék“ proti hysterii, hypochondrii a depresi. Příteli Ernstu von Fleischlovi- Marxowovi, těžkému morfinistovi, předepsal kokain jako substituční prostředek. Přítel se stal na kokainu brzy závislý, Freud neustále zvyšoval dávky, pacient trpěl hroznými halucinačními představami a nakonec zemřel, jistě i v důsledku závislosti na narkotikách. V Lottmannově románu se hrdina při dietě drží také Freudových rad – ovšem s větším úspěchem.
Freud vzal kokain poprvé, když mu bylo osmadvacet let. Pracoval tehdy ve vídeňské nemocnici jako asistent. Zkoušel kokain delší dobu a byl přesvědčený, že látka kromě lehkých závratí nemá žádné vedlejší účinky. Své pozdější manželce Marthě Bernays posílá malé dávky, „aby byla silnější“, v dopise jí napsal: „Běda, princezno, až přijdu. Zlíbám tě doruda a nakrmím tě k prasknutí, ale jestli budeš zlobit, uvidíš, kdo je silnější, jestli malá křehká dívka, která nejí, nebo velký divoký muž, který má v těle cocain. Při poslední těžké rozladěnosti jsem zase vzal cocain a po malém množství jsem se krásně naladil. Právě se zabývám sběrem literatury pro chválu tohoto kouzelného prostředku.“
Později v této chvále kokainu napíše, že po požití kokainu člověk cítí euforii, životní sílu a pracovní výkonnost. Ofenzivně užívání kokainu doporučoval a stěžoval si na vysoké ceny drogy, která se tehdy volně prodávala v lékárnách. I po smrti přítele Fleischla-Marxowa se od kokainu neodvrátil, i když si uvědomoval, že jeho léčba selhala a očividně si dělal výčitky, což ovšem veřejně nepřiznal, ale je to patrné z jeho posmrtně vydané korespondence.
Proti drogám s rozumem?
Ani dnes není kokain ve Vídni nějaká exotická droga. Obchod s bílým práškem narůstá. V roce 2009 bylo zabaveno 53,3 kilogramů kokainu, v roce 2010 to už bylo 241 kilogramů, Do roku 2013 se také zvýšil počet Rakušanů, kteří měli s užíváním kokainu zkušenost, na 5 % všech obyvatel. I když je spotřeba kokainu v jiných zemích výrazně vyšší, například ve Španělsku nebo Nizozemí, kokain je v Rakousku po konopí druhou nejoblíbenější nelegální drogou. Ale čistota kokainu nebývá moc dobrá. Jak ukazuje Zpráva o drogové situaci 2013, vypracovaná na základě dat poradny pro narkomany Checkit!, ze 104 dávek prodávaných jako kokain jen 13 procent neobsahovalo příměs jiných psychoaktivních látek. V průměru se čistý kokain prodával v 31,8 % případů, průměrná cena při prodeji na ulici činila 80 eur za gram. Přitom cena nic nevypovídá o čistotě. Nejčastější příměsí je levamisol, odčervovací prostředek, který byl zjištěn v 70 až 75 % kokainových dávek.
Checkit! nabízí nejen poradenství, ale na zadání státu provádí analýzu drog v klubové a barové scéně. Desetkrát až patnáctkrát ročně je možné si nechat u mobilního týmu svou dávku zcela anonymně otestovat. V Berlíně existoval v devadesátých letech podobný program pod názvem Eve and Reve, který však skončil v důsledku státní represe. Už léta bojují iniciativy drogového poradenství, aby se drug checking v Německu legalizoval. Ve Vídni tyto analýzy platí město a stát.
Checkit! existuje sedmnáct let a už dlouho je etablovaný. Vedoucí poradny Sonja Grabenhofer přijímá Jungle World v prostoru poradny, která má asi šest metrů čtverečních. S koksaři zde nemají moc zkušeností. „Konzumenti kokainu se v poradně objeví málokdy,“ vysvětluje Sonja Grabenhofer. Většina uživatelů konzumaci kokainu zvládá. Je to proto, že se v Rakousku kokain ve formě cracku nekouří. „Ve Vídni se crack neujal,“ říká. Proč, o tom se dá jen spekulovat. „Myslím, že je to pro Vídeňany moc rychlá a tvrdá droga, neodpovídá naší mentalitě,“ říká s úsměvem. Cíl vídeňské drogové politiky je „velmi rozumný“. „Jde o to, aby co nejméně lidí bralo drogy a aby se ti, kteří už v nich jedou, co nejméně poškozovali.“ Na financování své práce si nemůže stěžovat.
Jiné projekty drogového poradenství nejsou s momentální situací tak spokojené. Dříve byly financovány „podle objektů“, tedy podle míst, ale od ledna roku 2014 se financují „podle subjektů“. Pracovníci poradny musejí po druhém kontaktu s klientem předložit na příslušném místě průkaz klienta, jeho ohlašovací lístek a data o jeho závislosti, protože se každý klient při financování započítává jednotlivě. „Znamená to prakticky konec anonymního drogového poradenství,“ kritizuje novou praxi Daniel Sanin, který ve Vídni pracuje jako psycholog pro drogově závislé. Jen ve výjimečných případech lze, takříkajíc mimo, nabídnout anonymní pomoc, ale tu pak nelze vyúčtovat. Debata nebo dokonce veřejné protesty se kvůli tomu ale nekonaly.
Z časopisu Jungle World 38/2014 přeložila Jana Zoubková.
