Byl to fenomenální úspěch (jak to prezentuje třeba liberální think tank Glopolis), nebo dosti průser, i když ne taková katastrofa jako předchozí jednání v Kodani ( jak tvrdí Hnutí Duha a Deník Referendum)? Ponaučen rétorickým umem Platóna, Ježíše Nazaretského a Andreje Babiše, přišel jsem s metaforou.
Představme si morbidně obézního nezadaného a nezaměstnaného čtyřicátníka, který stále žije u rodičů. Přátelé do něj už dlouho hučí, že by se sebou měl sakra něco dělat, načež on vždy jen zahuhlá: „Jo, jo, jo, já vim,“ přitom si sám však pro sebe pomyslí: „Jak něco dělat? Jsem třetí nejlepší hráč celýho serveru a mám největší sbírku hentai porna ve střední Evropě, všechno je v cajku.“ Chvílema si uvědomuje, že mu něco chybí. Párkrát se mu stalo, že si musel léčit proleženiny způsobené čtyřicetihodinovým questem a napadlo ho, že jeho život není tak úplně zdravý, vždycky to ale přebije brutálním pwnem ňákýho n00ba nebo epizodou My Little Pony. Jednoho dne při náhlém výpadku serveru však tento člověk na netu narazí na jeden výborný motivační článek od Davida Wonga (v překladu Filipa Schneidera), a tu se v něm konečně něco hne. Uvědomí si, kolik ze svého života prosral, jak moc velkej zoufalec je a kolik trápení své rodině načinil svým sobectvím, zkrátka, že takhle to dál nejde. Konečně se rozhodne se sebou něco dělat a vytyčí si základní cíle: najít si práci, odstěhovat se od rodičů a shodit 10 kilo. Při tom všem by si ale rád pořád našel čas alespoň 15 hodin denně na MMORPG a porno.
A tohle je pařížská klimatická dohoda. Svět si konečně uvědomil, že se sebou musí kurva něco dělat. Je to dost pozdě, později než pozdě, spousta škody už byla napáchána a vždycky už si poneseme následky. Lépe však pozdě než vůbec, stihli jsme to ještě v době, kdy není úplně všechno ztraceno a něco se dělat dá. Máme nějaké odhodlání a cíle, ačkoli si nejsme jistí, jak přesně jich dosáhneme, a asi si ani neuvědomujeme, jak moc práce před námi je. Neexistují ani záruky, že se na to hned zítra nevyserem. Naivně si totiž myslíme, že všechnu tu práci bude brnkačka sladit s naším současným životem a bude dost bolestné a demotivující postupně si uvědomovat, jak moc budeme muset svůj přístup k životu změnit. Každá čtvrthodinka na chapadlové porno nás bude bolet natolik, že se vážně zamyslíme nad tím, zda se na to nevykašlat a nevrátit se do stavu, kdy nám bylo všechno u prdele a byli jsme šťastní. Bude sakra náročné vytrvat, ale musíme.
Proto měli pravdu lidé kolem Deníku Referendum, svět je pořád v prdeli, pořád kráčí do propasti a v Paříži se na tom nic nezměnilo. A proto má pravdu i Glopolis, je to obrovský zlom a obrovská naděje do budoucna.
