U Nového Prostoru jste měsíc, jaká je to zatím zkušenost?
Včera, musím zaklepat, jsem prodala sedm časopisů a to je u mě výkon. Někdy prodáte jeden dva, někdy neprodáte nic, je to jak kdy. Ale mám z toho dobrý pocit. Lidi jsou tady hodní, občas přispějí nějakou korunou, a také je fajn, že nemusíte sedět na Armádě spásy, ale jste mezi lidmi a můžete se dívat.
Jinak byste musela sedět na Armádě?
Když prodáváte, můžete s lidmi prohodit pár slov. Ale když se chodíme s kamarádem kouknout, jak lidi vytřídili odpad, tak už se na nás dívají blbě. Tady vidíte maminku s dítětem, usmějete se na ně a už je to o něčem jiném. Ona se na vás také usměje, příště se třeba pozdravíte a to je hned něco lepšího.
Pořád ve střehu
Pro naše setkání jste zvolila lavičku v parku, máte ráda zeleň?
Vyrůstala jsem v Mikulově, to je oproti Brnu menší město. Méně aut, více zeleně a větší klid. Také v Králově Poli, kde jsem pak v Brně bydlela, se mi líbilo. Já mám parky ráda. Člověk si může sednout, nastavit tvář slunku, číst si nebo pozorovat život v parku. Tady vidíte (ukazuje), jak si děcka hrajou, jsou bezstarostný a ještě nevědí, co je čeká. První láska tam začne (směje se). Tady jde zase paní s pejskem. Já sice psa nemám, ale kdybych měla, mohli bychom si povykládat o našich mazlíčcích. To je i na té Staré Osadě, kde prodávám. Občas se tam sejde rodina a poklábosí, člověk jim kolikrát ani nerozumí, protože mluví romsky, ale je vidět, že je jim dobře. Já když jdu do parku, tak jsem prostě mezi lidmi a vidím ty věci v lepším světle, i když na mě občas padá melancholie, zejména se všemi těmi změnami… Ale člověk musí být pozitivní, jinak to v téhle době nejde. Jinak bych se pořád strachovala, jestli budu spát na ulici. Já si to prostě nepřipouštím. A kdyby se to mělo stát, tak tomu stejně neujdu.
K jakým změnám teď u vás dochází?
Otec onemocněl a musel do LDNky. Majitelka bytu mi sice dala smlouvu, ale já nemám, jak bych to sama platila. Chodím tam sice ještě občas přespat, ale v podstatě jsem skončila na ulici. A na ulici musíte být pořád ve střehu. Musím se hodně přizpůsobovat a naučit se znát lidi, protože ti vám leckdy ukážou jednu tvář, ale když se pak setkáte i s tou druhou, není to dvakrát příjemné.
Víte, kde budete dneska spát?
Spím na noclehárně na Bratislavské. Každý den si ji zaplatím a spím. Je tam aspoň trochu klid, člověk se může vykoupat, udělat si jídlo, lehnout si… Jsem za to ráda, protože když slyším ty ceny, tak vlastně na „áčku“ je to 45 korun, Masná je za padesát a tohle za třicet. To už je sakra rozdíl.
Skutečně?
To víte, každá koruna se počítá a já teď koukám i na to jídlo, které je drahé. Moc si vybírat nemůžu.
Jsou dny, kdy je třicet korun příliš?
Vyrůstala jsem v dětském domově, kde jsme měli kapesné. Vždy jsem se s ním snažila vyjít, a tak jsem se to naučila nějak organizovat. Přes den už počítám, co si můžu dovolit a co ne.
Neměl by být aspoň základní nocleh nějakou jistotou, o kterou se nemusíte každý den strachovat?
Noclehárna je zadarmo v zimě, jenže to se spí na zemi. Také už jsem tak spala a nevadilo mi to, ale už jsem si zvykla na postel. Abych spala venku, to ani omylem. To je s prominutím o hubu. Aspoň dělám Nový Prostor, díky němu si to můžu zaplatit. Něco k jídlu a nocleh.
Zmínila jste, že lidi vám mohou ukázat různé tváře…
S každým se snažím vyjít dobře, ale na tom „áčku“ se mi stalo, že se někteří lidé ukázali jako zákeřní. Nerada bych ale zase někomu křivdila, jsou tam i dobří lidé. Když jsem přišla z domu, fakt mi pomohli, podrželi mě v tom nejhorším, něco podobného jsem nezažila ani doma… I v Novém Prostoru se mi snaží pomoct, abych si všechno vyřídila, abych měla peníze a oblečení, nebo já ráda čtu, tak jsem si tam dnes vzala dvě knížky – „slaďáky“. Večer si zalezu a budu si číst.
Přijde mi, že někteří lidé na „áčku“ to mají opravdu tvrdé. Kdo se tam dostane třeba z rodinných důvodů, přijde o práci a pak ještě o bydlení, tak už mnoho šancí nemá. Zejména když je mu třeba padesát nebo šedesát let. Znám takhle pána, který je Slovák a má nemocné nohy. I kdyby ho vzali do nemocnice nebo mohl odjet do lázní, kam si půjde po návratu lehnout, aby měl ty nohy v pořádku?
Myslíte, že vaše situace je snazší?
Já jsem taky postižená, jen to na mně není vidět. Když jsem byla malá, prodělala jsem zápal mozkových blan a mívala jsem k tomu epileptické záchvaty. Měla jsem ale štěstí a dostala se z toho, takže můžu žít jako normální člověk. Navíc jsem mladá, můžu se zařídit, najít si práci a brigádu. Staršího ale nevezmou, oni si vybírají. Senioři to mají těžké, je pro ně složitější naučit se na počítači nebo anglicky. A pokud jsou z ciziny nebo ze Slovenska a skončí na „áčku“, tak tam už pro ně moc možností není.
Když mluvíme o různých znevýhodněních, jaké je bezdomovectví pro ženu?
Člověk se musí velmi rychle naučit, komu může věřit a komu ne. Já jsem si našla kamaráda, který mě vzal pod ochranná křídla. On ví, co to obnáší a pomáhá mi, protože jsem tady nová. Učí mě, jak se v tom vyznat. Ale je to těžký.
Modř až na horizont
Zmínila jste, že jste vyrůstala v dětském domově…
Zkusím to vzít z té pozitivní stránky, protože kdybych to vzala z té druhé, tak bych to asi chvílemi nerozdýchala. Víte, co mě tam potěšilo? Když byl ještě prezidentem Václav Havel, jeho manželka Olga nám zaplatila zájezd na Kypr. Asi patnáct nebo dvacet z nás to dostalo za odměnu. Sbalili jsme se a jeli do Prahy, někteří se báli do letadla, že to určitě spadne, ale všechno bylo v pořádku a těch čtrnáct dní jsme si náramně užili. V hotelu byly švédské stoly, jezdili jsme se dívat po památkách a na antické sochy, chodili jsme do přístavu a koupat se k moři… Bylo to nádherné, modř všude až na horizont. Nic podobného jsme do té doby nezažili. Vyblbli jsme se a mě zůstaly báječné vzpomínky. Ráda bych to znovu někdy zopakovala a podívala se třeba do Francie. Vidět Eiffelovku nebo Louvre, koneckonců i ty parky tam jsou, to by mě lákalo.
Myslíte na budoucnost?
Přemýšlím, co a jak bych chtěla dělat. Vím, že bych chtěla podnikat a mám ráda psy, takže třeba v oblasti potřeb pro zvířata. Lidi mají fretky, kočky, krysy nebo králíky, tak třeba by se to mohlo chytit. Ale uvidíme, jak se to vyvine. Já teď v podstatě nemůžu moc plánovat nebo rozlišovat, hlavní pro mě je, abych přežila. Pokud to pak bude lepší, budu jedině ráda.
Jak dosáhnout toho, aby to nebylo jen o přežívání?
Člověk si musí najít brigádu nebo práci, aby si našetřil něco bokem. Až budu mít nějaké finance a všechno si zařídím, budu si moci na měsíc zaplatit třeba ubytovnu. Budu mít na jídlo, budu si moci koupit více časopisů a tak. Od toho se to bude odvíjet.
Věříte, že z bezdomovectví se jde odrazit?
Dá se, ale člověk musí mít snahu a nesmí propadnout třeba alkoholu nebo drogám, což odmítám. Já teď musím žít ze dne na den, abych vyžila a abych se na ten svět dívala aspoň trochu pozitivně. Jinak to totiž nepůjde a mít pořád černé myšlenky, to není zrovna moje krédo. Mně vždycky říkali, buď na všechno připravená.
